Jeden z nejslavnějších podvrhů StB: Nález nacistických spisů na Šumavě oklamal historiky i zahraniční politiky

V souvislosti s druhou berlínskou krizí na přelomu 50. a 60. let minulého století začala propaganda zemí Varšavské smlouvy ve větší míře využívat tezi o „západoněmeckém revanšismu“. Spolkovou republiku Německo líčila jako nástupkyni Hitlerovy třetí říše. Tomu přirozeně napomohly skutečné případy působení bývalých nacistů ve státní správě, které kritizovala i mladší generace občanů SRN. Podobně působila také neochota vlády v Bonnu vydávat do zemí sovětského bloku západoněmecké občany stíhané za válečné zločiny. 

Mýtus o „revanšismu“ ale zároveň využíval cílené dezinformace, k nimž patřilo například tvrzení o smyšlené „operaci Teutonenschwert“, v jejímž rámci měla německá rozvědka zosnovat vraždu jugoslávského krále Alexandra I. v roce 1934. Za autora spiknutí legenda označovala Hanse Speidela, klíčového aktéra začlenění Bundeswehru do struktur NATO ve druhé polovině 50. let.

Propagandistická aktivita zemí Varšavské smlouvy se ale v první polovině 60. let stupňovala také v důsledku blížící se dvacetileté promlčecí lhůty řady zločinů z doby války, která měla nastat v roce 1965.

Bedny na dně jezera

K vytvoření rovnítka mezi představiteli SRN a nacisty se československá Státní bezpečnost (StB) rozhodla využít také podvržených dokumentů a iniciovat jejich „náhodný“ nález. Při jeho realizaci se inspirovala skutečným případem z roku 1963, kdy se na dně štýrského jezera Teplitzsee našly bedny s padělanými britskými librami z doby druhé světové války.

O rok později StB využila plánovaného natáčení dokumentárního pořadu o šumavských jezerech. Televizní štáb si najal potápěče od Svazu pro spolupráci s armádou. Ten mezi jinými doporučil Ladislava Bittmana, ve skutečnosti operativce StB.

Koncem června agenti tajně umístili na dno Černého jezera čtyři bedny s písemnostmi, načež Bittman během natáčení 3. července zinscenoval jejich „objevení“. Pod záminkou, že bedny mohou obsahovat výbušniny, proběhlo jejich vyzvednutí již v režii bezpečnostních složek. Nález pak média oznámila o dva týdny později. 

Až 15. září tisková konference za účasti ministra vnitra Lubomíra Štrougala seznámila veřejnost s obsahem spisů, který měl dokazovat vazby západoněmeckých špiček na nacistické struktury. Zároveň se tvrdilo, že záznamy obsahují též soupisy kolaborantů a informátorů gestapa, detaily však úřady úmyslně neuvedly. Podle svědectví přítomných pracovníků televizního štábu sám Štrougal před konferencí projevoval pochybnosti, zda je vhodné věc zveřejnit. Celá událost zaznamenala značný mezinárodní ohlas a většina historiků i žurnalistů uvěřila v pravost dokumentů.

Značky z archivu

Publikování úplného obsahu „objevených“ dokumentů se i nadále cíleně odkládalo s odvoláním na trvající vyšetřování. Pro posílení autenticity však bylo povoleno, aby ukázky spisů prozkoumali rakouští historici Ludwig Jedlicka (bývalý člen NSDAP, který se za války přidal k odboji) a Hubert Steiner (funkcionář komunistické strany). Šlo částečně o autentické dobové dokumenty, které si Bittmanův tým vyžádal ze sovětských archivů. Pravost písemností měla umocnit víru, že i další – dosud nepublikované – spisy jsou autentické. 

