Postrach evropských lesů: Rozhovor s českým entomologem nejen o kůrovci

S Jiřím Hulcrem, profesorem University of Florida, jsme si povídali online. Do své staré domoviny se však často a rád vrací.

Přijedete k nám letos?

Jasně, skoro každý rok jezdím zpátky do Česka. Mimochodem, loni jsem si koupil na stánku stoplusjedničku a našel jsem tam článek, jak to měl vlastně Štorch všechno blbě a že lovci mamutů žili úplně jinak. A byl jsem za to strašně rád, protože já o dávné historii často přemýšlím. Tehdejší život totiž jasně určil, jak naše planeta vypadá dnes – to všechno je důsledek lidské evoluce.

Skutečně mají lidé na formování Země takový vliv?

Já jsem z české vesnice, do devatenácti jsem jezdil s traktorem na rodinné farmě. Mě hrozně baví, když si někde čtu, jak se domorodci v Jižní Americe starají o svůj les, protože jsou „native“, tedy rodilí. Ale to jsme my Češi taky. Žijeme tady už patnáct set let a krajinu jsme hodně ovlivnili, jsme s ní spjatí. A tihle moji strejdové, se kterými jsem vyrostl, ji teda pěkně „brutalizují“. Máme loveckou mysl, to se nemění. Takže kdyby viděli běžet okolo mamuta, jdou a uloví ho – ne proto, že mají hlad, ale kvůli trofeji. A tak lidi za krátkou dobu vybili většinu velkých zvířat, což se na planetě hrozně podepsalo.

Připomíná mi to knihu Jareda Diamonda, který strávil desítky let na Nové Guineji coby ornitolog a naprosto vyvrací naivní západní představu, že obyvatelé pralesa žijí s přírodou v souladu. Oni by ji vydrancovali úplně stejně jako my, jen na to nemají patřičné nástroje. Diamond v zásadě tvrdí, že přírodu nezneužíváme proto, že jsme industrializovaná společnost, ale prostě proto, že to máme v povaze…

Přesně! Musíme mít široký kontext, abychom si uvědomili, jak je to vlastně s oním kůrovcem – což je tedy téma, na kterém jsme se domluvili. „Souboj“ s českými lesy totiž začal už v dobách lovců mamutů, kdy je lidé na některých místech ve velkém vypalovali a proměnili pralesy v savany. Jinde zas eliminovali všechny velké býložravce, načež savany zarostly stromy. Je pravděpodobné, že smrkové monokultury na našem území způsobili lidé, a to mnohem dřív, než si dnes myslíme.

Je tedy smrk pro naši krajinu přirozený, nebo ne?

Jistě. V době ledové se nacházel spíš v refugiích ve Středozemí, ledovce tehdy sahaly až do severních Čech. Jakmile však doba ledová skončila, začal se šířit na sever. A lýkožrout smrkový existoval už tehdy v oněch refugiích, je na smrkových porostech závislý. Dnes bojujeme s přemnožením smrku, nikoliv kůrovce.

Jak se ze škůdce, který dokáže koexistovat s hostitelskými stromy, stal generální nepřítel?

My sami jsme ho z něj udělali. Je to stejné jako se všemi škůdci: Když mandelinka bramborová žije ve Střední a Jižní Americe na divokých lilcích, tak žádnou úrodu nesežere, protože tam žádná není – jde o pralesní rostliny. Jenže pak se začnou pěstovat na lánech, a to ještě jen jeden genotyp bramboru, který roste rychle a má minimální chemickou sebeobranu. Mandelinky takové prostředí úplně milují a množí se.

Takže problém představuje monokultura a hustota?

Vy jste asi četl moji knížku, ne? Přesně tohle v ní říkám. Problém spočívá v tom, že jsou lesy husté a horké, což kůrovce podporuje.

Pokud se kůrovec vyskytuje ve smíšeném lese, do nějž člověk nezasahuje, má šanci způsobit takovou katastrofu jako dnes?

