Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

20.08.2016 - Jan Svatoš

V jižní Africe se údajně přemnožili sloni, a tak dostal obchod se slonovinou opět zelenou. Ve skutečnosti ale největších suchozemských savců v celoafrickém měřítku rapidně ubývá a jejich vysoké počty v Botswaně jsou pouze výjimkou, která potvrzuje chmurnou předpověď


Reklama

Stáda slonů, která lze vidět na severu Botswany, považují mnozí lidé za osmý div světa. Vedle světoznámé delty řeky Okavango či vyprahlé pouště Kalahari jsou největší suchozemští savci hlavním turistickým magnetem této jihoafrické země.

Potápějící se Noemova archa

Botswana je přirovnávána ke slonímu ráji, což není v žádném případě přehnané. Zdejší stáda dosahují enormních rozměrů a výjimkou nejsou ani stohlavá uskupení. Celkový počet slonů i s populací v sousedním Zimbabwe dosahuje přibližně 218 000 kusů, což představuje 45 % světové populace slonů afrických! Botswana se tak může pyšnit největší sloní koncentrací na černém kontinentu. Počet tlustokožců tady dokonce roste, což v africkém měřítku představuje naprostou výjimku. Velmi pravděpodobně k tomu přispívá i sporé osídlení země – Botswana je velká přibližně jako Francie nebo Ukrajina, ale žijí zde necelé dva miliony obyvatel. Proto zřejmě dochází k minimálním konfliktům mezi slony a lidmi.

Obecné příčiny botswanského sloního boomu jsou ovšem mnohem komplexnější a na první pohled optimistické statistiky začnou po bližším zkoumání hořknout v ústech. Při pohledu do okolních států totiž zjistíte, jak úzce souvisí botswanská populace s pochmurným přístupem ke sloní problematice v okolních státech. V sousedním Zimbabwe jsou sloni beztrestně stříleni jako levný zdroj potravy pro Mugabeho armádu, Zambie se stále potýká s pytláctvím a v Jihoafrické republice je sloní populace regulována odstřelem. V Angole byla místa kdysi proslavená výskytem největších suchozemských savců zdevastována vleklou občanskou válkou. Botswana je tedy útočištěm pro zvířata ze sousedních zemí, která sem vede instinkt. Existuje jediná hrozba, před kterou slony neochrání ani rozlehlé pláně na severu Botswany – rozpínající se lidská civilizace.

Z vyslance vyhnanec

V afrických legendách figuruje slon jako tvor, který u domorodých obyvatel vzbuzuje úctu a zasluhuje respekt. Rostoucí lidská populace však kouzelné africké příběhy dávno přetavila v drsnou realitu a navždy postavení slonů změnila. Ekonomický tlak na zemědělskou půdu učinil ze slona úhlavního nepřítele místních farmářů.

Západní turisté často vůbec nevědí o vzrůstajícím počtu střetů mezi slony a lidmi (HEC, tedy Human-Elephant Conflict), které v poslední době hýbou celou jižní Afrikou. Případy zdevastované úrody se stále více promítají v hlasech, jež volají po umělé regulaci pomocí odstřelů. Kdysi mocnému vyslanci africké divočiny je tak dopřáváno klidu pouze v několika rezervacích. Bohužel i ty se ukázaly jako neefektivní. Sloni rangerům mizeli před očima a z neznámých důvodů opouštěli hranice parků. Měnil se tak i jejich statut – z chráněného druhu se opuštěním rezervace automaticky stával psanec a potencionální cíl farmářských pušek. Zprvu se jako účinné protiopatření zdálo oplocení parků. Na takto vytvořeném „ostrově“ se však zoologové začali brzy setkávat s prvními projevy degenerace druhu. Šlo o slepou uličku.

Kdo se to přemnožil?

Možnému řešení situace otevřela cestu změna úhlu pohledu, a to doslova. Z letadla vypadá Botswana jako kosmická záhada – od pouště Kalahari na jihu až po oblast u řeky Chobe je protkána hustou sítí bílých čar, které vytvářejí prapodivné obrazce. Po delším pozorování si člověk uvědomí, že nejde o silnice ani o elektrické vedení, ale o sloní stezky. Právě ty zaujaly dr. Mika Chase, který se problematikou vysokého počtu slonů v Botswaně zabývá již několik let. Po získání doktorátu založil organizaci Elephants Without Borders (EWB – Sloni bez hranic), která si klade za úkol prolomit zeď nevraživosti, jež začala narůstat mezi lidmi a početnými sloními populacemi.

