Ukradené památky: Ďáblova bible, masky Irokézů, dědictví Austrálců i skotský Kámen osudu

05.02.2021 - Nikol Patíková

Mnohé artefakty změnily majitele v nesčetných válkách, které Evropu postihly. Další problémy pak vznikají tam, kde nikdo nerespektoval dědictví původních obyvatel…

<h3>Česká vzácnost</h3><p>Celá Evropa věděla, že římský císař a český král <strong>Rudolf II.</strong> shromáždil na Pražském hradě množství uměleckých děl i sbírky knih, šperků a drahých kamenů. <strong>Se závěrem třicetileté války v roce 1648 skončily v rukou Švédů coby válečná kořist malby Albrechta Dürera a Pietera Brueghela, starověké mince, kamenné a bronzové sochy, ale také předměty související s astronomií a vzácné svazky, včetně<em> Codex argenteus</em> a <em>Codex gigas</em> – <em>Stříbrné</em> a <em>Ďáblovy bible</em></strong>. Obě se nyní nacházejí v univerzitní knihovně v Uppsale: První jmenovaná se datuje do 6. století a zahrnuje ruční přepis čtyř evangelií sv. Marka, vytvořený stříbrným a zlatým inkoustem na purpurovém pergamenu. Kodex údajně vznikl pro ostrogótského krále <strong>Theodoricha Velikého</strong> a do současnosti se dochovalo 188 listů z původních 336.</p><h3>Největší rukopis světa</h3><p><em>Codex gigas</em> potom obsahuje 624 pergamenových stran, přičemž s rozměry 90 × 50 centimetrů a hmotností 75 kilogramů představuje největší rukopisnou knihu na světě. <strong>Podle legendy jej v podlažickém klášteře u Chrudimi sepsal mnich, který zhřešil, když se nechal zasvětit do temné magie. Aby svůj skutek odčinil, měl za jedinou noc sestavit dílo, jež by obsáhlo veškeré vědění.</strong> Brzy mu však bylo jasné, že sám úkol nezvládne – proto zaprodal duši ďáblu, aby knihu dokončil za něj. </p><p>Svazek tak obsahuje nejen biblické pasáže, nýbrž i zaklínadla pro vyléčení. Navíc v něm chybějí zaříkání k vymítání ďábla, přestože benediktini exorcismus praktikovali. Na straně 290 se dokonce nachází právě zobrazení ďábla, vysoké působivých 50 centimetrů. Kromě toho však bible zahrnuje také iluminace, iniciály a další bohaté zdobení.</p><h3>Komu vlastně patří?</h3><p>O navrácení obou svazků do Čech žádal Švédy prezident <strong>Václav Havel</strong>, ovšem bez úspěchu. Severská země svolila pouze k půlročnímu zapůjčení <em>Ďáblovy bible</em>, takže se na ni mohli po 360 letech podívat i Češi v pražské Národní knihovně. Pokud by se však Švédsko rozhodlo oba kodexy vrátit, vyvstává otázka – komu? Do sbírek Pražského hradu? Rodu Habsburků? Řádu benediktinů? Vzácné manuskripty tak dokládají, jak složitá může repatriace některých předmětů být.</p><p><em>Foto: Profimedia</em></p>

Česká vzácnost

Celá Evropa věděla, že římský císař a český král Rudolf II. shromáždil na Pražském hradě množství uměleckých děl i sbírky knih, šperků a drahých kamenů. Se závěrem třicetileté války v roce 1648 skončily v rukou Švédů coby válečná kořist malby Albrechta Dürera a Pietera Brueghela, starověké mince, kamenné a bronzové sochy, ale také předměty související s astronomií a vzácné svazky, včetně Codex argenteus a Codex gigasStříbrné a Ďáblovy bible. Obě se nyní nacházejí v univerzitní knihovně v Uppsale: První jmenovaná se datuje do 6. století a zahrnuje ruční přepis čtyř evangelií sv. Marka, vytvořený stříbrným a zlatým inkoustem na purpurovém pergamenu. Kodex údajně vznikl pro ostrogótského krále Theodoricha Velikého a do současnosti se dochovalo 188 listů z původních 336.

Největší rukopis světa

Codex gigas potom obsahuje 624 pergamenových stran, přičemž s rozměry 90 × 50 centimetrů a hmotností 75 kilogramů představuje největší rukopisnou knihu na světě. Podle legendy jej v podlažickém klášteře u Chrudimi sepsal mnich, který zhřešil, když se nechal zasvětit do temné magie. Aby svůj skutek odčinil, měl za jedinou noc sestavit dílo, jež by obsáhlo veškeré vědění. Brzy mu však bylo jasné, že sám úkol nezvládne – proto zaprodal duši ďáblu, aby knihu dokončil za něj. 

