„Tož budeme sedlat“: Prezident Masaryk trávil v sedle i dvě hodiny denně

28.01.2022 - Kristýna Jindráková

„Proč jezdím na koni? Protože to je nejrychlejší tělocvik (…),“ pravil Masaryk Karlu Čapkovi v „Hovorech s T. G. Masarykem“. „Ale nejde jen o to cvičení,“ dodává Čapek, „jede rád tryskem, obyčejně uhoní i daleko mladší spolujezdce. Tedy radost z výkonu; nejenom životospráva, ale i sportsmanship.“

<p>Masaryk v Karlových Varech v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám. Na prezidenta si stěžoval policejní ředitel Šlechta, že kluše při jízdě na koni přes koleje.</p>

Masaryk v Karlových Varech v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám. Na prezidenta si stěžoval policejní ředitel Šlechta, že kluše při jízdě na koni přes koleje.


Reklama

Pro výkon služby prezidenta, ale i pro plynulý hospodářský chod Pražského hradu bylo zapotřebí koní jezdeckých, kočárových i tažných. První koně na jaře roku 1919 Hradu zapůjčilo Ministerstvo národní obrany a Policejní ředitelství. Následujícího roku Masaryk rozhodl, že se odkoupí – týkalo se to Hektora, Máni, Fanouše a Krásy (později se počet koní rozrostl a ustálil na 10 až 12 „kouscích“).

Původně spadali pod Hospodářskou správu Pražského hradu, v červenci 1922 byli na přání prezidenta někteří koně a příslušenství převedeni pod Správu domácnosti prezidenta republiky v Lánech a hrazeny z jeho soukromého rozpočtu. Šlo zejména o jeho osobního, oblíbeného koně Hektora, který vynikal patrně tím, že byl spolehlivý kliďas.

Hnědouš s hvězdou 

Hektor byl označován za „prezidentského“ a v různých evidenčních či kmenových dokumentech u jeho jména figurovala poznámka „T.G.M.“, popřípadě vykřičník nebo jiné znaménko důležitosti. Tento „jezdecký světlý hnědouš s hvězdou, obě přední nohy přes 1/2 spěnky, obě zadní přes spěnku a korunku kropenaté bílé“, byl zakoupen roku 1920 ve věku 15 let od Policejního ředitelství za odhadní cenu 12 000 Kčs a od roku 1922 byl „živen na útraty pana presidenta“.

Zároveň však Masaryk chtěl jednoho silnějšího koně „pro případ, že by jeho kůň (Hektor) schromnul a kvůli výměně“. Kancelář proto usilovala „získati alespoň dva koně pro osobní potřebu pana presidenta, kteří by svým charakterem co nejvíce odpovídali koni Hektoru“. Zde je na místě zmínit,  jakými kvalitami museli hradní koně disponovat. 

„První podmínkou jest, aby kůň byl dobrého a klidného charakteru,“ dozvídáme se z korespondence mezi přednostou Vojenské kanceláře prezidenta generálem Silvestrem Bláhou a ministrem pro zásobování lidu Rudolfem Bechyněm, „toho lze očekávati spíše u koně staršího. Proto na radu odborníků doplnili jsme nyní stav koní koňmi spolehlivými ve věku od deseti let výše.“

Nadto nesměl být kůň ani příliš vysoký ani moc široký (za optimální výšku v kohoutku se považovalo 170 cm), zato měl být chodivý, k ježdění s volnými otěžemi, elegantní a figurantní, sympatické barvy, nesměl klopýtat, lekat se zvuků aut, motocyklů, kol, povozů, ale ani hromádek štěrku, patníků, příkopů s vodou, štěkotu psů, zpěvu ptactva, divoké zvěře a tak dále. Musel mít příjemný klus i cval, nesměl reagovat na bezděčné píchnutí ostruhou nebo potrhnutí otěžemi, neskákat při přecházení příkopů a klád a ještě nebýt příliš citlivým vůči mouchám.

Není divu, že při takových nárocích „koňská migrace“ byla docela vysoká a sehnat koně s výše popsanými vlastnostmi představovalo úkol téměř nadlidský. Jako příklad poslouží případ klisny Lahire. V létě roku 1924 ji doporučil vedoucí protokolu prezidenta Viktor Hoppe: „Lahire jest z těch nejušlechtilejších koní, které rakouská vojenská správa soustředila při vypuknutí války v jezdecké škole v Hranicích na Moravě.“ Za rok však Správa Pražského hradu sdělila, že „klisna Lahire nevyhovuje pro přílišné mládí a živost pro službu u pana presidenta". Lahire tedy převzala vojenská správa jako služebního koně pro generála Hoppeho.

