Delfíní echolokace připomíná spíš hmat než zrak, tvrdí vědci
Nový výzkum mozkové aktivity delfínů ukazuje, že jejich echolokace funguje spíše jako „sonický hmat“ než jako zvuková obdoba vidění – pohybují se mořem podobně, jako lidé, hledající klíče poslepu.
Když si máme představit echolokaci, obvykle nám naskočí netopýři a obraz „vidění pomocí zvuku“ – jakéhosi sonického skenování světa kolem sebe. Echolokaci ale kromě netopýrů využívá i většina druhů delfínů. Podle závěrů nové studie se zdá, že princip delfíní echolokace připomíná více hmat než zrak. Jako když ve tmě hledáte klíče na zemi a rukou zkoumáte povrch kolem sebe, delfíni pomocí úzkého paprsku sonarových signálů „osahávají“ mořské prostředí.
Výzkumníci porovnali mozky tří druhů echolokujících delfínů s mozkem plejtváka sejvala, který echolokaci nepoužívá. Pomocí pokročilé metody sledovali, jak se v mozku šíří signály mezi nervovými centry.
Delfíní sonar jako hmat
Překvapivě nezjistili žádnou zvláštní aktivitu ve zrakové části mozku, jak tvrdily některé starší (a méně přesné) sovětské výzkumy z 80. let. Místo toho se ukázalo, že klíčovou roli hraje propojení mezi colliculus inferior (párovým hrbolkem v centru pro zpracování zvuků) a mozečkem, který řídí pohyby a zajišťuje rychlou reakci těla.
Jinými slovy – delfíní sonar nejen „slyší“, ale zároveň jím aktivně řídí své pohyby v reálném čase. Systém funguje podobně jako lidský hmat: každý „signál“ dává zpětnou vazbu, která okamžitě ovlivňuje další krok. „Je to neustálý kruh mezi vnímáním a pohybem,“ vysvětluje hlavní autor studie Peter Cook.
Sonarový paprsek delfínů podle vědců není tak široký jako lidské zorné pole – spíš než panoramatický obraz jim poskytuje úzký proužek informací, který si musí postupně skenovat, podobně jako když poslepu hledáte něco na podlaze. To vše podporuje myšlenku, že echolokace u delfínů je spíš jako „sonický hmat“ než „zvukové vidění“.
Autoři výzkumu upozorňují, že stále nejde přesně popsat, jaký subjektivní prožitek z echolokace delfíni mají – jejich smyslový svět je zřejmě zcela odlišný od našeho. „Možná dělají věci, pro které v našem vnímání neexistuje žádný ekvivalent,“ říká neurovědkyně Lori Marino.