Rozlohy národních parků se člověku zdají jako rozsáhlá nekonečná území, ale z pohledu obřího zvířete, které za den urazí desítky kilometrů, je národní park pouze zastávkou na pouti savanou. Sloni totiž hranice lidmi vytyčených přírodních oblastí neuznávají, stejně jako nerozeznávají jednotlivé státní útvary. Jejich přesun je determinován pouze dostatkem vody a potravy, nikoli vízovou povinností či celními předpisy.

TIP: Ze života afrických šelem aneb Po stopách velkých koček

Doktor Chase a jeho tým se rozhodli označkovat slony pomocí límců a získat podrobnější údaje o migrační aktivitě chobotnatců. Zaznamenali tak i rekordní sloní migraci – jeden mladý samec obcházel území o rozloze neuvěřitelných 24 828 km2 (cca třetina rozlohy ČR)! Sloni jsou bohužel často za svoji „neukázněnost“ krutě trestáni. Jejich touha hledat neustále nové zdroje potravy získává rysy frustrace – svěží zeleň, čerstvé traviny a plantáže totiž už mají své majitele. V médiích se často hovoří o přemnožení slonů, ve skutečnosti by však bylo správné říci, že vzrostl počet lidí, jejich farem a že přirozené prostředí slonů bylo ořezáno do tísnivých rezervací. Teprve vzhledem k této okolnosti se sloní stáda mohou jevit jako přemnožená.

Smířit slony s lidmi

Podle ekologů a ochranářů je ovšem obrovská populace slonů v Botswaně udržitelná. Podle výzkumů EWB se více než 69 % jedinců nachází mimo hranice přírodních parků a rezervací. Vyvstává otázka, jak chránit tvory, kteří neustále opouštějí území, na němž je jim zaručena ochrana. Kelly Landenová, programová manažerka EWB, v exkluzivním rozhovoru pro Přírodu uvedla: „Jedinou možností, jak chránit obrovské sloní populace mimo rezervace, je vybudování mezinárodních koridorů.“ K úspěšnému realizování je ale potřeba mezinárodní spolupráce, aktivní přístup afrických ochranářů a v neposlední řadě také politická i právní shoda. Tím výčet zdaleka nekončí. „Největším nepřítelem slonů nejsou pytláci, ale předsudky obyvatel. Potřebujeme nutně změnit myšlení lidí.“ Dopomoci k tomu má řada aktivit, které EWB vyvíjí – přednášky, workshopy, osvěta.

Je ale vůbec možné přesvědčit vesničany, kterým sloni zdevastovali úrodu, o jejich neškodnosti a přínosu? „To je těžká otázka…obzvláště když si sloni často počínají skutečně jako v porcelánu. Jediné, co můžeme podniknout, je ukázat lidem jejich druhou tvář. Sloni jsou něžní a smysluplní tvorové, kteří se nebaví ničením a plundrováním.“ Kelly si je vědoma, že k tomu bude potřeba ještě mnoho let tvrdé práce a úsilí. Zároveň však bez váhání ví, v čem spočívá řešení této svízelné situace: „Klíčovým východiskem je vzdělání – lidé se bojí toho, co neznají,“ dodává.

Takové klidné setkání

Slova Kelly Landenové jsem si spojil s příhodou, kterou jsem zažil při celodenním pozorování sloního stáda v severní Botswaně. Navečer odvedla dominantní slonice slůňata k bahenní lázni. Mláďata se od ní najednou oddělila a zamířila přímo k nám. Když se ocitla asi pět metrů od nás, slonice je zaregistrovala a okamžitě proti nám s troubením vyrazila. Pohazovala hlavou, máchala obrovskýma ušima a s mohutným odfrkáváním na sebe začala házet prach a kamení. Svoji sílu demonstrovala tak zapáleně, že jí v jednom okamžiku dokonce vyletěl chobot a zůstal viset na mohutném klu. Přesně v tomto okamžiku jsem přestal fotografovat – v autě bez střechy a bez dveří jsem si připadal jako na stříbrném podnose – kdyby se slonice rozhodla někoho z nás chobotem vytáhnout, nic by jí v tom nezabránilo. Nakonec se ale od nás odvrátila.

