Jižní Morava se stala dějištěm závěrečných bojů druhé světové války během bratislavsko-brněnské operace

V prvních měsících roku 1945 postupovala Rudá armáda pozvolna slovenským územím. Plány na průlom německé fronty směrem na Moravu se zrodily již v únoru, ale tehdy ještě šlo o předčasné úvahy. Němci totiž provedli 17. února protiúder elitní 1. tankovou divizí Leibstandarte SS Adolf Hitler a dalšími jednotkami s cílem zlikvidovat sovětské předmostí na řece Hron. Stalinovu armádu neočekávaný vývoj situace zaskočil, musela se stáhnout zpět za řeku a přešla na celý měsíc do obrany. 

Teprve když došlo k obnově ofenzivního postupu na Vídeň, nastal vhodný okamžik provést úder i na jihozápadním Slovensku směrem k Moravě. Hlavní tíhu bojů měly nést jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Malinovského s cílem dobýt Brno a odtud pokračovat na Vyškov, Prostějov a Olomouc. Ze severu by útočil 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka, jehož úkol zněl osvobodit Ostravu a postupovat dál do nitra Moravy. Německé jednotky by se tak v uvedeném prostoru ocitly v obklíčení.

Zákopníci, nástup!

Na protektorátním území se tehdy nacházely jednotky skupiny armád Střed (Mitte) v čele s polním maršálem Ferdinandem Schörnerem. Samotnou Moravu bránila 1. tanková armáda generála Waltera Nehringa, jež disponovala zhruba 400 000 vojáky. Provozovala však jen 120 panzerů a samochodek a také nemohla počítat se silnější leteckou podporou vzhledem k velké opotřebovanosti Luftwaffe.

Nacisté na hrozbu bojů na moravském území reagovali koncem roku 1944, kdy zde zahájili výstavbu polních opevnění. Nejprve je budovali váleční zajatci a maďarští vojáci, ale počátkem roku 1945 rovněž zmobilizované domácí obyvatelstvo. Okupanti nutili ve venkovských oblastech kopat zákopy všechny práceschopné muže a výjimku dostali jen ti, kteří pracovali ve válečném průmyslu.

V lednu stavělo kryty, zátarasy a sítě zákopů celkem 40 000 osob a jejich počet nadále rostl. Tehdy se začala obranná postavení budovat také v okolí Brna, přičemž Němci se snažili zajistit dobrou pracovní morálku zvýšenými příděly potravin, cigaret i alkoholu. Moravané ovšem práci sabotovali, jak jen mohli. Simulovali nemoci a pracovní úrazy, jiní z práce rovnou utíkali. V případě dopadení je však čekalo umístění do zvláštních pracovních táborů, některé dokonce nacisté exemplárně odsoudili k smrti. Celkem 30 000 těchto dělníků v březnu 1945 vystřídali chlapci narození v letech 1927–1928.

Jak překročit Moravu?

K přípravě úderu vyčlenil 2. ukrajinský front přes 350 000 vojáků a 7 860 děl a minometů. Maršál Malinovskij mohl také počítat s podporou více než 600 strojů 5. letecké armády. Sověti vyrazili do útoku nad ránem 25. března 1945. Úderný klín tvořily jednotky 7. gardové a 53. armády, kterým se brzy podařilo prolomit pozice protivníka. 

Do průrvy se pak dostali muži 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny generálporučíka Issy Plijeva, jejíž sestavu tvořily tanky společně s jezdectvem. Dostala za úkol proniknout rychlým postupem od Hronu až po Brno, přičemž silně bráněné nepřátelské body měla obcházet. Právě Plijevova skupina by tak podle plánu obsadila moravskou metropoli jako první a udržela ji až do příchodu 53. armády.

Naděje sovětského velení byly značné – počítalo se s tím, že první jednotky Rudé armády proniknou k Brnu už 8. dubna. Postup zpočátku skutečně probíhal rychle a 4. dubna došlo k osvobození Bratislavy, odkud krátce předtím uprchl do Rakouska slovenský prezident Jozef Tiso.

Sověti dorazili o tři dny později ke břehům řeky Moravy v prostoru Lanžhotu a Hodonína. Jenže rozvodněný tok tvořil přírodní překážku, jejíž zdolání se ukázalo jako velký problém. Záplavové území se v jarním období zvětšilo až na osm kilometrů široké pásmo a voda mimo vlastní říční koryto dosahovala místy hloubky 1,2 metru. Němci navíc rozvodněnou řeku „přiživovali“ cíleným vypouštěním Vranovské přehrady, zničili všechny mosty a zaminovali železniční náspy.