Použitím slova „katastrofa“ se rovnou uzavíráme do nějaké myšlenkové krabice. Tyto termíny nemůžeme používat, pokud mluvíme o ekologii. Z pohledu přírody vlastně nevím, co slovo „katastrofa“ znamená.

Tak se na situaci podívejme očima hospodáře, pro kterého les představuje hlavně ekonomický zdroj. Masivní napadení stromů je pro něj tudíž bezesporu katastrofou. I když tedy chápu, že moderní ekolog nebude s takovým termínem operovat…

No jo, jenže hospodář si s moderním ekologem musí začít povídat, protože jinak to nejde. Hospodáři pořád chtějí sázet brambory a modlí se, aby jim je mandelinka nesežrala. Jenomže se musejí obrátit na vědu a zeptat se, jak jim může pomoct. Navíc les není bramborové pole, tam se nedá použít genetická modifikace, aby se rostlina stala odolnější. Jedná se o úplně jinou vědu, která chápe cyklus smrku.

A ten je jaký?

Abych to uvedl na pravou míru: Nic jako cyklus lesa coby celku asi neexistuje, jde o lesnickou nauku, která už začala středověkými hutěmi. Les prostě roste a pořád se obnovuje. Vnímáme cyklus českého lesa jako osmdesátiletý, protože ho sázíme, aby rostl krásně jednověkově, aby to další generace po nás mohla hezky sklidit. Jenže ekologie krajiny se odehrává na mnohem širších škálách, než je život jednoho obecního hospodáře. Ten se tudíž dnes musí myšlenkově propojit s hospodářem, který bude žít za osmdesát let. My víme, jak se bude klima vyvíjet, máme velmi přesné modely. To, co neumíme předpovědět, jsou politické změny.

Co to znamená?

Ten chaos v atmosféře už jsme dokázali popsat. Otázkou zůstává, co s tím budeme dělat a jak lesy necháme růst. Víme jistě, že bude mnohem větší sucho a bude mnohem tepleji, čímž smrkové porosty strašně trpí. Jedná se o úžasnou dřevinu a asi o to nejlepší, co teď v Česku máme, ale nebude jí dobře – rozhodně ne v monokulturách. Přístup, že něco zasadíme a pak očekáváme, že to i vyroste, už nefunguje. My teď musíme zasadit, prořezat a pár let počkat. Pak změřit, co se stalo, a všechno zopakovat. Příručky používané dnes v lesnictví vycházejí z učebnic vydaných před padesáti lety. A ty napsali lidé, kteří se vzdělávali před sto lety.

Jak dnes české lesy obecně fungují?

Na mnoha místech výborně! Spousta lesníků experimentuje s novým managementem lesa. Před pár týdny vyšel nový lesní zákon, na němž jsem se malinko podílel, a spolu s kolegy jsme do něj protlačili, že svoboda a zodpovědnost jsou spíš na vlastníkovi než na státních tabulkách. Ať si lidé s tím lesem „hrají“, samozřejmě za předpokladu, že nezmizí – musí zůstat lesem. Jaký ale bude? To nikdo neví. Necháme lesníkům volnou ruku, ať už je to malý sedlák, šlechtický vlastník, či stát, a dáme jim šanci experimentovat, protože jinak to nejde. Nacházíme se ve velmi zvláštním bodě historie, kdy umíme předpovědět, jak se bude vyvíjet atmosféra za konkrétních podmínek. Ale nevíme, na jakých podmínkách se lidstvo dokáže domluvit.

Existuje nějaký obecný koncept, jak lesy usměrňovat?

Jednoznačně prořeďovat – stromy si nesmějí moc zavazet. Musíte sledovat, jak rostou, a lesník si musí vybrat, kterým z nich chce pomáhat a kterým ne. Třeba u nás na jihu USA už se dneska zdaleka nedrží tak velké hustoty porostů jako dřív a problém s kůrovcem prostě zmizel. Neexistuje.

Můžeme říct, že přirozený les pro střední Evropu je mnohem méně hustý, než jaký tu teď roste?

