Velká migrace Slovanů? DNA téměř 500 lidí přináší překvapivě jiný příběh o původu Poláků

O původu Slovanů se už dlouho vedou vášnivé spory. Jedna z hlavních teorií, označovaná jako autochtonní (původní, místní), předpokládá, že Slované obývali území dnešního Polska už dávno před stěhováním národů a jejich přítomnost zde má hluboké místní kořeny.

Druhá, allochtonní (nepůvodní) teorie, naopak tvrdí, že Slované přišli do oblasti Visly až po polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu, především z území dnešní Ukrajiny a Běloruska.

Podobná otázka se týká také dynastie Piastovců, která v 10.–12. století vládla prvnímu polskému státu. Byli Piastovci původní slovanskou dynastií, nebo mohli mít jejich předkové jiný původ? V minulosti se dokonce objevily spekulace, že jejich kořeny mohou souviset se Skandinávií a Vikingy.

Nedávný výzkum DNA měl do těchto sporů vnést více světla. Výsledky však nepodpořily žádnou z těchto tradičních teorií v jejich původní, vyhraněné podobě. Místo toho nabídly mnohem složitější obraz toho, jak se v průběhu prvního tisíciletí formovalo obyvatelstvo středovýchodní Evropy.

Genetické kořeny piastovského státu

Rozsáhlý výzkum provedl interdisciplinární tým biologů, archeologů a historiků vedený profesorem Markem Figlerowiczem. Projekt vznikl v rámci výzkumného programu financovaného polským Národním vědeckým centrem a jeho výsledky byly publikovány v časopise Genome Biology.

Vědci analyzovali genomy dvou skupin lidí, které žily v různých obdobích na území dnešního Polska. První představovali lidé spojovaní s wielbarskou kulturou, která existovala přibližně od 1. do 5. století našeho letopočtu. Archeologové ji považují za kulturně i etnicky pestrou komunitu, tradičně však bývá spojována především s kmeny germánských Gótů a Gepidů.

Druhou skupinu tvořili lidé z období piastovského státu, tedy z doby, kdy se v 10.–12. století začala formovat středověká polská společnost.

Výzkum zahrnul celkem téměř pět set zemřelých lidí pochovaných na 27 pohřebištích. Tak rozsáhlý soubor umožnil vědcům porovnat genetickou strukturu obyvatel různých období a sledovat, jak se mezi nimi měnilo nebo naopak zachovávalo genetické dědictví.

Když mrtví mizeli v ohni

Získat dostatečné množství kvalitní DNA ale nebylo jednoduché. Vědcům stála v cestě jedna z nejvýraznějších překážek, jaké může archeogenetika při zkoumání minulosti potkat: pohřeb žehem.

Na území dnešního Polska se totiž spalování mrtvých používalo zhruba od roku 1500 př. n. l. a přetrvávalo až do přijetí křesťanství. Spálené lidské ostatky přitom představují pro genetiky mimořádně obtížný materiál. Vysoká teplota DNA výrazně poškozuje, takže z mnoha archeologických nálezů nelze získat vzorek vhodný pro moderní genetickou analýzu.

Právě proto podle Figlerowicze hrozilo, že celý výzkum nebude možné vůbec provést. Přesto se vědcům podařilo získat dostatek použitelných vzorků a sestavit z nich obraz genetického složení populací, které žily na území dnešního Polska v různých obdobích.

Do Polska přicházeli muži ze severu

Výsledky přinesly zajímavý obraz wielbarské populace. Podle genetických analýz ji z velké části tvořili muži přicházející ze severu, kteří se následně mísili s místními ženami.

Nešlo tedy o jednoduché nahrazení jednoho obyvatelstva jiným. Přistěhovalci se usazovali mezi místní populací, vytvářeli s ní rodinné vazby a postupně se geneticky promíchávali. Jejich pohyb přitom sledoval především velké říční koridory. Zpočátku se šířili podél Visly, později také směrem k Bugu.

Genetická struktura této populace navíc podle výzkumníků vykazovala podobnosti s obyvateli, kteří v době římské žili také na území dnešního Dánska, severního Německa a Polska.

Důležité je ale i další zjištění: lidé, jejichž původ představoval směs severních migrantů a místního obyvatelstva, podle analýz nesli ve svých genomech všechny hlavní genetické komponenty, které se později objevují u obyvatel piastovského státu.

Velká migrace? DNA nabízí jiný příběh

A právě zde leží nejzajímavější závěr celého výzkumu. Pokud jsou výsledky správně interpretovány, genetická struktura obyvatel, kteří žili v 10.–12. století v piastovském státě, nevznikla náhlým příchodem nové populace v době po stěhování národů.

Zásadní procesy, které vytvořily genetický obraz obyvatel tohoto regionu, podle vědců proběhly nejpozději v 5. století. Po tomto období už podle analyzovaných vzorků nebyla nutná žádná další rozsáhlá migrace, která by vysvětlila genetické složení populace žijící v piastovském státě.

Jinými slovy, mezi obyvateli středovýchodní Evropy v prvních staletích našeho letopočtu a populací žijící zde o několik staletí později existovala významná genetická kontinuita.

