Proti ruskému parnímu válci: První dny války o Východní Prusko
První dny světové války se na severním úseku východní fronty odehrávaly ve znamení ruské převahy. Německá armáda ustupovala před nepřátelskou přesilou a někteří velitelé chtěli dokonce vyklidit Východní Prusko.
Začátkem 20. století se v Německu zrodila strategie známá jako Schlieffenův plán, která přiřkla zásadní význam západní frontě, zatímco východní bojiště mělo sehrát druhořadou roli. Roku 1914 tak Východní Prusko hájila jediná armáda, jež dostala rozkaz zadržovat ruský nápor, dokud ji neposílí divize uvolněné po očekávaném vítězství nad Francií. Nevděčný úkol připadl 8. armádě generálplukovníka Maximiliana von Prittwitze, jež se skládala z I., XVII. a XX. sboru, I. záložního sboru a 1. jízdní divize. Svazek posílily též rezervní a zeměbranecké formace.
Energický postup
Záhy po prvních výstřelech konfliktu se Prittwitzovy svazky dostaly do kritické situace, neboť Rusko mobilizovalo vojska rychleji, než v Berlíně předpokládali. Pro vpád do Pruska určil Petrohrad 1. armádu generála Paula von Rennenkampfa a 2. armádu generála Alexandra Samsonova ze Severozápadního frontu generála Jakova Žilinského. Ten vydal 13. srpna rozkaz: „Zahájit energický postup na území Východního Pruska, porazit nepřítele, odříznout ho od Královce a obsadit ústupové cesty k dolní Visle.“
Carská vojska 8. armádu početně výrazně převyšovala – na vilémovské oddíly se valilo devět sborů a sedm divizí. Mezi oběma ruskými generály – Samsonovem a Rennenkampfem – sice panovaly napjaté vztahy kvůli neshodám z minulosti, ale oba patřili mezi zkušené veterány války s Japonskem (1904–1905). Prittwitz oproti tomu měl pověst poživačného tlouštíka, který si kariéru zajistil tím, že „uměl získat u stolu císařovu přízeň žertovnými a oplzlými historkami“.
Generálplukovníkových limitů si byl vědom i šéf Velkého generálního štábu Helmuth von Moltke, ale nemohl se protivit panovníkově vůli, a tak alespoň jmenoval náčelníkem štábu 8. armády svého zástupce generálmajora Georga von Waldersee. Kvůli jeho zdravotním problémům však značná část práce končila na bedrech ambiciózního plukovníka Maxe Hoffmanna z Prittwitzova operačního oddělení.
Plán ruského obchvatu
Carovy formace se mohly pochlubit i další výhodou – oproti německé pěší divizi o 12 praporech sestávaly ty ruské z 16 batalionů. Složení carské armády nicméně kladlo enormní nároky na zásobovače – v carských svazcích byla početně zastoupena kavalerie, jež vyžadovala dodávky obrovského množství píce. Málo výkonná transportní služba se s tímto břemenem nedokázala vypořádat a někteří analytici tvrdí, že klesající hodnota jízdy nedokázala náročnou logistiku ospravedlnit – k zásobování pěší divize o 16 000 mužích i jízdní se čtvrtinovým stavem mužstva bylo třeba 40 vlaků. Vedle logistických potíží protivníka zůstávaly v Prittwitzových rukou už jen dva trumfy – lepší výcvik mužstva a vyšší počet těžkých děl.
Ruský úspěch závisel kromě početní převahy i na tom, zda 1. a 2. armáda dokáží postupovat společně. Jejich křídla byla postavena tak, aby během pochodu mířila na západ směrem ke Königsbergu (Královci) a na sever ke Graudenzu. Žilinskij očekával, že proklouznou mezi oběma opevněnými body a dokončí obchvat kolem 8. armády. Zatímco Rennenkampf měl vázat v boji hlavní německé síly, Samsonov by se přiblížil z jihu, spojil s 1. armádou v oblasti Allensteinu a zasadil finální úder do nepřítelova boku. Poté by Rusové 8. armádu buď zničili, nebo donutili k ústupu, jenž by jim otevřel cestu do Západního Pruska a Slezska.
Přírodní překážky
Hladkému postupu nicméně bránily geografické podmínky. Východní Prusko sice nabízelo rovinatou krajinu vhodnou pro pohyb velkých formací, jenže do cesty se Rusům stavěly vodní toky a plochy v čele s řetězcem jezer napájejících řeku Węgorapa. Jako nejvhodnější místo k jejich překonání se jevilo okolí Lötzenu, které ale protivník stihl opevnit. Vnitřní křídla obou armád se tak musela potýkat s 80km vodní bariérou, jež hrozila pochodující svazky rozdělit.
Žilinskij pochopil, že bude vhodnější překážku obejít severně a jižně od Węgorapy namísto riskantních pokusů ji překonávat čelně, a tak podle toho formuloval rozkazy Samsonovovi i Rennenkampfovi. Zároveň si uvědomoval, jakou příležitost dočasné rozdělení invazních sil poskytne nepříteli, a uchýlil se k opatřením chránícím boky 1. a 2. armády. Ve skutečnosti nevhodnými pokyny riziko ještě navýšil. Rennenkampfovi dovolil posílit vojska u baltského pobřeží, která nemohl nikdo ohrozit, a Samsonovovi zbytečně vyslat oddíly k ochraně přístupů k Varšavě.
