Pod křídly štěstěny: Tisíciletá historie deskových her

22.09.2021 - David Bimka

Trávit volný čas s přáteli nebo hrát o peníze partii „deskovky“ nepatří mezi nijak nové kratochvíle. Zmíněné hry se totiž v mnoha částech světa vyvinuly dokonce dřív než schopnost psát či počítat složitější matematické úlohy

<h3>Vykousat soupeře</h3><p><strong>psi a šakali<br />stáří:</strong> přes 4 000 let | <strong>kde:</strong> Egypt</p><p>Psi a šakali patří mezi nejstarší, nejkrásnější a současně i nejlépe dochované hry v dějinách. Herní desku se podařilo najít v thébské hrobce a datuje se zhruba do roku 1800 př. n. l. Nalezl ji britský archeolog <strong>Howard Carter</strong>, který ovšem vstoupil do historie především jako objevitel místa posledního odpočinku faraona Tutanchamona. Stolek vyřezaný ze slonoviny, se zásuvkou na herní komponenty, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum umění. <strong>Známe však i starší kusy, a to v tisíce kilometrů vzdáleném Ázerbájdžánu, kde existuje herní deska vyrytá do skály příbytku. Je nejméně o dvě století starší než luxusní egyptský výrobek a zřejmě sloužila lidem mnohem nižšího sociálního postavení</strong>. Obliba zmíněné „deskovky“ se tedy zjevně rychle rozšířila po celém Blízkém východě i střední Asii.</p><p>Moderní název <em>„psi a šakali“</em> vymyslel Carter podle tvaru hlav herních hůlek, patřících jednomu či druhému hráči. Je možné, že v historii byla hra známá spíše jako <em>„58 děr“</em>, což koresponduje s jejím cílem – posunout pět hůlek v dírkách tak, aby opustily herní plochu dřív než ty soupeřovy. Původní přesná pravidla však již zavál čas. <em>(foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of Art, CC0 1.0)</em></p>

Vykousat soupeře

psi a šakali
stáří:
přes 4 000 let | kde: Egypt

Psi a šakali patří mezi nejstarší, nejkrásnější a současně i nejlépe dochované hry v dějinách. Herní desku se podařilo najít v thébské hrobce a datuje se zhruba do roku 1800 př. n. l. Nalezl ji britský archeolog Howard Carter, který ovšem vstoupil do historie především jako objevitel místa posledního odpočinku faraona Tutanchamona. Stolek vyřezaný ze slonoviny, se zásuvkou na herní komponenty, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum umění. Známe však i starší kusy, a to v tisíce kilometrů vzdáleném Ázerbájdžánu, kde existuje herní deska vyrytá do skály příbytku. Je nejméně o dvě století starší než luxusní egyptský výrobek a zřejmě sloužila lidem mnohem nižšího sociálního postavení. Obliba zmíněné „deskovky“ se tedy zjevně rychle rozšířila po celém Blízkém východě i střední Asii.

Moderní název „psi a šakali“ vymyslel Carter podle tvaru hlav herních hůlek, patřících jednomu či druhému hráči. Je možné, že v historii byla hra známá spíše jako „58 děr“, což koresponduje s jejím cílem – posunout pět hůlek v dírkách tak, aby opustily herní plochu dřív než ty soupeřovy. Původní přesná pravidla však již zavál čas. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of Art, CC0 1.0)

<h3>Mat slonem</h3><p><strong>čaturanga</strong><br /><strong>stáří:</strong> přes 3 000 let | <strong>kde:</strong> Indie</p><p>Čaturanga tvoří asi nejvlivnější hru historie – jde totiž o předchůdkyni dnešního šachu, který si alespoň jednou v životě vyzkoušely zřejmě stovky milionů lidí. <strong>Její první „klasickou“ verzi známe z Indie 6. století, ale podobné desky s jinými komponenty a nejspíš i s jinými pravidly jsou doloženy už okolo roku 1000 př. n. l. </strong></p><p>Slovo <em>„čaturanga“</em> znamená ve volném překladu ze sanskrtu <em>„čtyřúdý“</em>, tedy sestávající ze čtyř částí či údů. <strong>Odkazuje to nejen k tradičnímu dělení antických armád na jezdectvo, pěchotu, loďstvo a slony</strong> (držené odděleně od koní, neboť je jejich pach plašil), <strong>ale také k počtu hráčů, jimž byla partie určena</strong>. Táhlo se na desce rozdělené na 8 × 8 polí a na rozdíl od moderního šachu bylo třeba počítat i s prvkem náhody: V daném kole mohl hráč provést tolik tahů, kolik mu padlo na speciální podlouhlé kostce, maximálně však čtyři. Nedílnou součást tvořil komplikovaný systém povyšování figur, jež dosáhly soupeřovy strany desky. </p><p>Po rozšíření do Persie a následně ve středověku do Evropy se figurky lodi, válečného vozu, generála či slona postupně proměnily v ty dnešní šachové a kostka – nejspíš ku prospěchu věci – zmizela ze scény. Původní verzi čaturangy si ovšem můžete zahrát i dnes. <em>(Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Mat slonem

čaturanga
stáří: přes 3 000 let | kde: Indie

Čaturanga tvoří asi nejvlivnější hru historie – jde totiž o předchůdkyni dnešního šachu, který si alespoň jednou v životě vyzkoušely zřejmě stovky milionů lidí. Její první „klasickou“ verzi známe z Indie 6. století, ale podobné desky s jinými komponenty a nejspíš i s jinými pravidly jsou doloženy už okolo roku 1000 př. n. l. 

