Medvídek Paddington je oblíbená postavička z dětských knížek britského spisovatele Michaela Bonda. A všichni příznivci medvídka milujícího marmeládové sendviče vědí, že tento sirotek pochází z nejtemnějších koutů Peru... anebo že by bylo všechno jinak?
Pochybnosti do této otázky vnesl snímek povrchu Marsu pořízený sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) americké NASA, ze kterého jako by se usmíval Paddingtonův obličej.
Sonda MRO pořídila snímek z výšky 250 kilometrů nad povrchem Marsu s využitím kamery s vysokým rozlišením HiRISE, která patří k nejvýkonnějším, jaké kdy byly poslány k jiné planetě. NASA uvedla, že jakkoli se snímek nepochybně podobá medvědímu obličeji, ve skutečnosti ho nejspíš tvoří seskupení různých zlomů, nánosů usazených na okraji zasypaného impaktního kráteru a lávových proudů.
Švindl jménem pareidolie
Podivuhodná schopnost našeho mozku rozeznávat obličeje i tam, kde nejsou, se nazývá pareidolie – ať už na nás z toustu hledí Ježíš, nebo se chystáme sníst vážně naštvanou papriku. Zkrátka v uvedených předmětech tváře vidíme, ačkoliv dobře víme, že je ve skutečnosti nemají.
TIP: Ježíš z toastu, obličej z Marsu: Švindl jménem pareidolie
Podle nové studie je na vině překrývání nervových mechanismů, které jsou aktivní, když rozpoznáváme obličeje a když pociťujeme pareidolii. Popsaná „porucha“ se podle vědců rozvinula během evoluční adaptace: Člověk totiž potřebuje k přežití sociální interakce, při nichž se rozeznávání tváří a výrazů obličeje uplatňuje.