Svazek tak obsahuje nejen biblické pasáže, nýbrž i zaklínadla pro vyléčení. Navíc v něm chybějí zaříkání k vymítání ďábla, přestože benediktini exorcismus praktikovali. Na straně 290 se dokonce nachází právě zobrazení ďábla, vysoké působivých 50 centimetrů. Kromě toho však bible zahrnuje také iluminace, iniciály a další bohaté zdobení.

Komu vlastně patří?

O navrácení obou svazků do Čech žádal Švédy prezident Václav Havel, ovšem bez úspěchu. Severská země svolila pouze k půlročnímu zapůjčení Ďáblovy bible, takže se na ni mohli po 360 letech podívat i Češi v pražské Národní knihovně. Pokud by se však Švédsko rozhodlo oba kodexy vrátit, vyvstává otázka – komu? Do sbírek Pražského hradu? Rodu Habsburků? Řádu benediktinů? Vzácné manuskripty tak dokládají, jak složitá může repatriace některých předmětů být.

Foto: Profimedia

<h3>Domorodá spolupráce</h3><p>Kanadské muzeum Glenbow čelilo v roce 1988 kritice, když v rámci zimní olympiády v Calgary vystavilo tzv. <strong>falešnou masku. Domorodí obyvatelé protestovali, že má maska náboženský a obřadní význam.</strong> Spor skončil před soudem, a přestože muzeum vyhrálo, kauza zdůraznila, jak podobné instituce k živým kulturám často přistupují – a přispěla tím ke zlepšení spolupráce s původními obyvateli. Podařilo se tak podpořit jejich zapojení do plánování, výzkumu i realizací sbírek, ale zejména do repatriací lidských ostatků i artefaktů.</p><p><em>Foto: </em><em>Wikimedia Commons, FA2010, volné dílo CC0; </em><em>axismundi</em></p>

Domorodá spolupráce

Kanadské muzeum Glenbow čelilo v roce 1988 kritice, když v rámci zimní olympiády v Calgary vystavilo tzv. falešnou masku. Domorodí obyvatelé protestovali, že má maska náboženský a obřadní význam. Spor skončil před soudem, a přestože muzeum vyhrálo, kauza zdůraznila, jak podobné instituce k živým kulturám často přistupují – a přispěla tím ke zlepšení spolupráce s původními obyvateli. Podařilo se tak podpořit jejich zapojení do plánování, výzkumu i realizací sbírek, ale zejména do repatriací lidských ostatků i artefaktů.

Foto: Wikimedia Commons, FA2010, volné dílo CC0; axismundi

<h3>Návrat aboriginálského dědictví</h3><p>Příběh s dobrým koncem se naopak odehrál loni v říjnu, kdy Státní muzeum Illinois po desetiměsíční diskusi vrátilo Austrálii 42 exponátů aboriginálského původu. <strong>Přímo do rukou příslušníků kmene Aranda i etnik Bardi a Jawi, kteří přiletěli do Spojených států, se tak vrátily posvátné a ceremoniální předměty, bumerangy, štíty či ozdoby na tělo</strong>. Australská vláda totiž spustila zatím čtyřletý projekt na podporu návratu kulturního dědictví prvních domorodých národů a vyhradila na něj sedm milionů dolarů. </p><p>Cílem přitom není repatriace jen z muzejních sbírek a dalších veřejných zařízení, nýbrž i ze soukromého vlastnictví. Program se snaží dostat do „rodné země“ 95 tisíc artefaktů z více než 200 světových institucí. Muzeum v Illinois tak předměty Aboriginálů vrátilo jako vůbec první organizace svého druhu na světě a podle jeho ředitelky <strong>Cinnamon Catlin-Legutkové</strong> by měl zmíněný skutek ostatním posloužit coby model úspěšné spolupráce.</p><p><em>Foto: Profimedia</em></p>

Návrat aboriginálského dědictví

Příběh s dobrým koncem se naopak odehrál loni v říjnu, kdy Státní muzeum Illinois po desetiměsíční diskusi vrátilo Austrálii 42 exponátů aboriginálského původu. Přímo do rukou příslušníků kmene Aranda i etnik Bardi a Jawi, kteří přiletěli do Spojených států, se tak vrátily posvátné a ceremoniální předměty, bumerangy, štíty či ozdoby na tělo. Australská vláda totiž spustila zatím čtyřletý projekt na podporu návratu kulturního dědictví prvních domorodých národů a vyhradila na něj sedm milionů dolarů. 

Cílem přitom není repatriace jen z muzejních sbírek a dalších veřejných zařízení, nýbrž i ze soukromého vlastnictví. Program se snaží dostat do „rodné země“ 95 tisíc artefaktů z více než 200 světových institucí. Muzeum v Illinois tak předměty Aboriginálů vrátilo jako vůbec první organizace svého druhu na světě a podle jeho ředitelky Cinnamon Catlin-Legutkové by měl zmíněný skutek ostatním posloužit coby model úspěšné spolupráce.