Přirozený les pro Třeboňsko je úplně jiný než pro Šumavu. Vlastně nemůžete říct, co je správné. Na Březníku ať smrčina klidně je, a třeba za padesát let zas odumře a pomůže jí kůrovec. Ale na Třeboňsku les žije jiným způsobem, je plný bříz a borovic – a tak to má být.

Dají se ony dva přístupy spojit? Ten tradiční, který vidí les jako zdroj, s moderním ekologickým?

Určitě! Já nejsem šílený ekolog, taky les vidím jako zdroj. Ale musíme to dělat správně, protože ten tradiční přístup „zasadíme smrk – sklidíme smrk“ už nepředstavuje rozumné ekonomické řešení. Realitu „neokecáme“. Musíme ekonomické principy adaptovat na změny počasí, protože když pojedeme slepě a direktivně, tak narazíme.

Jsou dnes lesníci spíš konzervativní, nebo otevření novým metodám?

V Česku existuje velmi široká škála vlastníků, od těch, kteří nechávají pozemky úplně pralesovité, až po Lesy České republiky, jež vlastní většinu lesních porostů a většinou bývají konzervativní. Mezi tím však máte spoustu lidí, kteří zkoušejí různé způsoby, což je hrozně dobře. Organizace jako Pro Silva Bohemica se pak učí přímo od lesa, jak ho organizovat. Navíc Češi mají k lesům velmi úzký vztah, často tam chodí na „čundry“. To jinde na světě neuvidíte. Hrozně si toho vážím a na Floridě mi to chybí.

Vraťme se k vaší specializaci na kůrovce, který se právě v tomto období rojí a mluví se o něm. Představuje tu hlavní hvězdu lýkožrout obecný, nebo se na mediálním zájmu podílí víc druhů?

Kůrovců známe asi šest tisíc druhů a pořád objevujeme nové. Každý má přitom nějakou specializaci – jak na hostitelskou rostlinu, tak třeba na semínka či ořechy. Většina z nich žere lýko a zhruba třetina houby. Jedná se o neskutečně rozmanitou a fascinující skupinu. 

V Česku jsme posedlí lýkožroutem smrkovým, protože má ekonomické důsledky. Ale i v naší republice žije kůrovců přes sto druhů a každý je jiný. Někteří se začínají rojit už v únoru, jakmile vysvitne sluníčko, jiným to trvá až do léta. Lýkožrout smrkový zvládne vytvořit několik generací za rok a jeho metabolismus čeká, až se akumuluje teplota, načež brouci vyletí a začnou hledat nové stromy. Záleží na počtu teplých dní, takže s rostoucím oteplením létají dřív a stíhají víc generací.

Pokud mluvíme o přirozeném lese bez monokulturní skladby, konkurují si různé druhy kůrovců?

Strašně moc. Z jednoho smrku jich běžně nasbíráte pět druhů. Záleží samozřejmě na tom, jestli strom stojí, leží, je suchý, nebo v bažině. Smrk, který uschne kvůli zastínění ostatními stromy, často ani kůrovce nemá, jelikož tam nemají co žrát. Potřebují relativně zdravé rostliny, které teprve začaly usychat. Každý smrk tak hostí celou komunitu, v níž se jednotlivé druhy specializují na jinou jeho část – jedny na větvičky, jiné na kořeny.

Co se přesně stane, jakmile kůrovec strom napadne?

To je velice zajímavá otázka a vždycky vysvětluju, že jde vlastně až o konec celého procesu. Důležité je, co se stromu stane předtím, než ho kůrovec napadne. V naprosté většině se jedná o kaskádu různých efektů a dnes ji způsobuje především velké teplo, kdy stromy nemají dost vody, což oslabí jejich obranu. Tomu už ovšem předchází fakt, že často rostou na těsno a existuje velká konkurence.

Zdravý strom tedy kůrovci odolá lépe?

Ano, do takového žádný kůrovec nepůjde. Znamená to pro něj sebevraždu.

Takže klíčová zranitelnost české krajiny spočívá ve vodě?

