Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války

Když vypukla první světová válka, belgická vláda deklarovala neutralitu. Z obav před invazí však země 31. července 1914 preventivně mobilizovala. O dva dny později Němci vstoupili do Lucemburska a zaslali do Bruselu ultimátum požadující volný průchod svých jednotek. Belgie, opírající se o britskou podporu, odmítla a německá armáda 4. srpna zahájila invazi.

Belgičané se však bránili nečekaně urputně. Po heroické obraně Lutychu v prvních dnech bojů se defenziva soustředila na opevněnou linii kolem Antverp známou jako národní reduta. Ačkoliv v druhé polovině srpna dorazily na pomoc jednotky britského expedičního sboru, Němcům se do počátku října podařilo ovládnout drtivou většinu belgického území. 

Znásilnění Belgie

Bojové operace léta 1914 doprovázela řada násilností vůči civilnímu obyvatelstvu. Udává se, že bylo zavražděno kolem 6 000 lidí, dalších 17 000 zemřelo v důsledku deportací a věznění nebo bylo popraveno na základě rozhodnutí soudu. Vznikly také rozsáhlé škody na zástavbě a infrastruktuře.

V důsledku brutálního postupu Němců velká část belgické civilní populace uprchla do Francie – zemi opustilo až 1,5 milionu lidí, tedy 20 % tehdejších obyvatel.

Brutální postup invazní armády měl několik příčin. Němečtí velitelé po zkušenosti z prusko-francouzské války roku 1870 očekávali, že narazí na rozsáhlý odpor partyzánských a dalších nepravidelných oddílů, označovaných jako francs-tireurs (svobodní střelci). S těmi měli vojáci dle instrukcí jednat bez jakékoliv lítosti. Obavy z partyzánských přepadů vyvolávaly paranoiu, v jejímž důsledku vojáci často viděli nepřítele i tam, kde nebyl.

Princip kolektivní viny

Popravy bez soudu na základě neprůkazného označení za partyzána se staly běžným jevem. S trvajícím belgickým odporem a s tím, jak během září 1914 gradoval „závod k moři“ (snaha obchvátit nepřátelskou linii podél pobřeží), se agresivita útočníků stupňovala. K obětem násilností patřily i ženy a děti, docházelo také k rabování a žhářství. Shořela mimo jiné i univerzitní knihovna v Lovani. Němečtí důstojníci se rychle naučili při jakýchkoliv potížích uplatňovat vůči obyvatelstvu princip kolektivního trestu, čímž se řídili i v následujících letech.

V říjnu 1914 již Němci ovládali 2 598 z 2 636 belgických měst a obcí, tato oblast se stala základem Císařského německého generálního gouvernementu Belgie (Kaiserliche Deutsche Generalgouvernement Belgien). Ten se postupně etabloval na okupovaných územích již od 26. srpna. V čele německé správy stál nejprve maršál Wilhelm Leopold Colmar von der Goltz (1843–1916) a od konce listopadu 1914 generál Moritz von Bissing (1844–1917). Po jeho smrti pak Ludwig von Falkenhausen (1844–1936). Oblasti podél frontové linie, označované jako Etappengebiet a Operationsgebiet, spadaly pod pravomoc orgánů pozemní armády a námořnictva.

Život za frontou

Okupační úřady se snažily v maximální možné míře zachovat existující administrativní systém a správní aparát. Bissing disponoval jen malou skupinou důstojníků a omezenými prostředky; pouze ve větších městech vznikly německé komandatury. Pro zefektivnění výroby a zpřehlednění správy Němci v Belgii nově zavedli středoevropský čas, užívaný i v Německu, namísto greenwichského. Aby oslabili rezistenci, snažili se němečtí úředníci podněcovat národnostní napětí mezi Valony a Vlámy rozličnými přísliby budoucí autonomie. 

Zejména germánští Vlámové se jevili jako vhodný cíl pro německou propagandu. V roce 1915 Bissing zahájil takzvanou vlámskou politiku (Flamenpolitik). V jejím rámci vznikla v roce 1916 v Gentu Vlámská akademie, označovaná také jako Bissingovova univerzita. V roce 1917 došlo k utvoření Vlámského koncilu (Raad van Vlaanderen, RVV) jako základu avizované vlámské autonomie. Když se ale radikální část RVV pokusila vyhlásit nezávislost Flander, narazila na německý odpor. Jelikož celá Flamenpolitik neměla očekávaný ohlas, okupační správa od ní na jaře 1918 postupně upustila a zrušila i avizované volby.

Kdo pomůže? 

Belgie, která před válkou představovala šestou nejsilnější ekonomiku světa, měla přirozeně významný průmyslový potenciál. Blízkost fronty spolu s obavami z neloajality obyvatelstva však vedly německé orgány k rozhodnutí přesunout velkou část výrobních kapacit do vnitrozemí císařství. Spolu s nuceným nasazením asi 120 000 belgických dělníků na práce za hranicemi tato razantní opatření vedla k prudkému poklesu životní úrovně.

