Jsme křižovatkou kultur: Žádný slovanský gen neexistuje, říká genetik
Které genetické skupiny jsou pro střední Evropu typické? Dá se z nich vyvozovat, odkud naši předkové přišli a jaké byly jejich cesty? A především – jak moc se lišíme od svých sousedů? O tom všem jsme si povídali s genetikem Marianem Baldovičem.
Které haploskupiny jsou ve střední Evropě nejběžnější? A liší se střední Evropa od té jižní či západní?
Ve střední Evropě jsou nejběžnější mužské Y-DNA haploskupiny R1a, R1b a I2, zatímco v mateřské linii mtDNA převládají H, U, K a T. Haploskupina R1a se často spojuje s východní Evropou a slovanskými populacemi. Naopak R1b je dominantní ve většině západní Evropy, zejména v oblastech historicky osídlených Kelty a Germány, ale vysoký podíl má i na Pyrenejském poloostrově. I2 se častěji vyskytuje na Balkáně, nicméně se objevuje také ve střední Evropě, což naznačuje dávné migrační spojení mezi uvedenými regiony.
Střední Evropa tak představuje jakousi genetickou přechodovou zónu: Nacházíme zde kombinace východoevropských, západoevropských i balkánských linií. Díky své poloze v centru kontinentu, blízkosti velkých řek jako Dunaj či Labe a historickému významu těchto cest ovlivňovaly střední Evropu opakovaně migrační vlny – od prvotního osídlení a poslední doby ledové přes neolitickou expanzi zemědělců z Anatolie, šíření indoevropských jazyků, období stěhování národů až po středověkou německou kolonizaci či novověké pohyby Romů a židovských komunit.
Liší se výrazně to, co se dozvídáme o původu předků z mtDNA po matce a Y-DNA po otci?
Na počátku archeogenetického výzkumu se častěji analyzovala mtDNA. Jednak se její potenciál podařilo objevit dřív a také je mnohem kratší než jaderná DNA, tudíž lze její variabilitu snáz studovat i interpretovat. Později se do výzkumu zapojil také chromozom Y a poskytl podobný obraz o velkých migracích i osídlení kontinentů, ale zároveň odhalil odlišnosti. Některé migrační vlny či trasy jsou lépe viditelné v mtDNA datech a naopak. Nicméně v hrubých rysech nejsou rozdíly nijak zásadní.
Částečně může jít o náhodu – některé linie v mtDNA či Y-DNA se jednoduše nedochovaly až do současnosti a z populace vymizely. V jiných případech se jejich stopy překryly nebo oslabily pozdějšími událostmi. Určité migrace či původy skupin lze tedy zachytit pouze díky celogenomovým přístupům, které využívají části DNA přenášené od obou rodičů.
Rozdíly mezi mtDNA a Y-DNA nám zároveň pomáhají chápat specifika migrací, například že v některých obdobích byli muži mobilnější – v rolích vojáků, dobyvatelů či kolonizátorů – takže se jejich genetické stopy v chromozomu Y objevují výrazněji, viz třeba expanzi Indoevropanů nebo příchod Avarů. Naopak „pomalé“ migrace žen mimo jiné v rámci sňatků mezi sousedními vesnicemi mohly dlouhodobě efektivně rozšířit mateřské linie, které dnes pozorujeme v mtDNA. Zjednodušeně lze říct, že mtDNA je historicky konzervativnější a často lépe odráží usazené, méně mobilní obyvatelstvo. Y-DNA zas ukazuje na expanze a pohyby mužských linií.
Geneticky vzato, ke kterým dnešním národům máme nejblíž?
Je důležité si hned na začátku uvědomit, že evropské národy – přes všechny kulturní a jazykové rozdíly – jsou si z hlediska genetiky velmi podobné. Jde o důsledek několika faktorů: Ke kolonizaci Evropy došlo relativně pozdě, osídlení bylo poměrně husté a migrace byly často sdílené mezi různými oblastmi. Navíc si s sebou populace, které opustily Afriku, odnesly jen malý výsek původní genetické rozmanitosti. Jak se někdy s nadsázkou říká, celou genetickou diverzitu mimo Afriku byste mohli sestavit z jedné tamní vesnice. Obyvatelé České republiky mají geneticky nejblíž ke svým sousedům – Polákům, Slovákům, části Rakušanů a Němců, zejména z Bavorska a Saska, ale rovněž ke Slovincům či Ukrajincům. Sdílíme s nimi geografický prostor i společné historické migrace a jazykové vlivy.
Existuje nějaká příbuznost, která laika překvapí?
Překvapivá může být stepní genetická složka z Asie, která se do střední Evropy dostala během expanze indoevropských skupin z Pontsko-kaspické stepi před více než čtyřmi tisíci let a která zde tvoří výraznou součást dnešního genofondu. Mnoha lidem se to může zdát zvláštní, protože v učebnicích a tradičních představách stále převládá mylný obraz masových přesunů národů, s ostrými genetickými hranicemi mezi etniky.
Ve skutečnosti však většinu kulturních a jazykových změn doprovázely pouze malé skupiny migrantů, které ovlivnily místní populaci – často spíš šířením kultury, technologií či politické moci než početní převahou. Genetika nám tak ukazuje, že je historie lidstva příběhem neustálého mísení, nikoliv jasně oddělených skupin.
Co si myslíte o současné snaze identifikovat „slovanský gen“? Má reálný základ?
Nejprve je důležité připomenout, co vlastně gen znamená v biologickém smyslu. Jedná se o úsek DNA, který kóduje určitý protein – tedy konkrétní funkční součást organismu. Všichni lidé mají prakticky stejný soubor genů a tyto úseky jsou po celém světě velmi málo variabilní. Důvod spočívá jednak v tom, že lidský druh vznikl relativně nedávno a z malé zakladatelské populace, a jednak v tom, že většina změn v těchto funkčních genech by vedla k poruchám či nemocem – proto jsou silně evolučně „hlídány“.
Naopak oblasti DNA, které využívá archeogenetika – včetně mtDNA a Y-DNA – se nacházejí mimo tyto funkční části a nejsou zásadně ovlivněny přírodním výběrem. Právě díky tomu uchovávají informaci o předcích a migracích, aniž by měly přímý vliv na naše biologické vlastnosti. Z daného pohledu tedy nemůže existovat „slovanský gen“, lze mluvit nanejvýš o určitých haploskupinách, které jsou dnes častější ve slovanských populacích, ale rozhodně ne výhradní. Například R1a se vyskytuje i v Pobaltí, Skandinávii, Střední Asii a severní Indii.
Ve skutečnosti se současné národy staly výsledkem dlouhodobého mísení lidí, jazyků a kultur. Takzvaná slovanská expanze znamenala spíš rozšiřování kultury mezi starousedlíky, nikoliv masový přesun jedné „čisté“ populace. Snahy najít slovanský gen často vycházejí z ideologických motivací, z touhy potvrdit nějakou národní výlučnost, čistotu nebo původ prosazováním mýtů o „starých Slovácích“ či „původních Árijcích“. Vědecky jsou však taková tvrzení nesmyslně zjednodušující. Genetika nezná národnosti. Zná pouze příbuznost, četnost výskytu určitých variant a pravděpodobné směry migrací.
Mgr. Marian Baldovič, Ph.D.
Absolvent antropologie a molekulární biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Věnuje se humánní genetice, zejména analýzám mitochondriální a Y-chromozomové DNA u současných populací i z archeologických nalezišť. Kromě pedagogické a vědecké činnosti na Katedře molekulární biologie UK pracuje ve společnosti GHC GENETICS SK.
