Populace koně Převalského je v západním Mongolsku již dostatečně početná a soběstačná

Všichni dnešní koně Převalského jsou potomky pouze třinácti nejodolnějších jedinců. Díky práci ochránců zvířat, zoologických zahrad a reintrodukčním programům se ale jeho populaci podařilo stabilizovat. Vzácní kopytníci se díky tomu přesunuli z kategorie vyhynulých do kategorie ohrožených druhů.

22.03.2024 - Zuzana Teličková



Kůň Převalského (Equus ferus przewalskii), pojmenovaný podle svého znovuobjevitele, ruského cestovatele plukovníka Nikolaje Převalského, je posledním přežívajícím divokým koněm. První písemný popis koně Převalského zaznamenal tibetský mnich Bodowa kolem roku 900. V pozdějších dobách byl tento vzácný druh považován za prestižní dar, nejen pro svou faktickou vzácnost, ale i kvůli velmi obtížnému odchycení. Nárůst lidské populace, stále početnější stáda užitkových zvířat na pastvinách a kultivace velkých ploch půdy pak všechny divoké koně zatlačily do neúrodných míst. 

Poslední koně Převalského se uchýlili na poušť Gobi v jihozápadním Mongolsku, ale i tam byli v ohrožení. Kočovní pastevci a jejich dobytek zabírali čím dál více zavlažených míst a počet koní rapidně klesl poté, co je pohraniční vojáci začali s pomocí moderních zbraní lovit ve velkém. Poslední kůň Převalského byl ve volné přírodě viděn v roce 1969 poblíž pramene Gun Tamga.

Živoření chovných stád

Zdálo se, že osud koně Převalského je zpečetěn. Naštěstí však byl o druh takový zájem, že již kolem roku 1900 odchytili někteří obchodníci a velkostatkáři velké množství kusů. Náročnou plavbu z Mongolska do Evropy přežilo jen 53 z nich a ti byli rozptýleni do zoologických zahrad a soukromých parků. Všichni dnes žijící koně Převalského jsou pak potomky pouze třinácti z těchto svých předků. 

V mnoha zahradách měli koně příliš malé výběhy a jen málokteré zařízení jim mohlo poskytnout dostatek trávy ke spásání. Ačkoli byl z těchto důvodů odchov mnohdy neúspěšný, počet koní se brzy zvýšil na 1800. Až do roku 1980 však neexistoval žádný systém ve výměnách koní mezi zoologickými zahradami a parky, což vedlo k příbuzenskému křížení a rozšíření genetických onemocnění a anomálií. Délka života koní se výrazně zkrátila a úmrtnost hříbat stoupla. Přes původně optimistická čísla a zdařilé množení bylo nutno okamžitě zasáhnout, jinak byl kůň Převalského odsouzen k postupnému zániku. 

Návrat divokých koní

Chovná zařízení naštěstí začala zakládat plemenné knihy a Mongolsko, Čína, Kazachstán i Ukrajina se zapojily do reintrodukčních programů. Vznikly první rezervace, kam bylo vypuštěno několik v zajetí odchovaných jedinců. Protože se jim dařilo, přibývali další a další. Kromě nizozemských, německých a švýcarských organizací se k reintrodukci připojila i Zoo Praha, která chová koně Převalského již od roku 1921 a od roku 1959 vede i celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu. 

Dnes žije v Mongolsku, v Číně a v Rusku ve volné přírodě okolo 1 200 jedinců a celosvětová populace (včetně koní žijících v zajetí) se pohybuje okolo 2 500 jedinců. Hrozbu pro ně představuje především křížení s domestikovanými koňmi, ztráta genetické rozmanitosti, infekční nemoci a vlci, kteří rádi loví hříbata. Do budoucna je stále potřeba sledovat zdravotní stav, plodnost, úmrtnost, pohyb i sociální život vzácných kopytníků. 

Díky úspěšné reintrodukci v rámci projektu Návrat divokých koní, organizovaného pražskou zoologickou zahradou, bylo do západního Mongolska přepraveno již 34 koní Převalského. Jeho zdejší populace je podle ochranářů v současné době již dostatečně velká a soběstačná a další transporty proto zamíří do nové lokace na východu země, kde je první transport naplánovaný na rok 2026. Ztráta genetické diverzity, k níž v průběhu chovu došlo, je bohužel již nevratná, ale správným řízením je možno výrazně minimalizovat další škody, které by tento druh mohl utrpět. 


Další články v sekci