Podmořská ocelová dvojčata (1): Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4

15.10.2016 - Alois Bělota

Rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4 spojuje zejména příslušnost jejich velitelů k českým zemím. Válečný osud však měly zcela odlišný. První z nich se ke dnu poroučela už v roce 1915

Ponorky U-3 a U-4 -<p>První rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4</p>
Ponorky U-3 a U-4 -

První rakousko-uherské ponorky U-3 a U-4


Reklama

České země mají k moři daleko jen zdánlivě. Světové dějiny znají mnoho udatných českých námořníků. Nejvíc mužů z české kotliny však na mořích bojovalo na sklonku éry rakousko-uherské monarchie. Dá se přitom říci, že i přes svou nepočetnost zasáhli do námořní historie poměrně razantním způsobem – například v osádkách ponorek. Když technický pokrok přelomu 19. a 20. století umožnil sériovou výrobu skutečně použitelných podmořských člunů a řada zemí se vývoji nové zbraně začala vážně věnovat, tradičně konzervativní Rakousko-Uhersko mezi ně rozhodně nepatřilo. 

Pobyt v ponorce za trest

Admiralita po dlouhých debatách objednala jen šest ponorek – po dvou od různých zahraničních výrobců – a žádné další zatím nechtěla. Ponorky U-3 a U-4 vyrobila filiálka Kruppova koncernu Germaniawerft v Kielu, která se však koncem první dekády 20. století v nové produkci teprve zaučovala a podle toho to také dopadlo. Konstrukce byla sice moderní, dvouplášťová, ale tím výčet kladů končí.

Do periskopů teklo, nautické vlastnosti nestály za moc a asi největší slabinu představovaly kvapně vyvinuté petrolejové motory německé firmy Körting. Kromě toho, že se v nich každ ou chvíli něco polámalo, ve dne nevídaně kouřily, v noci chrlily snopy jisker, neměly schopnost zpětného chodu, a dokonce ani regulace otáček, takže rychlost plavby se musela řídit stavitelnými lodními šrouby.

Navíc se z nich linul takový zápach, že námořníci ve službě čas od času omdlévali. Výjimku nepředstavovaly ani hospitalizace a někteří lékaři dokonce kapitánům doporučovali, aby při delším pobytu pod vodou rozdávali mužstvu morfium. Ponorková zbraň neměla díky vyššímu žoldu a úlevám ve službě na břehu sice nouzi o dobrovolníky, ale na druhou stranu si žádala jen vysloveně otrlé nátury. Například lůžka byla tak úzká, že se na nich nedalo spát na zádech.

Ležet se dalo jen na boku s pokrčenými koleny – někteří nešťastníci měli pod hlavou torpédo místo polštáře! Stačilo jen mírně zvlněné moře, aby spáče probudil nepříjemný pád na podlahu. Rakousko-uherští námořníci dokonce na ponorce neměli ani žádný sporák, takže se vařilo na palubě na petrolejových kamínkách z rybářských bárek a v případě bouřlivého počasí se jedly konzervy ohřívané letlampou!

První válečné operace

Dne 26. července 1914 vrchní velitel c. a k. námořnictva admirál Anton Haus informoval velitele ponorkové flotily kapitána Franze von Thierryho o brzkém vypuknutí války. Von Thierry hrdě hlásil plnou bojovou připravenost U-3, U-4, U-5 a U-6 (U-1 a U-2 čekaly na nové motory) a žádal rozkazy. Byl zklamán, protože jeho ponorky dostaly v podstatě jen úlohu mobilního minového pole. Měly střežit přístavy Pula, Terst a Rijeka, a to pouze v pásmu, které odpovídalo akčnímu rádiu ponorek pod vodou – tedy v okruhu sotva pár kilometrů.