Strom tvoří v podstatě velký svazek trubiček, které sosají vodu a přivádějí ji k listům, kde slouží při fotosyntéze a vypouští se ven. Čím větší vedro, tím rychlejší proces. A v určité chvíli je vody tak málo, že metabolismus smrku přestane fungovat, což kůrovci poznají: Dokážou vycítit, že postrádá dostatek smůly, kterou by se bránil. 

Je strašně zajímavé, že vlastně nevíme, jak přesně se ten první kůrovec rozhodne, do kterého smrku vleze. Je možné, že létá okolo stromu, kde se vylíhl, a pak „očichává“ okolí, protože moc nevidí. Pluje prostě vzduchem, a když náhodou narazí na zajímavou kombinaci pachů, přistává postupně na vhodných objektech a ochutnává. Pokud ho to nezabije, vytvoří si komůrku. A jakmile se kůrovců ve stromě usadí víc, provrtají mu lýko, takže rychle vyschne a odumře. Musejí si však vybírat opatrně, protože zdravý smrk ty první brouky bez problémů zabije.

Komunikují spolu kůrovci? Jde o sociální hmyz?

Někteří ano, ale lýkožrouti smrkoví jsou spíš antisociální. Jakmile se usadí na nějakém stromě, začnou produkovat antiagregační feromony, aby odehnali rivaly. Každý nový příchozí bude totiž konkurovat jejich larvám. Konkurence mezi larvami je pro lýkožrouta smrkového největším zdrojem mortality, protože když vám sousedi vyžerou všechno okolo, umřou larvy hladem. 

Navíc lýkožrout, který naklade vajíčka, svoje mláďata nikdy nepotká, což je jednou z podmínek sociálnosti hmyzu. U něj generace vůbec nespolupracují: Samice prostě vyvrtá tunýlek zvaný matečná chodba, naklade do něj vajíčka, a pak někdy i odletí hledat další strom.

Co vás při výzkumu kůrovců nejvíc překvapilo?

Každý den něco! Na lýkožroutovi smrkovém je zajímavé, jak málo je invazní – jedná se v podstatě o neschopného brouka. Když nemá velké populace bratrů a sester a okolo pořádný porost smrku, je úplně nemožný! Mnozí kůrovci však invazní jsou, jde o jednu z nejvíc invazních hmyzích skupin na světě. Na Floridě se vyskytuje asi sto padesát druhů a minimálně třetina pochází odjinud. Kůrovci se teď po planetě hodně mísí vlivem dopravy.

Lýkožrout smrkový se často objevuje i v USA s dřevem dováženým z Evropy, máme stovky takových odhalených případů. A víte co? Nedokázala se tu uchytit jediná kolonie. U spousty jiných druhů však stačí jeden brouček, a už se množí. U nás v laboratoři studujeme hlavně tropické kůrovce, kteří mají mnohem víc životních strategií. Kdykoliv se ohnete nad špalek někde na Jávě či v Brazílii, objevíte nový druh a s ním úplně nečekané věci.

Máte svého oblíbence?

No spoustu. Zajímavý je třeba rod Ozopemon, žijící v asijských pralesích pod kůrou velkých stromů. Je výjimečný tím, že se rodiny promíchávají, larvy se potkávají a vznikají takové velké vesnice. Všechny larvy v rodině jsou samice a celou snůšku hlídá jediný samec. Když samice dospějí, promění se v hnědé, tvrdé a chlupaté „slečny“. Samci však zůstávají napořád červem, jen se jim vyvine penis a čelisti – nejspíš aby mohli zabíjet konkurenty z jiné rodiny. Takže lezou pod lýkem, oplodňují, na co přijdou, a zabíjejí rivaly. Je neuvěřitelné to vidět přímo někde na jávské sopce. 

---

Čtěte také:

Těžký úkol strážců Amazonie: Kdo ochrání bohatství amazonského pralesa?

Brazílie je jednou z mála zemí, kde byste našli komunity, které nikdy nepřišly do kontaktu s moderní civilizací. Protože ale amazonský prales není ušetřen dopadu civilizace, někteří...