Přestože jsem toho o slonech věděl hodně, cítil jsem ohromné napětí a respekt před tak obrovským zvířetem. Od našeho průvodce, který na sobě po celou dobu nedal znát nejmenší znepokojení, jsem se později dozvěděl naprosto fantastickou věc. Právě v okamžiku, kdy se slonice zdála být nejagresivnější, byla naopak v nejlepším rozpoložení. Když jsem požádal o vysvětlení, odvětil: „Když si slon přehodí chobot přes kel, je to přibližně to samé gesto, jako když si člověk dá u televize nohu přes nohu. Je to znamení absolutní pohody.“

Neuspěchaný úspěch

EWB ve svém dlouholetém úsilí sklízí první úspěchy. Díky sledování slonů pomocí vysílaček se například podařilo definovat a vybudovat první mezinárodní koridory. Jedná se o trasy vedoucí do severní Botswany z jihovýchodní Angoly a z jihozápadní Zambie. Límcování přineslo dosud neznámé informace o migraci slonů. Práce EWB ale zdaleka není u konce. Na stole je mnoho předsevzetí, která by se měla zrealizovat. Mezi aktivity, kterými chce EWB poukázat na mírumilovnou povahu těchto tvorů, jsou exkurze do přirozených prostředí, v nichž sloni žijí a v nichž nedochází ke konfliktům s lidmi.

„Největší výzvou je spolupráce s místními komunitami, kterých se soužití se slony týká nejvíc. Naším cílem je přesvědčit domorodé obyvatele o přínosu slonů pro krajinu i pro ně samé. Chceme zmírnit následky konfliktů lidí se slony a pokud to půjde, zcela se jim jednou v budoucnu vyhnout.“

To, co je podle Kelly Landenové i Mika Chase stěžejní, je změna logického uvažování obyvatel. Jinými slovy, pokud si postavím farmu v místech, kudy často pochodují sloni, zadělávám si na problém. Určením a uznáním migračních tras se lze budoucím konfliktům vyhnout. A pokud se přece jen stane, že slon napáchá škodu, měla by zafungovat státní správa, která by postižené obyvatele měla odškodnit. Jedině tak lze zamezit tomu, aby farmáři brali „spravedlnost“ do vlastních rukou.

Příkoří zakotvené v legendě

Některé formy ochrany živočichů a celých ekosystémů jsou zaostalé. S postupem času je třeba přehodnotit priority z důrazem na efektivitu. „Divočina, přírodní zdroje a zacházení s půdou jsou proměnnými veličinami, které ovlivňují vývoj a přístup civilizace. Naše úsilí závisí a bude vždy záviset na těchto změnách,“ říká Kelly o nutném přístupu odborné i laické veřejnosti. A snad je to také píseň budoucnosti, kdy člověk jednou zmoudří a začne brát přírodu jako rovnocenného partnera. Současné národní parky a rezervace totiž jen zdůrazňují tísnivý pocit z toho, jak se jako lidé k přírodnímu bohatství neumíme chovat a že bez významného zásahu státního aparátu a bez ochranářského úsilí mezinárodních společenství by vše cenné zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.

Snad právě díky EWB se třeba jednou dočkáme toho, že vedle sebe budou žít farmáři a sloni pokojně. Prozatím připomíná osud těchto majestátních zvířat rozjetou horskou dráhu. Jejich vysoké počty dělají vrásky zemědělcům, nízký stav sloní populace znepokojuje ochranáře, zatímco pytláci a obchodníci se slonovinou využívají zmatku ve svůj prospěch. Podle pověsti tanzánského kmene Wachanga byl slon původně ušlechtilý člověk, kterého však lidé připravili o všechny končetiny vyjma pravé paže, jež se proměnila v chobot. Kéž by šlo o poslední příkoří, kterého se sloni ze strany člověka dočkali …

  • Zdroj textu:

    Příroda 2009/11

  • Zdroj fotografií: Jan Svatoš, Kelly Landen

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Paul Newman, coby Frajer Luke. Obdiv spoluvězňů si získává nejen svým postojem k životu, ale také třeba vítězstvím v sázce o snědení padesáti vajec.

Revue

Kančil stříbrohřbetý pózuje ve vietnamském pralese

Věda

Bílé město tvoří nejen rozlehlé budovy na bulvárech, ale také „obyčejná“ domovní zástavba.

Cestování

Nejnovější start SpaceX na mysu Canaveral

Vesmír

Německá motospojka na východní frontě se občerstvuje u místních obyvatel

 

Válka

Palác Topkapi – tradičně zde sídlili vládci osmanské říše

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907