Foto: Profimedia

<h3>Skotská legenda praví…</h3><p>Po staletí usedali skotští králové na <strong>Kámen osudu</strong>, který je podle legendy svým hlasitým křikem prohlásil za právoplatné panovníky. <strong>Ovšem jen do roku 1296, kdy anglický vladař Eduard I. Plantagenet vtrhl do Skotska a kámen odvezl pryč. Pro Skoty šlo o symbol svobody a nezávislosti, jichž si cenili nadevše, a krádež pro ně znamenala porážku a ponížení</strong>. Eduard kámen převezl do Londýna a nechal jej ve Westminsteru vsadit do křesla sloužícího při korunovaci anglických králů. Do „vlasti“ se posvátná ikona vrátila až v roce 1996 po diplomatických jednáních a nyní se spolu s korunovačními klenoty nachází na hradě v Edinburghu. Něco tu však nehraje…</p><h3>Fantazie kronikářů?</h3><p>Někteří totiž autenticitu kamene v Edinburghu zpochybňují, nikoliv však proto, že by se snad z Anglie do Skotska vrátil podvrh. Pouhou atrapu s sebou totiž mohl odvézt už Eduard ve 13. století, neboť podle legendy skotští mniši o invazi věděli a pravý kámen před nepřítelem ukryli. </p><p>Co když se však nejedná o pouhou pověst? Blok červeného uměle opracovaného pískovce, který se v současnosti považuje za Kámen osudu, váží zhruba 150 kilogramů a měří 66 × 42 × 26 centimetrů. <strong>Jeho vzhled však neodpovídá dobovému líčení: Kronikáři mluví o oblém trůnu zdobeném ornamenty a různí se i popisy, z čeho byl vytesán – jedny záznamy zmiňují černý čedič, další mramor.</strong> Snad jde tedy o pouhou představivost dávných autorů kronik.</p><p><em>Foto: Shutterstock</em></p>

Skotská legenda praví…

Po staletí usedali skotští králové na Kámen osudu, který je podle legendy svým hlasitým křikem prohlásil za právoplatné panovníky. Ovšem jen do roku 1296, kdy anglický vladař Eduard I. Plantagenet vtrhl do Skotska a kámen odvezl pryč. Pro Skoty šlo o symbol svobody a nezávislosti, jichž si cenili nadevše, a krádež pro ně znamenala porážku a ponížení. Eduard kámen převezl do Londýna a nechal jej ve Westminsteru vsadit do křesla sloužícího při korunovaci anglických králů. Do „vlasti“ se posvátná ikona vrátila až v roce 1996 po diplomatických jednáních a nyní se spolu s korunovačními klenoty nachází na hradě v Edinburghu. Něco tu však nehraje…

Fantazie kronikářů?

Někteří totiž autenticitu kamene v Edinburghu zpochybňují, nikoliv však proto, že by se snad z Anglie do Skotska vrátil podvrh. Pouhou atrapu s sebou totiž mohl odvézt už Eduard ve 13. století, neboť podle legendy skotští mniši o invazi věděli a pravý kámen před nepřítelem ukryli. 

Co když se však nejedná o pouhou pověst? Blok červeného uměle opracovaného pískovce, který se v současnosti považuje za Kámen osudu, váží zhruba 150 kilogramů a měří 66 × 42 × 26 centimetrů. Jeho vzhled však neodpovídá dobovému líčení: Kronikáři mluví o oblém trůnu zdobeném ornamenty a různí se i popisy, z čeho byl vytesán – jedny záznamy zmiňují černý čedič, další mramor. Snad jde tedy o pouhou představivost dávných autorů kronik.

Foto: Shutterstock

Reklama







Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Množství masivních staveb včetně teras, věží opevnění, suchých příkopů a jiných obranných struktur vedlo vědce k přesvědčení, že šlo především o pevnost. (foto: iStock)

Historie

Szent István krátce předtím, než klesl ke dnu. V pozadí sesterský Tegetthoff. (foto: Wikimedia Commons, NHHCCC0)

Válka

Davidova socha Michelangela Buonarrotiho z let 1501–1504 je v současné době považována za jedno z nejlepších sochařských vyobrazení mužského těla v renesančním stylu. (foto: Wikimedia Commons, Benjamín Núñez GonzálezCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti

Luňák červený (Milvus milvus) je nápadný svým hluboce vykrojeným ocasem. Většina těla je zbarvena rezavě hnědě, místy s nádechem do červena. Oči dospělých ptáků mají světlou, téměř bílou barvu. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ludwig Van Beethoven na obraze Josepha Karla Stielera z roku 1820. (foto: Wikimedia Commons, JK StielerCC0)

Věda

Ilustrace zachycuje výron oblaku trosek po impaktu sondy DART (NASA) na povrch planetky Dimorphos. Obrázek vznikl s pomocí detailních snímků planetky, které pořídila kamera DRACO na palubě sondy DART těsně před impaktem. (zdroj: ESO, M. KornmesserCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907