Parukové šílenství v 17. století dalo vzniknout speciálním zlodějským gangům

Když to nosí král, je to šik a hotovo. Přesně taková úvaha přivedla v 17. století Evropany k trendu zdobných paruk. Módní běsnění, které trvalo po dvě století, bylo zlatou érou pro výrobce paruk, prodejce lidských vlasů a hlavně pro šikovné zloděje

17.02.2023 - Radomír Dohnal



Nebyla to přitom zrovna revoluční novinka – paruky, příčesky a nejrůznější sešívané skalpy nosili už Egypťané a Peršané. Jindy zaostávající středověk však od této líbivé zbytečnosti rád upustil a svět si tuhle ozdobu připomněl až s marnivým panovníkem Ludvíkem XIII. Jak to? Francouzský panovník totiž začal plešatět, což krajně nelibě nesl. Nejpozději v roce 1624 už byla lysina na jeho temeni znát, a tak ihned povolal do služby 48 nejzručnějších kadeřníků, aby mu vytvořili optimální náhradu. Parukářství se tak vyšvihlo mezi řemesla dvoru nejmilejší.

Paruka nad zlato

Mistři umělého vlasu a parukáři pochopitelně existovali už dříve, ale jejich odbyt byl minimální. Záleželo totiž na přístupu: když francouzský Ludvík nastoupil s první novou parukou hrdě před pochlebující dvořany, strhl módní lavinu. Byla to naprostá senzace. To anglická královna Alžběta I., která nosila paruku o dobrých čtyřicet let dříve, celou věc uchovávala v tajnosti. Vytvářela cíleně dojem, že husté kudrnaté kadeře nazrzlé barvy jsou jí vlastní. A běda tomu, kdo by na to upozornil! Díky Ludvíkovi tak mohli britští parukáři vyjít z řemeslem vynucené londýnské ilegality, usadit se poblíž Fontaine­bleau a začít bohatnout. Protože paruku teď chtěl každý, kdo u dvora něco znamenal.

Od vkusu k výstřednosti

Nosit paruku bylo zprvu velmi praktické: ani šlechta u dvora na hygienu moc nedala. Vši tu měl každý! Když je ale překryjete parukou, hned je to lepší. Když vše řádně zapudrujete, nikdo nic nepozná. Vývoj se tím ale nezastavil. Ludvík XIII. vrátil paruky zpět do módy a po pěti letech se k němu přidal i šedivějící anglický král Karel II. Stuart. Teprve nástupce trůnu Ludvík XIV., ale pozvedl paruky na umělecká díla. Začal s nimi už v sedmnácti letech. Alonžové paruky, připomínající kudrnatější pudlí uši, byly doplněny o bezpočet variací. Čepcovité, hrncovité, kaskádovité i vyvýšené – fantazii se meze nekladly.

Znak důležitosti

Brzy platilo, že čím vyšší paruka, tím vyšší postavení u dvora. Byla to známka prestiže, kterou jste se mohli prezentovat ve společnosti. A protože Francie vždy udávala tempo ve světové (nebo alespoň evropské) módě, brzy se bez paruky neobešel žádný urozený muž či žena. Bez paruky jste byli jako nazí a parukáři si toho byli dobře vědomi. Proto nasadili cenu vysoko. V Londýně se ambi­ciózní univerzitní studentík neobejde bez přiléhavé bílé paruky s copem, která přijde bratru na 25 šilinků. Je to paráda v hodnotě týdenního slušného živobytí! Profesoři a soudci musejí za zdobnost připlatit. Jejich pokrývka hlavy přijde řádově na jednu stovku.

Před francouzského krále se ale nemůžete postavit s ničím pod 800 šilinků, a to se ještě budete muset držet v druhé řadě. Napudrované dvorní dámy investovaly do paruk celé jmění. Paruka jako univerzální módní doplněk si podmaní celou Evropu, a tak se musí parukáři hodně ohánět, aby sehnali materiál. Jistě, mohou pracovat s klasickým vláknem nebo zvířecí srstí, ale… pozná se to. Ideálem jsou tedy pravé lidské vlasy, za které se začíná dobře platit. 

Trh s vlasy

V období parukového boomu se každý týden na pyrenejských hranicích koná trh s pravými vlasy. Prodávající tu nosí odstřižené husté copy navázané na opasku a dávají je kupujícím na odiv. A těch facek, když se přišlo na to, že nějaký vykuk prodává koňské žíně!

Parukáři pracující pro francouzský trh sem vysílají své agenty, kteří si buď vybírají ze střiženého zboží, případně mohou hodnotit nabídku „přímo od zdroje“, na mladých dlouhovlasých dívkách, které se tu samy vystavují. Čerstvě odstřižený vlas byl také dražší. Z oblasti Pyrenejí prý ročně zamířilo do Versailles 6 tisíc kilogramů vlasů. A ve zbytku Evropy? Dcery nevolníků v carském Rusku se krásných vlasů zbavovaly jen nerady, ale byla to snesitelná cena za to, že za utržené peníze nakoupí osivo na políčko. I na území habsburské monarchie se „chudina“ nechávala stříhat pro potěchu panstva. Snadné si to udělali Britové: ti totiž holili hlavy svým odsouzencům, a tak kriminály dokázaly výrazně přispět k místní spotřebě. Nepřekvapí ale, že o mastný a neudržovaný vlas trestanců nebyl velký zájem. 

Zvláště dámské paruky měly obrovskou spotřebu materiálu. Rostou do výšky i objemu, nabývají na zdobnosti i výstřednosti. V 18. století mají přes půl metru na výšku a jejich cena stoupá do extrémů. A právě kombinace horentních cen a nedostatku vlasů vedly ke vzniku dočista nové odnože kriminálních činů. V Anglii i Francii se přeškolily celé gangy kapsářů na krádeže paruk. A že to bylo velmi výnosné zaměstnání!

Zloději číhají všude

Klasické schéma krádeže prý zahrnovalo vzrostlého a silného muže, jenž se vydával za řeznického pohůnka. Jak se to poznalo? Nesl si přes rameno dlabané necky, uvnitř kterých se skrýval sotva odrostlý klouček čili spolupachatel. Z té výšky mu stačilo jen natáhnout ruku. Z hlavy stržená paruka rázem mění majitele a oba zloději mizí ve spleti uliček. Šlechtic nebo měšťan zbavený své úpravné ozdoby stojí jako opařený uprostřed ulice a lupiči mohou slavit. V každém vetešnictví, zastavárně nebo i v kadeřnickém salónu dostanou za už hotovou paruku dobře zaplaceno. Že se tak dálo celkem často, potvrzují i vzpomínky dobového spisovatele Andrewa Williama.

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Co s tím? Dámám s parukami se například nedoporučovalo chodit podél vysokých zdí, neboť právě za nimi by mohli číhat nenechavci, kteří byli schopni s pomocí pružného bodla nebo rybářského prutu paruku „ulovit“ a zmizet s ní do nenávratna. Pro gentlemany zase platilo varování před nízkými mostky, které na koních podjížděly. I tady mohli vyčkávat zloději pasoucí po parukách. O charakteru okradených vypovídá, že než aby pelášili za zlodějem, vždy se nejprve snažili zakrýt si hlavu. A pokud měli mužům zákona popsat, jak jejich paruka vlastně vypadala, byli toho schopní jen zřídka. Proto prý jen něco přes čtyři procenta krádeží paruk v Londýně skončily u soudu a v sedmdesáti procentech zněl verdikt stejně „nevinen“.


Další články v sekci