Slovo „čaturanga“ znamená ve volném překladu ze sanskrtu „čtyřúdý“, tedy sestávající ze čtyř částí či údů. Odkazuje to nejen k tradičnímu dělení antických armád na jezdectvo, pěchotu, loďstvo a slony (držené odděleně od koní, neboť je jejich pach plašil), ale také k počtu hráčů, jimž byla partie určena. Táhlo se na desce rozdělené na 8 × 8 polí a na rozdíl od moderního šachu bylo třeba počítat i s prvkem náhody: V daném kole mohl hráč provést tolik tahů, kolik mu padlo na speciální podlouhlé kostce, maximálně však čtyři. Nedílnou součást tvořil komplikovaný systém povyšování figur, jež dosáhly soupeřovy strany desky. 

Po rozšíření do Persie a následně ve středověku do Evropy se figurky lodi, válečného vozu, generála či slona postupně proměnily v ty dnešní šachové a kostka – nejspíš ku prospěchu věci – zmizela ze scény. Původní verzi čaturangy si ovšem můžete zahrát i dnes. (Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Praotec vrhcábů</h3><p><strong>královská hra z Uru</strong><br /><strong>stáří:</strong> nejméně 4 600 let | <strong>kde:</strong> Sumer</p><p>Královská hra z Uru, někdejšího hlavního města Sumerské říše, nejspíš vůbec nebyla královská a užívaly si ji i nejnižší vrstvy. Nejstarší doklad o ní máme překvapivě díky vandalismu: Herní deska se totiž našla vytesaná do podstavce sochy okřídleného lva s lidskou hlavou, jež stávala u městské brány a kterou dnes vystavuje Britské muzeum. Do soklu ji zřejmě vyryly znuděné stráže, aby si ukrátily službu. „Aristokratický“ přívlastek dal ovšem hře <strong>sir Leonard Woolley</strong>, objevitel nádherně vykládané herní desky v královské hrobce při vykopávkách mezi léty 1922 a 1934. Také tento artefakt lze dnes obdivovat v londýnském muzeu. </p><p>V jádru jde o závodní hru, v níž se oba účastníci snaží co nejrychleji vyvést svých sedm kamenů z desky. Počet tahů je omezen součtem oček na čtyřstěnných kostkách, jimiž každé kolo házejí. Pole blíž k hráči jsou zcela bezpečná, zatímco ta, která tvoří středový most, se považují za „bitevní“ a kameny se na nich mohou navzájem vyhazovat. <strong>A aby nebyla partie tak jednoduchá, část polí nese symboly zajišťující zřejmě speciální efekty – ovšem jaké, to už se nikdy nedozvíme. Dochovala se sice klínová tabulka s popisem základních principů, jejich výklad však zůstává sporný.</strong> Nadšení archeologové se pokoušeli pravidla rekonstruovat, ale zda se historickému vzoru alespoň přiblížili, můžeme pouze hádat. Hra časem pronikla až do středověké Evropy a postupně se vyvinula do <strong>vrhcábů</strong> – v anglofonním prostředí známých jako <strong>backgammon</strong>. <em>(foto: Wikimedia Commons, Ibex73, CC BY-SA 4.0)</em></p>

Praotec vrhcábů

královská hra z Uru
stáří: nejméně 4 600 let | kde: Sumer

Královská hra z Uru, někdejšího hlavního města Sumerské říše, nejspíš vůbec nebyla královská a užívaly si ji i nejnižší vrstvy. Nejstarší doklad o ní máme překvapivě díky vandalismu: Herní deska se totiž našla vytesaná do podstavce sochy okřídleného lva s lidskou hlavou, jež stávala u městské brány a kterou dnes vystavuje Britské muzeum. Do soklu ji zřejmě vyryly znuděné stráže, aby si ukrátily službu. „Aristokratický“ přívlastek dal ovšem hře sir Leonard Woolley, objevitel nádherně vykládané herní desky v královské hrobce při vykopávkách mezi léty 1922 a 1934. Také tento artefakt lze dnes obdivovat v londýnském muzeu. 