Masaryk v sedle

Prezident se rád pohyboval a do vysokého věku jezdil na koni hodinu i dvě denně. V knize Pražský hrad za T. G. Masaryka se uvádí: „Někdy svými fyzickými výkony uváděl do zoufalství odpovědné činitele. Na 76letého prezidenta si stěžoval policejní ředitel Šlechta, že kluše při jízdě na koni přes koleje a že tím ‚vzniká velmi snadno nebezpečí, že koni zasune se část podkovy mezi koleje a kůň by mohl upadnouti a pana presidenta shoditi‘. V uklidňující poznámce napsal na okraj stížnosti přednosta vojenského oddělení prezidentovy kanceláře generál Čeček: ‚Ano, to je částečně pravda; přes koleje přejíždí však pan president velmi pozorně. Myslím, že nebezpečí není tak veliké, zvláště když p. p. jezdí na Hektorovi. Jezditi krokem nedovoluje mnohdy čas.‘“

Následující příhoda zaznamenaná v kronice obce Kačice, jež sousedí s Lány, však svědčí o tom, že kůň klidný neznamená necitlivý: „První president T. G. Masaryk velmi rád a často konal vyjížďky po celé zdejší krajině, z počátku koňmo neb v otevřeném kočáře, v poslední době autem. Snad všichni zdejší lidé jej znali osobně a mnozí mají naň velmi pěkné vzpomínky. Naší obcí a jejím okolím projížděl nesčíslněkrát, ač jednou málem by ho tu bylo potkalo neštěstí. Dne 30. května 1925 v 18.30 h jel při své obvyklé vyjížďce p. president na koni po státní silnici v Kačici směrem k Lánům s jedním členem Hradní stráže a vrchním podkoním Josefem Krejčíkem.

Když přijeli k domu Antonína Koláře č. p. 25, lekl se kůň, na němž seděl president, malého chlapce, jenž vyběhl z ulice, a počal couvat napříč přes silnici, až před domem p. Koláře sjel zadníma nohama do silničního příkopu asi 1 m hlubokého. Kůň se zabořil zadníma nohama a svalil se tak, že levou stranou zadku byl opřen o opačnou stěnu silničního příkopu, ležel na levé straně a přední nohy měl na kraji silničního banketu. Pan president při pádu koně spadl a pravou nohu měl pod břichem koně. V důsledku toho nemohl p. president zpod koně sám vylézti a lze jen děkovati tomu, že kůň po pádu zůstal v poloze, jak do příkopu padl, nesnažil se sám vstáti a tím uchránil p. presidenta od zranění.“

Panu prezidentovi přiběhli na pomoc svědkové příhody. Místní mlynář Hakl se nabídl, že ho odveze k lékaři, ale Masaryk odmítl s poznámkou, že mu nic není. Ve mlýně si umyl ruce, vrchní podkoní mu očistil šaty, ihned nasedl na koně a odjel do Lán. Na výslovné přání prezidenta nebyla nehoda vyšetřována ani medializována.

Druhý život Hektora

Na jaře roku 1931 Hektor pobýval na léčení v Kladrubech z důvodu zchvácení kopyt a nakonec podstoupil operaci.  Do hradní stáje proto na zkoušku přibyli koně Cigán (od jezdecké policie), Ind a Gejša (oba od vozatajského praporu), s níž byl prý Masaryk velmi spokojen. Roku 1932 potom poslali do Lán z hřebčína v Prešově valacha Oiseau, který byl soustavně školen v jízdě pod sedlem a připravován pro prezidenta.

Přestože docent Jan Sigmund původně odhadoval, že „prognosa u koně Hektora jest s ohledem na jeho pokročilé stáří dosti dubiosní (tedy pochybná),“ po jeho operaci koncem července referoval: „Zdravotní stav osobního koně pana presidenta se v poslední době tak podstatně zlepšil, že již vůbec nekulhá (...), dal jsem jej již okovat a pomalu jej zajíždíme pod sedlem, aby si zvykal na práci. Mírná práce na měkké půdě bude i pro jeho kopyta velmi dobrá. Koně zde ještě šest týdnů ponechám, bude-li bez komplikací, už jej definitivně okovem a předáme panu presidentovi. Doufám, že pan president na Hektoru ještě pár roků pojezdí.“

TIP: Prezidentovi huňáči: Míšu a Choďu darovali Masarykovi k narozeninám legionáři

Koncem ledna roku 1933 ale Hektor pošel v důsledku nádoru v trávicím traktu. Hned druhého dne přišli úředníci prezidentské kanceláře s návrhem, že by se kůň mohl vypreparovat. Masaryk s tím sice nesouhlasil, řekl, že se má celá věc uvážit, ale úředníci se domnívali, že „Hektor byl prvním a nejoblíbenějším koněm pana presidenta a je třeba zachovat jeho podobu budoucím generacím“. Jakkoli bizarní nápad se realizoval a preparovaný Hektor i se sedlem a uzdečkou byl určen pro Památník Osvobození na Žižkově. Za okupace se ocitl ve skladišti na Hradě a roku 1947 byl odevzdán Ústavu T. G. Masaryka v Bubenči.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ivanov byl rozhodnutý oplodnit ženy šimpanzím spermatem bez toho, že by jim prozradil, oč jde.

Zajímavosti

Kavachi je jednou z nejaktivnějších podvodních sopek Tichého oceánu.

Věda
Historie

Sugestivně tvarovaná reflexní mlhovina IC 2118 ze souhvězdí Oriona, zcela pochopitelně známější pod názvem Hlava čarodějnice, září především odraženým světlem hvězdy Rigel, kterou upřeně „sleduje“.

Vesmír

Srovnání velikostí sovětských obrněnců v památníku v pevnosti Brest. Zleva SU-100, T-44, T-34/85 a ISU-152.

Válka

Před 130 až 115 tisíci lety zase na našem území panovalo vlhké středomořské podnebí. Hladina moře v té době stoupla natolik, že se ze Skandinávie stal ostrov.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907