Badatelům z počátku unikl fakt, že se na některých listech papíru nacházely archivní značky či poznámky v azbuce. Navíc šlo o písemnosti různých složek říšskoněmeckého ozbrojeného aparátu a neexistovalo vysvětlení, jak by se dokumenty dostaly na Šumavu. Přesto kombinace faktů a fabulací působila natolik uvěřitelně, že jí historici podlehli. Vedle Německa a Rakouska kauzu silně reflektoval také italský tisk. 

Ohlasy

Největší dopady se přirozeně projevily na československé domácí půdě, kde se „nález“ z Černého jezera stal impulzem pro pátrání po dalších ukrytých nacistických písemnostech a po dosud neodhalených kolaborantech. Došlo také k prodloužení lhůty pro stíhání zločinů z doby okupace.

Představu o množství ukrytých dokumentů dokládajících nacistickou minulost západoněmeckých špiček posilovaly rovněž reflexe v kultuře. Již v roce 1965 vznikl film Štěpána Skalského Anděl blažené smrti, líčící soupeření rozvědek ČSSR a SRN při pátrání po tajných materiálech z doby okupace.

V samotné Spolkové republice měla aféra nakonec jen omezené dopady. Stala se například jedním z důvodů žurnalistické kritiky funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení Emila Franzela. Ten již dříve vyvolal kontroverze tím, že ještě v závěru 50. let používal tezi o „panské rase“. Dalším terčem se stal poslanec a rodák z Domažlicka Siegfried Zoglmann.

Závažnější důsledky se projevily v případě Rakouska. Materiály, jež StB získala z Moskvy, mimo jiné dokládaly – v tomto případě skutečnou – službu předsedy Svobodné strany Rakouska Friedricha Petera v řadách 1. pěší brigády SS. V roce 1975 se uvedené dokumenty staly jedním z podkladů, které využil Simon Wiesenthal k veřejné kritice Peterovy nacistické minulosti. Aféra vyústila ve vleklou politickou krizi a následně v Peterův odchod z čela strany v roce 1978.

Odhalení

Počáteční úspěch akce Neptun výrazně prospěl Bittmanově další kariéře. Schopný důstojník záhy začal externě studovat žurnalistiku na Univerzitě Karlově a pod různými pseudonymy publikoval několik knih a článků kombinujících literaturu faktu s cílenými dezinformacemi.

Srpnové události roku 1968 jej zastihly na rezidentuře StB ve Vídni, odkud 3. září vzhledem k nesouhlasu s okupací přeběhl. Následně se usadil ve Spojených státech amerických, kde na jaře 1971 pod falešným jménem vypovídal před kongresovým výborem o zpravodajských praktikách zemí Varšavské smlouvy. Za to byl v následujícím roce ve vlasti v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Později přednášel na Bostonské univerzitě jako odborník na propagandu. Věnoval se také malířské kariéře. V roce 1994 se v ČR dočkal rehabilitace. Zemřel v roce 2018.

Právě Bittmanovo svědectví sehrálo stěžejní roli při odhalení celého pozadí akce Neptun. Že šlo o mystifikaci, potvrdil také další a známější přeběhlík z řad StB Josef Frolík. Po prvotních ohlasech tak akce Neptun postupně zapadla. Československá propaganda pochopitelně i nadále pokračovala v prosazování narativu o propojení nacismu, představitelů tehdejší SRN a amerických tajných služeb, avšak již s minimálními výsledky. 

Ještě v roce 1977 Josef Mach a Štěpán Skalský natočili film Tichý Američan v Praze, popisující údajnou spolupráci CIA s bývalými kolaboranty v raně poválečné ČSR. Námět vycházel z knihy Dirigent zákulisí z roku 1966, na níž se autorsky podílel i Bittman, v době natáčení filmu již paradoxně žijící v emigraci ve Spojených státech.

I po prozrazení mystifikace dozvuky celé kauzy přiživovaly a částečně dosud přiživují zájem různých badatelů a nadšenců o téma nacistických cenností a písemností ukrytých na českém území v závěru války.