O změnu se však brzy postaral nepřítel. Francouzské křižníky během září 1914 dvakrát drze ostřelovaly základnu v Kotoru a 4. října si troufly i na bombardování Dubrovníku. Početně slabší Rakušané si nemohli dovolit regulérní námořní bitvu, respektive s ní související větší ztráty, a důsledně se drželi strategie „fleet in being“ (flotila v pohotovosti, poutající síly protivníka), ale na provokace hodlali odpovědět aspoň operacemi postradatelných jednotek. To v praxi znamenalo, že z Puly do Kotoru vypluly U-3 (velitel Eduard von Hübner) a U-4 (Hermann Jüstel) následovány depotní lodí Gäa; záhy dorazily čluny U-5, U-6 a U-12.

Scéna byla připravena, čekalo se jen na nepřítele. A ten přišel. Když 17. října Francouzi opět vtrhli na Jadran, v ústrety jim vyrazil torpédoborec Uskoke, torpédovka Tb-13 a ponorky U-3 a U-4 s jednoduchou taktikou. Hladinové lodě upoutaly pozornost nepřítele a ponorky se mezitím pokusily dostat do palebných pozic. Jenže dobře mířené rány těžkých děl rychle zahnaly jak torpédovku, tak torpédoborec a U-3 prozradil periskop, na který se okamžitě zaměřila děla z křižníku Waldeck-Rousseau. Ponorka musela do hlubin, leč i Francouzi ustoupili tak kvapně, že na Kotor vůbec nevystřelili a obě ponorky při návratu čekalo slavné uvítání, v němž nechyběla hudba.

Ponorky U-3 a U-4 

  • Výtlak vynořené/ponořené ponorky: 240 / 300 t
  • Délka / šířka / výška: 42 / 4,3 / 3,8 m
  • Pohon: 2× motor Körting (450 kW), 2× elektromotor (240 kW)
  • Rychlost na hladině / Pod vodou: 12 / 8,5 uzlu
  • Dosah: na hladině 1 200 mil při rychlosti 12 uzlů, pod vodou 40 mil při rychlosti 3 uzly
  • Výzbroj: 2× 450mm torpédomet (tři torpéda), od roku 1914 37mm palubní dělo, od roku 1916 70mm palubní dělo Škoda
  • Posádka: 21 mužů
  • Ve službě: 1909–1915 (U-3), 1909–1918 (U-4) 

Nepřítel si však nedal pokoj a již 1. listopadu se do Jaderského moře vrátil. Z Šibeniku vyplulo několik rakouských válečných lodí, ale dohodový svaz tentokrát jen vybral kontribuci od civilních obyvatel ostrova Vis(!), rychle se stáhl a k žádné přestřelce nedošlo. Francouzskou flotilu si však na zpáteční cestě našla U-5 (Friedrich Schlosser), zaútočila na křižník Jules Ferry, a přestože vystřelené torpédo selhalo, Francouzi znervózněli a Jaderské moře prakticky vyklidili.

A když 21. prosince ponorka U-12 (Egon Lerch) v Otrantské úžině poškodila zbrusu novou bitevní loď Jean Bart, znamenalo to pro francouzské velení takový šok, že admirál Boué de Lapayrere stáhl své lodě až k ostrovu Korfu. C. a k. ponorky včetně U-3 a U-4 během příštích měsíců ve spolupráci s letectvem a menšími hladinovými loděmi hledaly nákladní lodě s válečným materiálem, které se snažily prorazit rakouskou blokádou a přistát v černohorských přístavech Bar či Ulcinj.

V této fázi války si trochu aktivněji počínala Jüstelova U-4. Nejprve 28. listopadu torpédovala malou albánskou pašeráckou plachetnici Fiore Del Mare, což poručíka Jüstela povzbudilo natolik, že za dva týdny málem potopil vlastní ponorku U-5. Akce u černohorského pobřeží prozatím skončily v únoru 1915, kdy se Jüstel místo prostého potopení pokusil zajmout černohorskou parní jachtu Rumija a tři plachetnice. Nejprve se zdálo, že se mu to povede, ale po soumraku černohorské lodě využily příznivého větru a odvážně uprchly mělkými pobřežními vodami.