V jádru jde o závodní hru, v níž se oba účastníci snaží co nejrychleji vyvést svých sedm kamenů z desky. Počet tahů je omezen součtem oček na čtyřstěnných kostkách, jimiž každé kolo házejí. Pole blíž k hráči jsou zcela bezpečná, zatímco ta, která tvoří středový most, se považují za „bitevní“ a kameny se na nich mohou navzájem vyhazovat. A aby nebyla partie tak jednoduchá, část polí nese symboly zajišťující zřejmě speciální efekty – ovšem jaké, to už se nikdy nedozvíme. Dochovala se sice klínová tabulka s popisem základních principů, jejich výklad však zůstává sporný. Nadšení archeologové se pokoušeli pravidla rekonstruovat, ale zda se historickému vzoru alespoň přiblížili, můžeme pouze hádat. Hra časem pronikla až do středověké Evropy a postupně se vyvinula do vrhcábů – v anglofonním prostředí známých jako backgammon. (foto: Wikimedia Commons, Ibex73, CC BY-SA 4.0)

<h3>Zasej vítězství</h3><p><strong>oware</strong><br /><strong>stáří:</strong> nejisté | <strong>kde:</strong> západní Afrika</p><p>Oware zůstává jednou z nejpopulárnějších tradičních her, které se těší oblibě už tisíce let. V Africe, na kontinentu svého zrodu, má ohromné množství fanoušků a z čisté kratochvíle se vyvinula v plně soutěžní duševní sport. Patří do typu her známých jako „mancala“: Obvykle zahrnují řady děr, kam hráči „zasévají“ žetony, a známe je třeba i z Egypta či Jižní a Severní Ameriky. <strong>Určit stáří a historický původ je téměř nemožné, nicméně klasické oware se hraje zhruba od 7. století.</strong> </p><p>Největší výhoda spočívá v tom, že si lze komponenty zajistit prakticky kdekoliv – stačí vyhloubit dvě řady po šesti důlcích a opatřit si 48 žetonů, třeba v podobě obyčejných kamínků, hliněných kuliček nebo fazolí. Cíl je prostý, a sice získat víc žetonů než soupeř. Partie začíná se čtyřmi v každé prohlubni: Hráč vezme obsah jedné ze svých děr a proti směru hodinových ručiček „zaseje“ žetony po jednom do dalších otvorů, včetně těch soupeřových. Na konci tahu pak získává obsah všech důlků na straně protivníka, kde zůstaly buď dva, či tři žetony. </p><p>Lokálních variant a pravidel existuje samozřejmě nepřeberné množství, nicméně výše popsaná – a pro účely tohoto textu zjednodušená – verze zvaná abapa se považuje za klasickou. <strong>Navzdory své jednoduchosti vyžaduje výraznou představivost a schopnost plánovat. Naši předci možná byli v aritmetických úkolech zdatnější, než jsme ochotni si připustit.</strong> <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Zasej vítězství

oware
stáří: nejisté | kde: západní Afrika

Oware zůstává jednou z nejpopulárnějších tradičních her, které se těší oblibě už tisíce let. V Africe, na kontinentu svého zrodu, má ohromné množství fanoušků a z čisté kratochvíle se vyvinula v plně soutěžní duševní sport. Patří do typu her známých jako „mancala“: Obvykle zahrnují řady děr, kam hráči „zasévají“ žetony, a známe je třeba i z Egypta či Jižní a Severní Ameriky. Určit stáří a historický původ je téměř nemožné, nicméně klasické oware se hraje zhruba od 7. století. 

Největší výhoda spočívá v tom, že si lze komponenty zajistit prakticky kdekoliv – stačí vyhloubit dvě řady po šesti důlcích a opatřit si 48 žetonů, třeba v podobě obyčejných kamínků, hliněných kuliček nebo fazolí. Cíl je prostý, a sice získat víc žetonů než soupeř. Partie začíná se čtyřmi v každé prohlubni: Hráč vezme obsah jedné ze svých děr a proti směru hodinových ručiček „zaseje“ žetony po jednom do dalších otvorů, včetně těch soupeřových. Na konci tahu pak získává obsah všech důlků na straně protivníka, kde zůstaly buď dva, či tři žetony. 

Lokálních variant a pravidel existuje samozřejmě nepřeberné množství, nicméně výše popsaná – a pro účely tohoto textu zjednodušená – verze zvaná abapa se považuje za klasickou. Navzdory své jednoduchosti vyžaduje výraznou představivost a schopnost plánovat. Naši předci možná byli v aritmetických úkolech zdatnější, než jsme ochotni si připustit. (foto: Shutterstock)

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Oceánský lapač Jenny v akci - během 12týdenní mise se mu podařilo z oceánu odstranit 10 tisíc tun odpadu.

Zajímavosti

Plynný obr 2M0437b se zrodil před pouhými několika miliony let (ilustrativní foto).

Vesmír

Žravost a obrovská pusa vysloužily rohatce brazilské (Ceratophrys cornuta) přiléhavou přezdívku „Pac-Man“ – podle jedné z prvních počítačových her, v níž nenasytný puntík s velkou pusou probíhá bludištěm a polyká vše, co se mu postaví do cesty.

Příroda
Věda

<p>Polární záře oblohu rozsvítí neonovým světlem. V Laponsku je lze pozorovat hlavně v zimě. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Cestování

Ženský akt ležící na břiše z roku 1917 od Egona Schieleho.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907