Přeskupení vyústilo v nebezpečnou situaci, kdy II. sbor 2. armády nečinně stál v „prázdném“ prostoru, který ji odděloval od Rennenkampfa. Výsledkem ruských snah se místo koncentrace sil stalo jejich rozmělnění a oslabení útočných hrotů. Ačkoliv carští generálové začali rozvinovat své síly s převahou 19 divizí proti devíti německým, nyní nastupovali k ofenzivě jen s 16 vhodně rozmístěnými formacemi.
Nedostatek koordinace
Ještě víc narušil ruské snahy nedostatek koordinace. Zatímco 1. armáda překročila pruské hranice už 17. srpna, Samsonovův svazek, postupující lesnatou a bažinatou krajinou dorazil do výchozích pozic o dva dny později. Oba velitelé se navíc chovali arogantně, poskytovali si minimum informací a ignorovali problémy. Jejich svazky od sebe dělily tři dny pochodu – pokud by se některá z armád dostala pod tlak, nemohla očekávat rychlou pomoc.
Dopady těchto chyb na nadcházející bitvu znásobily úspěchy německých průzkumníků. Carští vojáci naopak při zjišťování informací o nepřátelských pozicích selhávali. Kavaleristé se nesnažili proniknout do postavení protivníka – jakmile narazili na odpor, raději sesedli a vytvořili střeleckou linii. Podobně zklamali průzkumní piloti, byť se Petrohrad na začátku války mohl pyšnit po Francii druhým největším letectvem světa.
Zato vilémovský 2. letecký sbor doplněný párem vzducholodí operujících z Poznaně a Královce sledoval pohyby protivníka už od 9. srpna 1914. Prittwitz se tak záhy dozvěděl, že 1. armáda má před Samsonovem výrazný náskok, který se postupně zvětšoval. To německého velitele uklidnilo a přivedlo k rozhodnutí rozmístit jádro svých sil severně od Mazurských jezer.
Úvodní výstřely
K prvnímu střetu došlo spíše na základě náhody než plánování některé ze stran. Rennenkampfův III. sbor se 17. srpna kvůli chybné koordinaci vydal na další pochod o několik hodin dříve než ostatní carské svazky a u Stallupönenu narazil na I. sbor generála pěchoty Hermanna von François. Východně od města se okamžitě rozhořel boj.
Jakmile příslušná zpráva dorazila na Prittwitzův štáb, rozzuřený velitel vyslal k Françoisovi posla s jednoznačným vzkazem: „Vrchní velitel vám nařizuje, abyste okamžitě zastavil boj a ustoupil ke Gumbinnenu!“ Françoise tón urazil natolik, že jen odsekl: „Informujte ho, že generál François přeruší boj teprve tehdy, až Rusy porazí.“
Nakonec střet u Stallupönenu rozhodla převaha vilémovské artilerie, jež obrátila na útěk ruskou 27. divizi. Pěšáci si během této epizody poprvé prošli peklem moderního boje – v palbě se cítili jako nazí, propadali panice a vrhali se na zem. Němci přišli o 1 500 mužů, Rusové jich odepsali pětkrát tolik.
O tři dny později dorazily hlavní síly 1. armády ke zmíněnému Gumbinnenu, kde na ně za úsvitu opět udeřila pěchota německého I. sboru. Útočící oddíly patřily k nejslavnějším pruským regimentům a vrhaly se na protivníka se zuřivým elánem. Rusové se nicméně stihli v noci zakopat a opevnit okolní statky. Přestože disponovali jen lehčími děly, dokonale je zamaskovali a rychlou palbou z bezprostřední blízkosti proměnili ofenzivu I. sboru v jatka. Náhle však kanonáda utichla, neboť špatně zásobovaným bateriím došla munice. Dvě Françoisovy divize ihned vyrazily do další zteče a takřka zničily 28. divizi nepřítele.
Tápající Prittwitz
Zatímco na Rennenkampfově pravém křídle se Němcům dařilo, ve středu a na levé straně se situace vyvíjela jinak. Hřmění děl carské vojáky varovalo, a když se XVII. sbor generálplukovníka Augusta von Mackensenova pokusil udeřit do jejich boku, byli připraveni. Slavný husar navíc vyslal své muže na zteč bez průzkumu a teprve koncentrovaná palba Němce ubezpečila, že se Rusové i v tomto úseku opevnili. Šrapnely přišpendlily Mackensenovy vojáky k zemi, vozy s municí po zásazích explodovaly a všude pobíhali vyděšení koně.
Němci se dostali do nezáviděníhodné situace, neboť hrozilo, že se lokální střet u Gumbinnenu promění ve strategickou pohromu. Nejhoršímu zabránil až odlehčovací útok I. záložního sboru generálporučíka Otty von Belowa, jenž ochránil bok Mackensenovy formace od dalšího carského úderu.
Celkově však nebylo pochyb, že boj skončil ruským vítězstvím, a na štábu 8. armády zavládla pochmurná nálada. Prittwitz dospěl k názoru, že nemá jinou možnost než Východní Prusko vyklidit a stáhnout se za Vislu. Podřízení nesouhlasili, a když se jim nepodařilo velitele přimět ke změně stanoviska, informovali za jeho zády Berlín. Moltkeho zpráva rozzuřila i vyděsila. Stažení 8. armády by jednak narušilo harmonogram Schlieffenova plánu a navíc by ohrozilo nejbližší příbuzné mnoha vysokých důstojníků žijící ve Východním Prusku. Německé válečné plány tak dostaly zásadní trhliny už v prvních dnech války.