Krvavý Lanžhot

Za této situace někteří velitelé kozáckých jednotek protestovali proti plánovanému nasazení jízdy. Argumentovali, že v tak obtížném terénu se úspěch kavalerie těžko dostaví. Velení však jejich argumenty ignorovalo a Morava tím pádem zažila poslední klasické útoky mužů na koních s tasenými šavlemi.

Wehrmacht mezi Lanžhotem a Hodonínem nasadil jednotky 711. pěší divize generálporučíka Josefa Reicherta a kromě toho 45. divize lidových granátníků generálporučíka Ericha Reutera. Bitva o Lanžhot začala sovětskými vzdušnými útoky a v noci na 7. duben se kozákům podařilo obsadit trosky železničního mostu přes Moravu. Ženisté tam vybudovali improvizovanou dřevěnou lávku, vojáci přešli na druhý břeh a po vytvoření předmostí postupovali směrem k Lanžhotu. Na těžce zkoušené městečko dopadaly 8. a 9. dubna nepřetržitě pumy a dělostřelecké granáty.

Obránci hájili každý metr půdy, ale přesto se kozákům z 13. gardové jezdecké divize podařilo s velkým ztrátami překonat zaplavený lužní les a proniknout k výšinám nalevo od městečka. Jejich koně se však celé dny pohybovali v chladné vodě, proto jich okolo 2 000 boje o Lanžhot nepřežilo. Ženisté mezitím postavili několik dalších improvizovaných mostů přes řeku a na druhý břeh se tak dostala i technika. Kozáci z Plijevovy skupiny podnikli odvážně první zteč na obec, ale palba obránců je odrazila.

V průběhu 11. dubna došlo k novému útoku za podpory obrněnců a dělostřelby, která trvala 12 hodin. Sověti poté v boji muže proti muži vytlačili Němce ze zákopů kolem městečka a vtrhli do ulic.

Tigery na scéně

Mimořádně tvrdé pouliční boje pokračovaly dům od domu a všeobecný chaos ještě zvyšoval zdivočelý dobytek, který pobíhal mezi bojujícími vojáky obou stran. Plijevovým mužům se postupně podařilo ovládnout střed obce a situace se vyvíjela nadějně, když vtom dorazilo několik königstigerů (PzKpfw Tiger Ausf. B) patřících 503. praporu těžkých tanků, jemuž velel kapitán Ernst-Nordewin von Diest-Koerber.

Protiakce těchto téměř 70tunových obrů vybavených 88mm kanony Sověty velice zaskočila, a než se vzpamatovali, stála desítka jejich strojů v plamenech. Kozáci však jednoho nebo dva (údaje se v různých zdrojích liší) z těžkých tanků zničili a Němci nakonec na další obranu rezignovali.

Po setmění se jejich těžké panzery stáhly směrem na Ladnou a ustoupili rovněž pěšáci společně s pancéřovými granátníky. V noci na 12. dubna celý Lanžhot obsadila Rudá armáda. Z 924 tamních domů boje část zničily a většinu silně poškodily. Zahynulo přitom 56 civilistů, 55 utrpělo těžká a 203  lehká zranění. Ztráty Rudé armády se dodnes nepodařilo přesně zmapovat, ale někteří autoři hovoří až o 1 500 mrtvých.

„Přípravné“ bombardování

Po dobytí klíčového uzlu německé obrany nápor Rudé armády pokračoval a v průběhu 12. dubna osvobodila Hodonín. Nyní se jasně ukázalo, že časový harmonogram bratislavsko-brněnské operace byl nereálný, protože samotné Brno se dosud nacházelo daleko od fronty. První nálet sovětských strojů startujících z letiště u slovenské Galanty však město postihl už 8. dubna, kdy se k němu měly podle prvotních předpokladů blížit jednotky Rudé armády. Panovalo pěkné počasí, mnoho Brňanů vyrazilo ven a v parku na Kolišti se procházelo plno mladých žen s kočárky. 

Krátce po třetí hodině odpolední se ozval hukot motorů 18 Douglasů A-20G Boston patřících do sestavy 218. bombardovací divize 5. letecké armády. Jelikož však nikdo nevyhlásil poplach, Brňané jim nevěnovali pozornost. V šoku pak už jen mohli pozorovat, jak z nebe padají 20kg a 50kg bomby, které způsobily mezi civilisty hotový masakr. Bomby se nevyhnuly ani dvěma nemocnicím, kam byli převáženi první ranění. 

Druhý sovětský nálet proběhl 12. dubna a postihl centrum včetně náměstí Svobody. Měl ještě horší následky. Tramvaj na Joštově třídě dostala přímý zásah a počet obětí v ulicích města přesáhl 200. Nyní již v Brně ustal veškerý veřejný život, 13. dubna skončilo školní vyučování a lidé s napětím čekali, co přinesou následující dny.