Poté musely obě ponorky po několikaměsíčním bojovém nasazení do oprav. Došlo také ke střídání velitelů; na U-3 přišel z lehkého křižníku Saida poručík (Linienschiff sleutnant) Karel Strnad a U-4 dostal na starost poručík Rudolf Singule, který jí velel už před válkou. Shodou okolností oba poručíci byli takřka sousedé. Singule se sice narodil v Pule, ale domovskou obec měl v Brně, Strnad pocházel z nedalekých Pohořelic.

Poslední mise U-3

V létě 1915 U-3 podnikla dvě krátké testovací plavby, aby 10. srpna opět vyrazila na ostrou misi mezi italské přístavy Brindisi, Otranto a albánskou Valonu. Druhý den hlídky spatřily pomocný křižník Citta di Catania. Následoval poplach, ponor, krátké manévrování a torpédový útok. Jenže bdělé italské hlídky na klidné hladině zahlédly periskop, křižník se dokázal torpédu vyhnout a pokusil se o taran.

Strnad okamžitě nařídil nouzový ponor, ale křižník do U-3 přece jen narazil a ohnul periskop. Italský kapitán pro jistotu bojiště opustil a boj s ponorkou přenechal specialistům. Na scénu se dostavil italský torpédový člun, který se neúspěšně pokusil jak o taran, tak o torpédový útok. Pak přišla ke slovu technická novinka z Anglie, totiž hlubinné nálože. Protože z poškozené ponorky unikalo palivo a na hladině zanechávalo jasnou stopu, útoku nechyběla přesnost. První rána se ozvala mezi torpédovou komorou a kajutou posádky, druhá exploze poškodila vyrovnávací nádrž na levoboku a definitivně zničila periskop.

U-3 však stále bojovala. Do večera se skrývala pod vodou, v noci se vynořila a pokusila se prchnout. Šlo to však obtížně, protože Körtingovy motory byly plné vody. Strojníci se pustili do oprav, zatímco člun se plížil domů poháněn jen slabými elektromotory. Ráno U-3 vypátraly italské torpédoborce Aba a Mosto s francouzským Bissonem a z velké vzdálenosti zahájily prozatím nepřesnou palbu. Strnad se ještě pokusil ukrýt v hlubinách, jenže do děravého trupu natekla voda, z baterií se uvolnil chlor a ve strojovně otrávil šest mužů, kteří znenadání padli mrtví na podlahu.

U-3 tak potkala svůj konec, který slavný rakouský ponorkový kapitán Georg von Trapp později popsal takto: „Bylo třeba zachránit posádku. Vypustili balastní nádrže a člun se z třiceti metrů vyhoupl na hladinu. Zazněl rozkaz: ‚Všichni opustit loď!.‘ Poručík Strnad stál na věži. Každý, kdo skákal do vody, ho minul. Všem potřásl rukou a poděkoval. Pak sestoupil dolů a potopil člun. Takový byl rakouský námořní důstojník. Další muže zabila dělostřelba z torpédoborce, zbytek byl zajat.“

Pro úplnost dodejme, že kromě Strnada zahynulo ještě deset dalších rakousko-uherských námořníků. U-3 nakonec připsali na konto torpédoborce Bisson a jeho velitel poručík Jean Cochin obdržel pochvalu v rozkaze. Zajímavé je, že nemilosrdnému kolu osudu neunikl ani pomocný křižník Citta di Catania, ač si musel ještě pár let počkat – v roce 1943 jej potopila torpéda britské ponorky Unfruffled

Dokončení za týden

  • Zdroj textu:

    Zbraně číslo 3

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Curiosity, vlastnoruční selfie

Vesmír

Doposud se nenašel ani jeden astronaut, který by byl ochoten vědcům dodat vzorek spermatu. Pro plánované experimenty to představuje zásadní problém.

Vesmír

Kostru tyranosaura Sue koupilo Fieldovo muzeum v Chicagu v přepočtu za 305 milionů korun.

Zajímavosti
Historie

Alkohol si časem vybere svou daň

Věda

Test zařízení Infant-Prints

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907