Protektorátní vládní vojsko: Poválečné odsudky

11.11.2016 - Jindřich Marek

V české společnosti převládá názor, že v případě "vladařů" šlo jen o směšné zbabělce a kolaboranty s nacistickým okupačním režimem

Stráž za Pražského povstání -<p>Rotmistr vládního vojska Ladislav Hering (vpravo) jako stráž a ochrana rozhlasu  během Pražského povstání</p>
Stráž za Pražského povstání -

Rotmistr vládního vojska Ladislav Hering (vpravo) jako stráž a ochrana rozhlasu  během Pražského povstání


Reklama

Útěky k partyzánům nakonec Němci zastavili až 4. října 1944 odzbrojením zbylých vojáků, ze kterých vytvořili pracovní jednotky pod přísným dohledem.


Seriál Protektorátní vládní vojsko:


Po válce se na ty, kteří neutekli do hor, česká veřejnost dívala s odsudky, ale je třeba mít na vědomí, že některé útvary „vladařů“ působily v místech, kde se partyzánské jednotky vůbec nepohybovaly. Mnoho ženatých vládních vojáků, kteří měli děti, také váhalo kvůli obavě o své rodiny, protože jim nacisté nejednou jasně řekli, že za dezerce budou trestáni jejich blízcí.

Před soudem

Skutečných kolaborantů v řadách vládního vojska byla jen malá hrstka, což dokazuje i poválečný vývoj. Nejprve padl cejch kolaboranta na deset důstojníků a rotmistrů a později došlo k sestavení seznamu dalších 40 důstojníků a rotmistrů, které čekalo stejné obvinění. Celkově tedy pouhých pět desítek mužů z takřka sedmitisícového sboru. Pouze tři z obviněných se pak ocitli před soudem.

Za nejodpornějšího kolaboranta mezi „vladaři“ lze považovat velkého obdivovatele nacistického režimu, generála Jana Obručníka, který nechal svého syna v době zákazu českých vysokých škol studovat v Německu a proslul výrokem: „Teď konečně jsem šťasten a rád na světě a na vojně.“ Spolu s ním a generálem Liborem Vítězem se však zcela nesmyslně a absurdně ocitl před soudem i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger.

Naštěstí pro něj před tribunálem vypovídalo v jeho prospěch mnoho morálně nezpochybnitelných osobností i účastníků protinacistického odboje. Ze soudních spisů stojí za zmínku alespoň jedno z těchto svědectví. Štábní kapitán Josef Dobeš, který dezertoval z řad vládního vojska v Itálii v roce 1944 přes Švýcarsko k čs. zahraniční armádě, vypověděl, že se v roce 1943 zeptal generála, jak má reagovat na nové německé instrukce o možném využití vládního vojska proti parašutistickým výsadkům.

Generál mu s jeho typickou noblesou chladnokrevně odpověděl: „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“ Hlavní přelíčení před Národním soudem v Praze 26. dubna 1947 nakonec skončilo pro Emingera jistou morální satisfakcí, protože jej soud zprostil všech obvinění a konstatoval navíc, že „dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající...“.

To generálové Libor Vítěz a Jan Obručník dopadli mnohem hůře. Kariérista Vítěz byl za své aktivistické postoje ve prospěch hitlerovského režimu, především v letech 1940–1941, kdy svou publicistickou činností a vystoupeními v rozhlase oslavoval tehdejší německé vojenské úspěchy, odsouzen ke čtyřem rokům vězení a ztrátě hodnosti a poloviny majetku. Obručník dostal dokonce doživotní trest, který mu pozdější prezident Zápotocký snížil na 20 let odnětí svobody.

Vládní vojsko mělo ve svém vývoji okamžiky ze smutné operety, chvíle potupné i heroické, Bylo prakticky stejné jako celý český národ. Spolu s ním prožívalo jeho silné i slabé okamžiky a nikdy se mu nepostavilo zády. Je třeba si jednoznačně říci, že pouhý fakt příslušnosti k uniformě vládního vojska nenaplňuje statut kolaboranta s nacistickým režimem.

Partyzány a skutečné odbojáře z řad bývalých vládních vojáků musíme brát jako hrdiny bez jakýchkoliv „ale“ či zlehčujících poznámek. Výše řečené mohou potvrdit slova výrazné morální autority české společnosti, literárního historika profesora Václava Černého, který ve svých pamětech napsal: „Dlužno říci hned, že vládní vojsko nebylo nikdy sídlem kolaborace s Němci a že jak důstojnictvo, tak mužstvo byli většinou lidé politicky a národnostně bezúhonní.“

  • Zdroj textu:

    II. světová červen 2015

  • Zdroj fotografií: archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Jedním z kandidátů na ženicha byl pruský princ Fridrich

Historie

Jeskyně rákosových fléten je k vidění u čínského města Guilin v čínské autonomní oblasti Kuang-si. Podzemní prostora je zhruba 180 milionů let stará a kromě mnoha krápníkových útvarů je v ní i více než 70 inkoustových nápisů pocházejících z konce 8. století. Ty dokazují, že jeskyně se těší lidské pozornosti už více než 1 200 let. Jméno pravděpodobně dostala podle v okolí rostoucího rákosu vhodného pro výrobu fléten. Jeskyně má tři vchody a je asi 240 metrů dlouhá. Od roku 1962, kdy byla otevřena pro veřejnost, ji navštívily miliony turistů. Na snímku je část jeskyně nazvaná Křišťálová palác dračího krále.

Příroda

Někteří lidé mají psy v krvi

Věda
Vesmír

Když v roce 2014 obsadili bojovníci Islámského státu Mosul, nikdo nevěřil, že se dokážou udržet u moci. Každý rok přesto dokázal vydělat přes 18 miliard korun. Daně vybíral až do poslední chvíle před svým zánikem.

Zajímavosti

Prvorepubliková akcie společnosti Kolben a Daněk

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907