Opeřený jeskynní poklad: Gvačaro jeskynní používají echolokaci podobně jako netopýři

24.07.2021 - Ondřej Prosický

Gvačaro jeskynní je neobyčejný pták, který využívá echolokaci a hnízdí v jeskyních, kde člověk obvykle najde spíše netopýry. Mimořádná je i nutná přísnost, s níž je na Trinidadu regulován přístup milovníků přírody do jeho blízkosti

<p><strong>Gvačaro jeskynní</strong> <em>(Steatornis caripensis)</em> se živí výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. <em>(foto: Wikimedia Commons, Don Henise, CC BY 2.0)</em></p>

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) se živí výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. (foto: Wikimedia Commons, Don Henise, CC BY 2.0)


Reklama

Ostrov Trinidad, ležící jen pár kilometrů od pobřeží Venezuely, je dokonalým místem k pozorování tropické přírody. V těsném kontaktu Střední a Jižní Ameriky s Karibikem se zde na poměrně malé ploše 40×60 km vyskytuje mnoho ptačích druhů, které byste jinde hledali s obtížemi. Tím jednoznačně nejzajímavějším je tajemné gvačaro jeskynní.

Skoro jako netopýři

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis), které poprvé popsal Alexander von Humbolt v roce 1799 po návštěvě kolonie v jeskyni Caripe na severovýchodě Venezuely, je jediný noční pták na Zemi, který se živí ovocem. Lze se s ním setkat pouze v severní části Jižní Ameriky a právě na Trinidadu. V Česku jsou mu nejvíce příbuzní lelci. Přes den ptáci odpočívají nebo sedí na hnízdě v jeskyni, po setmění shánějí potravu v okolním lese. Není ale nijak výjimečné, když z jeskyně za ovocem palem a keřů vavřínu, jímž se živí, letí až sto kilometrů.

Gvačara jeskynní jsou s jihoasijskými a australskými salangany jedinými ptáky, kteří k orientaci používají echolokaci. Mohou tak najít cestu v temné jeskyni, kde jim zrak příliš nepomůže. Používají nízkofrekvenční cvakání o méně než 15 kHz, aby předešli nárazu do stěny jeskyně, nebo vzájemným srážkám. Pomáhají si tak i při hledání hnízda. Echolokace gvačar má ale oproti například netopýrům jen malou citlivost. Svoji potravu tedy sbírají pomocí zraku.

Jen za dohledu průvodce

Přestože můžeme v tropické části Ameriky najít jeskyně s početnějšími koloniemi gvačara jeskynního, v Asa Wright Nature Centre v horách severní části Trinidadu jsou ptáci jednoznačně nejlépe dostupní. Trinidadská jeskyně se nachází na poměrně snadno dosažitelném místě, ale volný přístup k ní není možný. Místní jsou si totiž dobře vědomi unikátnosti hnízdiště a v minulosti se vícekrát stalo, že ptáky někdo vyrušil a oni do jednoho odlétli. Proto jsou povoleny jen velmi krátké návštěvy s průvodcem – pro dvě skupiny na týden. Díky tomuto opatření se ovšem počet hnízdících ptáků v jeskyni od roku 1998, kdy začala být populace intenzivně sledována, každý rok zvyšuje. 

Pozor pod nohy

Na možnost gvačara navštívit jsme čekali tři dny a naším průvodcem byla Denise Etienne, která v Asa Wright Nature Centre pracuje s několika krátkými přestávkami šestnáct let a zná snad každé jednotlivé zvíře, které se v okolí centra vyskytuje. 

Od správní budovy Asa Wright Nature Centre, která je od jeskyně s gvačary vzdušnou čarou vzdálená pouhých několik stovek metrů, vedly naše kroky místy, která jsem z předchozích dní dobře znal. Okolo kolibříků, kteří za letu nasávají u květů helikónií sladký nektar, a okolo tangar, jež hodují na na drobném ovoci přímo u budovy. Po pár metrech se dostáváme pod vzrostlé stromy, kde jsem několikrát pozoroval drobné pěvce pipulky. Krátce za nimi je mechem porostlá cedulka s nápisem „Guacharo Trail“, odkud poměrně prudce padá úzká stezka dolů po svahu. 

Na rameni mám stále připraven rozložený stativ s fotoaparátem a teleobjektivem, ale kromě korun stromů raději koukám i na spadané listí pod nohama. Už jsme tady našli jednoho smrtelně jedovatého křovináře sametového a já nechci riskovat, že na dalšího šlápnu. Jde o jednoho z nejjedovatějších hadů a i kdybych náhodou s rychle aplikovaným sérem přežil, stejně bych přišel o zasaženou končetinu a to jsem neměl v plánu.