To je důležité především proto, že tradiční představa o původu Slovanů často pracovala s mnohem jednodušším scénářem: jedna populace zde žila v době římské, poté došlo k jejímu odchodu či zániku a následně přišli noví obyvatelé – Slované. Genetická data ale takový ostrý předěl podle autorů studie nepotvrzují.

Byli to Slované? DNA na takovou otázku neumí odpovědět

Závěr studie je přitom potřeba interpretovat opatrně. Genetická kontinuita automaticky neznamená, že lidé wielbarské kultury byli totožní se Slovany nebo že například Gótové byli ve skutečnosti „Slované“.

Archeologické kultury, genetické populace a historické či jazykové identity totiž nejsou totéž. Jedna genetická populace může během staletí přijmout jiný jazyk, kulturu nebo politickou identitu, aniž by došlo k jejímu úplnému nahrazení nově příchozími lidmi.

Právě proto podle Figlerowicze výzkum nepotvrdil ani jednu z tradičních teorií v její původní podobě. Výsledky naopak naznačují, že skutečný vývoj byl mnohem složitější, než předpokládaly oba dosavadní scénáře.

Nové odpovědi i nové otázky

Profesor Figlerowicz přiznal, že pro něj výsledky představovaly určité překvapení. Před zahájením výzkumu se podle vlastních slov nestavěl ani na jednu stranu dlouholetého sporu. Chtěl především zjistit, co skutečně ukážou data.

Výsledek ale nezapadá do žádné z tradičních představ. Podle Figlerowicze je jedním z důvodů právě skutečnost, že dosavadní hypotézy jsou formulovány poměrně radikálně. Genetická data místo toho ukazují na postupné promíchávání populací a dlouhodobou kontinuitu, nikoli na jednoduchou výměnu jednoho obyvatelstva za druhé.

To zároveň mění pohled na samotné stěhování národů. Migrace bezpochyby probíhaly a do střední Evropy přicházeli lidé z různých oblastí. Z genetického hlediska však jejich příchod nemusel znamenat úplné vytlačení původního obyvatelstva. Nově příchozí se mohli s místními komunitami po generace mísit a jejich genetický odkaz se postupně stal součástí nové populace.

Slované jako politikum

Otázka, odkud přišli Slované, navíc není pouze akademickým problémem. Figlerowicz připomíná, že ostrý spor o původ Slovanů a Germánů získal na významu už v době, kdy bylo Polsko rozděleno mezi okolní mocnosti.

Tehdejší debata o tom, kdo a od kdy obýval konkrétní území, měla totiž přímý politický rozměr. Archeologické nálezy a historické interpretace mohly sloužit jako argumenty pro tvrzení, komu určité území „patří“. Určení původu dávných obyvatel se tak mohlo stát součástí mnohem širšího zápasu o národní dějiny a územní nároky.

I proto se podle Figlerowicze otázka původu Slovanů po dlouhou dobu pohybovala na hranici mezi vědou, historiografií a politikou.

Ani rozsáhlý genetický výzkum však nemůže tento spor jednou provždy rozhodnout. DNA dokáže poměrně přesně odhalit příbuzenské vztahy mezi lidmi, naznačit, odkud jejich předkové pravděpodobně přicházeli, a ukázat, jak se jednotlivé populace v průběhu času promíchávaly. Nedokáže ale přímo odpovědět na otázku, jakou identitu tito lidé sami přijímali.

To je podle Figlerowicze zásadní omezení. Kdybychom se před více než 1500 lety zeptali lidí žijících na území dnešního Polska, zda se považují za Slovany, pravděpodobně by odpověděli záporně – a možná by vůbec nerozuměli, na co se jich ptáme.

Moderní pojem „Slované“ totiž nelze jednoduše promítnout zpět do minulosti. Lidé prvního tisíciletí se mohli identifikovat především se svou rodinou, komunitou, místním kmenem, politickým útvarem nebo konkrétním regionem. Dnešní národní a etnické kategorie vznikaly až později.

Jaký příběh o vzniku Polska tedy vypráví genetická stopa?

Nejdůležitějším výsledkem studie není jednoduché určení „původu Slovanů“, ale nový pohled na demografický vývoj středovýchodní Evropy.

Genetická data naznačují, že populace, z níž později vznikla společnost piastovského státu, nebyla vytvořena až po 5. století příchodem zcela nových obyvatel. Její genetické kořeny lze hledat už v populacích žijících v regionu v předchozích staletích. Významnou roli přitom hrálo mísení místního obyvatelstva s lidmi přicházejícími ze severu.

Výzkum tak spíše než velkou výměnu obyvatelstva vykresluje příběh postupných migrací, kontaktů a genetického promíchávání. Politické útvary, kultury, jazyky a identity se mohly v průběhu staletí zásadně měnit, zatímco část biologického dědictví obyvatelstva zůstávala překvapivě stabilní.

A právě v tom spočívá největší překvapení genetických analýz: dějiny mohou být plné změn, aniž by každá velká kulturní změna znamenala příchod zcela nových lidí. DNA proto může pomoci odhalit kontinuitu, kterou tradiční historické a archeologické interpretace někdy překrývají.

Zároveň ale sama o sobě nedokáže rozhodnout, kdy přesně vznikla slovanská identita ani kdo se za Slovana považoval. Na tyto otázky musí genetika hledat odpovědi společně s archeologií, historií a etnografií a jazykovědou.