Okupační správa navíc nárokovala měsíční válečné kontribuce ve výši 35 milionů franků. Kurs belgického franku proti říšské marce byl ovšem uměle upraven v německý prospěch. Zásobování v neposlední řadě komplikovala námořní blokáda dohodového loďstva zaměřená proti Německu, ale citelně zasahující také Belgičany.

Od konce léta 1914 se na obou stranách fronty i v neutrálních zemích hovořilo o hrozbě hladomoru v Belgii. Mezi prvními na neutěšenou situaci reagoval finančník Émile Francqui (1863–1935), který se zasadil o vznik Národního komitétu pro pomoc a výživu (Comité national de secours et d’alimentation, CNSA). Díky svému vlivu a kontaktům mohl Francqui získat podporu řady osob v neutrálních zemích, především ve Spojených státech. Se souhlasem Němců i dohodových mocností tak začaly do zbídačené Belgie proudit dodávky potravin, oblečení, léků a dalších potřeb. Do podpůrných aktivit se zapojila také řada menších organizací.

V řadách komitétu na obsazeném belgickém území pracovalo přes 125 000 lidí. Ačkoliv CNSA logicky musel spolupracovat s okupační správou, v lidovém povědomí se stal symbolem národní jednoty a pasivního odporu. K dalším symbolům rezistence patřil kardinál Désiré-Joseph Mercier, jenž v době nuceného exilu krále a vlády představoval přední osobnost duchovního a politického života. Jeho vánoční pastorální dopis z roku 1914, nazvaný Patriotisme et Endurance (Vlastenectví a vytrvalost) kritizoval počínání okupačních orgánů. Mercier se dokonce neváhal vzepřít papeži, který vyzýval církev, aby v probíhající válce zachovala neutralitu. 

Proti okupaci!

Odpor proti německé správě měl různé formy. Mnoho lidí se snažilo řešit situaci útěkem do Francie či Nizozemí. Okupanti se pokusili zabránit útěku obyvatel do sousedního Nizozemí vybudováním plotu, který se táhl podél hranice v délce přes dvě stě kilometrů. K němu bylo zakázáno se přibližovat pod hrozbou zastřelení, v drátech navíc proudilo vysoké napětí. Při pokusu o přechod hranic během války zastřelily německé hlídky asi 300 osob, další dva až tři tisíce zahynuly přímo na drátech.

Přesto se 32 000 mužů podařilo dostat ze země a připojit se k belgické armádě bojující nadále po boku Francie a Velké Británie. Na obsazeném území působilo kolem tří stovek odbojových skupin zaměřených na sabotážní, zpravodajskou či převaděčskou činnost. Vycházely ilegální tiskoviny ve francouzštině a vlámštině. K nejaktivnějším a nejvýznamnějším patřila odbojová skupina Dame Blanche (Bílá dáma). Její jméno odkazovalo na legendu, podle níž pádu německého císařského rodu Hohenzollernů bude předcházet zjevení ženy v bílém.

Skupinu založil roku 1916 Walthère Dewé, který za druhé světové války zahynul v boji s nacistickou policií. Jeho lidé spolupracovali s britskou rozvědkou přes komunikační kanály v neutrálním Nizozemí. Většinově ale převažovaly formy pasivního odporu. Ačkoliv okupanti zakázali používání předválečných státních symbolů a slavení národních svátků, mezi lidmi se brzy objevila řada náhrad. Místo odznaků v národních barvách či s portrétem panovníka Belgičané používali například listy břečťanu.

Belgické memento

Rozsah represí proti belgickým civilistům během léta a podzimu 1914 neměl v evropském kontextu obdoby. Ani předchozí války 19. století na starém kontinentě nic podobného nepřinesly, snad s výjimkou napoleonské politiky vůči povstalcům ve Španělsku. Stejně tak masové transporty dělníků na nucené práce a stěhování celých průmyslových podniků Evropa dosud nepoznala. Šlo o nové praktiky totální války.

Události v Belgii se staly předmětem dohodové propagandy. Ta pochopitelně, i vzhledem k nedostatku informací z první ruky, zveličovala nebo uváděla nepřesnosti. Někteří němečtí politici a historikové proto v meziválečném období zcela popírali, že by v Belgii došlo k násilnostem na civilní populaci. Navzdory počátečním snahám dohodových diplomatů se nakonec německé válečné zločiny nestaly předmětem systematického vyšetřování.

Nadčasový význam tragické belgické zkušenosti z let 1914–1918 tkví v tom, že předznamenala moderní války 20. století. Ukázala, jak rozsáhlých rozměrů může nabýt militarizace celé společnosti. Stala se dokladem toho, jak rozvoj dopravních a komunikačních technologií umožňuje provádět dosud nepředstavitelné systémové a demografické změny včetně masových deportací. O dvě dekády později tento potenciál moderní éry naplno využili nacisté, stejně jako Stalinův režim v Sovětském svazu.