Letmý pohled do temnot

Stezka se blíží ke svému nejnižšímu místu a my stále nasloucháme výkladu Denise, které nám přibližuje všechna přírodní lákadla v okolí. Všude je mokro, občas přeskakujeme vodu po kamenech s těžkou technikou na zádech a fotoaparátem v ruce. A pak to vidím, temnou úzkou bránu ke gvačarům jeskynním. Začínám tušit, že setkání s unikátním ptačím druhem bude pouze letmé. 

Jeskyně Dunston, jak se aktuálně jmenuje (původně Guacharo Cave, v roce 1972 přejmenovaná po inženýru Johnu Dunstonovi), je vlastně jen skalní průrva rozevřená v nejširším místě nad hlavou do šířky pouhých dvou metrů. U hladiny potoka, který jeskyní protéká a po vydatnějších deštích ji činí na několik dní nepřístupnou, není šířka prostoru ani jeden metr. 

Hned rezignuji na stativ, se kterým se do soutěsky nevejdu, a přestože jej krátce použiji jako monopod, úplně bez něj bych byl ve stísněném prostoru asi obratnější. Denise nás ke vstupu do jeskyně pouští pouze po dvou. Krátce na gvačara sedící na hnízdech posvítí a po letmém pohledu už nás vyhání, aby pozvala další dva zoufalce, kterým takto krátká epizodka nemůže stačit. 

Rozum říká „ne“

Ptáci jsou na rušení velmi citliví a světlo je plaší. Pokud bychom jejich plachost zkoušeli déle, mohli by z hnízda odletět, a to nikdo z nás nechce riskovat. Snažím se vše si z fotografického hlediska dopředu promyslet, ale to už kráčím k bráně do temnoty.

Z jeskyně se ozývá strašidelné krákorání a chrčení, na stěnách jednotlivě nebo v shluku až šesti ptáků sedí červenohnědá stvoření se zahnutým zobákem a bílými skvrnami, jimž se ve tmě od světla baterky občas zaleskne oko. Než stihnu zaostřit, je tma. Věnuji krátký pohled druhé straně skalní průrvy, kterou ptáci opouštějí jeskyni a kudy se vracejí zpět. Máchání temných křídel v protisvětle, nemotorné dosednutí. Udivuje mě rozpětí křídel, může to být až 60 centimetrů. Ani nevím, kam mi Denise baterkou svítí, nevnímám, že stojím ve vodě a do bot mi natekla voda. 

U vstupu do jeskyně jsem byl sotva dvě minuty. Když vylézám z vody, tajně doufám, že bude ještě jedno kolo a s ním další příležitosti. Bohužel ale další šanci nedostanu a ani se nepokouším s Denise diskutovat. Snaha ptáky nerušit při hnízdění je na prvním místě a jako už tolikrát dřív při fotografování divoké přírody i mně rozum říká „ne“.

TIP: Souboje vedené ultrazvukem: Netopýří sonary a rušičky jejich soupeřů

Setkání se zajímavým ptačím druhem bylo velmi krátké, ale děkuji i za tuto výjimečnou příležitost. Bezpečí hnízdících ptáků musí být vždy na prvním místě. Bohužel, vím v Česku o fotografech, kteří by se k volně přístupné jeskyni vrátili bez průvodce, aby mohli zůstat tak dlouho, dokud vysněný záběr nepořídí. Že tím hnízdní kolonii ohrozí, je pro ně vedlejší.

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis)

  • Řád: Lelkové (Caprimulgiformes)
  • Čeleď: Gvačarovití (Steatornithidae)
  • Velikost: Délka těla 40–49 centimetrů, rozpětí křídel až 95 cm. Dospělí jedinci váží 350–475 gramů, ale dosud nelétající mláďata dosahují hmotnosti až 600 gramů. To je způsobeno vydatnou ovocnou potravou, kterou jim rodiče přinášejí. 
  • Pryč ze světla: Gvačaro je noční pták, který tráví dny v jeskyních a v noci vyráží za potravou. Při pobytu v jeskyni vyrážejí ostré výkřiky, které se zvýrazňují v okamžiku, když do jeskyně vstoupí někdo se svítilnou. 
  • Kulinářská minulost: Anglicky se gvačaru jeskynnímu říká „oilbird“, tedy olejový pták, protože je obvykle pěkně vykrmený (mláďata mohou vážit až dvakrát víc než rodiče) a má velké zásoby podkožního tuku. V minulosti lovci mladé ptáky vybírali z hnízd a vařením z nich získávali tuk ke kulinářským účelům a plnění lamp.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907