Opeřený jeskynní poklad: Gvačaro jeskynní používají echolokaci podobně jako netopýři

24.07.2021 - Ondřej Prosický

Gvačaro jeskynní je neobyčejný pták, který využívá echolokaci a hnízdí v jeskyních, kde člověk obvykle najde spíše netopýry. Mimořádná je i nutná přísnost, s níž je na Trinidadu regulován přístup milovníků přírody do jeho blízkosti

<p><strong>Gvačaro jeskynní</strong> <em>(Steatornis caripensis)</em> se živí výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. <em>(foto: Wikimedia Commons, Don Henise, CC BY 2.0)</em></p>

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) se živí výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. (foto: Wikimedia Commons, Don Henise, CC BY 2.0)


Reklama

Ostrov Trinidad, ležící jen pár kilometrů od pobřeží Venezuely, je dokonalým místem k pozorování tropické přírody. V těsném kontaktu Střední a Jižní Ameriky s Karibikem se zde na poměrně malé ploše 40×60 km vyskytuje mnoho ptačích druhů, které byste jinde hledali s obtížemi. Tím jednoznačně nejzajímavějším je tajemné gvačaro jeskynní.

Skoro jako netopýři

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis), které poprvé popsal Alexander von Humbolt v roce 1799 po návštěvě kolonie v jeskyni Caripe na severovýchodě Venezuely, je jediný noční pták na Zemi, který se živí ovocem. Lze se s ním setkat pouze v severní části Jižní Ameriky a právě na Trinidadu. V Česku jsou mu nejvíce příbuzní lelci. Přes den ptáci odpočívají nebo sedí na hnízdě v jeskyni, po setmění shánějí potravu v okolním lese. Není ale nijak výjimečné, když z jeskyně za ovocem palem a keřů vavřínu, jímž se živí, letí až sto kilometrů.

Gvačara jeskynní jsou s jihoasijskými a australskými salangany jedinými ptáky, kteří k orientaci používají echolokaci. Mohou tak najít cestu v temné jeskyni, kde jim zrak příliš nepomůže. Používají nízkofrekvenční cvakání o méně než 15 kHz, aby předešli nárazu do stěny jeskyně, nebo vzájemným srážkám. Pomáhají si tak i při hledání hnízda. Echolokace gvačar má ale oproti například netopýrům jen malou citlivost. Svoji potravu tedy sbírají pomocí zraku.

Jen za dohledu průvodce

Přestože můžeme v tropické části Ameriky najít jeskyně s početnějšími koloniemi gvačara jeskynního, v Asa Wright Nature Centre v horách severní části Trinidadu jsou ptáci jednoznačně nejlépe dostupní. Trinidadská jeskyně se nachází na poměrně snadno dosažitelném místě, ale volný přístup k ní není možný. Místní jsou si totiž dobře vědomi unikátnosti hnízdiště a v minulosti se vícekrát stalo, že ptáky někdo vyrušil a oni do jednoho odlétli. Proto jsou povoleny jen velmi krátké návštěvy s průvodcem – pro dvě skupiny na týden. Díky tomuto opatření se ovšem počet hnízdících ptáků v jeskyni od roku 1998, kdy začala být populace intenzivně sledována, každý rok zvyšuje. 

Pozor pod nohy

Na možnost gvačara navštívit jsme čekali tři dny a naším průvodcem byla Denise Etienne, která v Asa Wright Nature Centre pracuje s několika krátkými přestávkami šestnáct let a zná snad každé jednotlivé zvíře, které se v okolí centra vyskytuje. 

Od správní budovy Asa Wright Nature Centre, která je od jeskyně s gvačary vzdušnou čarou vzdálená pouhých několik stovek metrů, vedly naše kroky místy, která jsem z předchozích dní dobře znal. Okolo kolibříků, kteří za letu nasávají u květů helikónií sladký nektar, a okolo tangar, jež hodují na na drobném ovoci přímo u budovy. Po pár metrech se dostáváme pod vzrostlé stromy, kde jsem několikrát pozoroval drobné pěvce pipulky. Krátce za nimi je mechem porostlá cedulka s nápisem „Guacharo Trail“, odkud poměrně prudce padá úzká stezka dolů po svahu. 

Na rameni mám stále připraven rozložený stativ s fotoaparátem a teleobjektivem, ale kromě korun stromů raději koukám i na spadané listí pod nohama. Už jsme tady našli jednoho smrtelně jedovatého křovináře sametového a já nechci riskovat, že na dalšího šlápnu. Jde o jednoho z nejjedovatějších hadů a i kdybych náhodou s rychle aplikovaným sérem přežil, stejně bych přišel o zasaženou končetinu a to jsem neměl v plánu.

Letmý pohled do temnot

Stezka se blíží ke svému nejnižšímu místu a my stále nasloucháme výkladu Denise, které nám přibližuje všechna přírodní lákadla v okolí. Všude je mokro, občas přeskakujeme vodu po kamenech s těžkou technikou na zádech a fotoaparátem v ruce. A pak to vidím, temnou úzkou bránu ke gvačarům jeskynním. Začínám tušit, že setkání s unikátním ptačím druhem bude pouze letmé. 

Jeskyně Dunston, jak se aktuálně jmenuje (původně Guacharo Cave, v roce 1972 přejmenovaná po inženýru Johnu Dunstonovi), je vlastně jen skalní průrva rozevřená v nejširším místě nad hlavou do šířky pouhých dvou metrů. U hladiny potoka, který jeskyní protéká a po vydatnějších deštích ji činí na několik dní nepřístupnou, není šířka prostoru ani jeden metr. 

Hned rezignuji na stativ, se kterým se do soutěsky nevejdu, a přestože jej krátce použiji jako monopod, úplně bez něj bych byl ve stísněném prostoru asi obratnější. Denise nás ke vstupu do jeskyně pouští pouze po dvou. Krátce na gvačara sedící na hnízdech posvítí a po letmém pohledu už nás vyhání, aby pozvala další dva zoufalce, kterým takto krátká epizodka nemůže stačit. 

Rozum říká „ne“

Ptáci jsou na rušení velmi citliví a světlo je plaší. Pokud bychom jejich plachost zkoušeli déle, mohli by z hnízda odletět, a to nikdo z nás nechce riskovat. Snažím se vše si z fotografického hlediska dopředu promyslet, ale to už kráčím k bráně do temnoty.

Z jeskyně se ozývá strašidelné krákorání a chrčení, na stěnách jednotlivě nebo v shluku až šesti ptáků sedí červenohnědá stvoření se zahnutým zobákem a bílými skvrnami, jimž se ve tmě od světla baterky občas zaleskne oko. Než stihnu zaostřit, je tma. Věnuji krátký pohled druhé straně skalní průrvy, kterou ptáci opouštějí jeskyni a kudy se vracejí zpět. Máchání temných křídel v protisvětle, nemotorné dosednutí. Udivuje mě rozpětí křídel, může to být až 60 centimetrů. Ani nevím, kam mi Denise baterkou svítí, nevnímám, že stojím ve vodě a do bot mi natekla voda. 

U vstupu do jeskyně jsem byl sotva dvě minuty. Když vylézám z vody, tajně doufám, že bude ještě jedno kolo a s ním další příležitosti. Bohužel ale další šanci nedostanu a ani se nepokouším s Denise diskutovat. Snaha ptáky nerušit při hnízdění je na prvním místě a jako už tolikrát dřív při fotografování divoké přírody i mně rozum říká „ne“.

TIP: Souboje vedené ultrazvukem: Netopýří sonary a rušičky jejich soupeřů

Setkání se zajímavým ptačím druhem bylo velmi krátké, ale děkuji i za tuto výjimečnou příležitost. Bezpečí hnízdících ptáků musí být vždy na prvním místě. Bohužel, vím v Česku o fotografech, kteří by se k volně přístupné jeskyni vrátili bez průvodce, aby mohli zůstat tak dlouho, dokud vysněný záběr nepořídí. Že tím hnízdní kolonii ohrozí, je pro ně vedlejší.

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis)

  • Řád: Lelkové (Caprimulgiformes)
  • Čeleď: Gvačarovití (Steatornithidae)
  • Velikost: Délka těla 40–49 centimetrů, rozpětí křídel až 95 cm. Dospělí jedinci váží 350–475 gramů, ale dosud nelétající mláďata dosahují hmotnosti až 600 gramů. To je způsobeno vydatnou ovocnou potravou, kterou jim rodiče přinášejí. 
  • Pryč ze světla: Gvačaro je noční pták, který tráví dny v jeskyních a v noci vyráží za potravou. Při pobytu v jeskyni vyrážejí ostré výkřiky, které se zvýrazňují v okamžiku, když do jeskyně vstoupí někdo se svítilnou. 
  • Kulinářská minulost: Anglicky se gvačaru jeskynnímu říká „oilbird“, tedy olejový pták, protože je obvykle pěkně vykrmený (mláďata mohou vážit až dvakrát víc než rodiče) a má velké zásoby podkožního tuku. V minulosti lovci mladé ptáky vybírali z hnízd a vařením z nich získávali tuk ke kulinářským účelům a plnění lamp.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu zubní protéza George Washingtona – není divu, že s tímto monstrem v ústech nerad mluvil na veřejnosti.

Historie
Zajímavosti

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Příroda

Příčina vzniku obřích Fermiho bublin zatím zůstává nejasná.

Vesmír

Samantha Wrightová se svou dcerou Sofií a aplikací CamAPS FX, která monitoruje její cukrovku.

Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907