Slované sotva napůl: Pravda o genetickém původu české populace
Analýzy DNA dnešních lidí vydávají svědectví o dávných událostech a nabízejí odpovědi na otázku: kdo jsou Češi a odkud pocházejí? Vyvracejí také mnohé mýty, které vytvořili národní buditelé a šiřitelé ideálů rasové nadřazenosti.
Z hlediska historie je česká kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o genetické výbavě. Ač Slované zcela pohltili původní obyvatelstvo, takže o tři generace později už mezi nimi nebyl žádný viditelný rozdíl, genetická informace v jejich DNA zůstala. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v této různorodé směsi objevovaly také informace získané od dalších příchozích – například z německé kolonizace 13. století, nebo ze smilnění vojáků, kteří tudy protáhli (především Švédové za třicetileté války a Francouzi v dobách napoleonských válek).
Genetika se neptá, jestli se jejich potomci narodili zdejší české či moravské matce dobrovolně, nebo si nechala plod brutálního znásilnění. Nicméně původ našich genů musíme hledat mnohem hlouběji v historii.
Pestrá směs genů
Z vnitrozemské polohy českých zemí, které tvoří křižovatku cest ve střední Evropě, je logické, že se tu míchají geny všech možných etnik, jejichž příslušníci územím z různých důvodů procházeli, nebo se zde dokonce usídlovali. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst? Nejprve je třeba vysvětlit způsob, jakým vědci při tomto zjišťování pracují.
Každý z nás získal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i matka a otec měli dva rodiče, skládá se naše dědičná informace ze čtvrtin zděděných po obou dědečcích a obou babičkách. Ani tím to pochopitelně nekončí a na svou dědičnou informaci můžeme nahlížet jako na mozaiku poskládanou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček, nebo z šestnáctin dědičné informace prapradědů a praprababiček.
V konečném důsledku to znamená, že tři miliardy písmen genetického kódu, které jsou v každé buňce našeho těla uloženy do dvou metrů dvojité šroubovice molekul DNA, představují jakýsi amalgám dědičné informace bezpočtu generací našich předků. Lze v nich nalézt úseky staré průkazně i několik desítek tisíciletí. Podobně předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům. Děti zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.
Od Adama po Evu
Zatímco tři miliardy písmen genetického kódu v naší DNA jsou tvořeny směskou z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se drží striktně linie po meči. To znamená, že ho dědí pouze syn po svém otci. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 000 lety. Tento chromozomální Adam nebyl ve své době jediný žijící muž. Shoda okolností tomu však chtěla, že do linie potomků všech ostatních tehdejších mužů se buď někde vloudila dcera, anebo zemřeli bezdětní. Jejich chromozom Y tak jednou pro vždy z dědičné informace lidstva vypadl. Jak se potomci chromozomálního Adama množili a šířili světem, docházelo u nich k drobným změnám na chromozomu Y a různé skupiny i různá etnika tak získávaly nové varianty chromozomu Y.
Protipól chromozomu Y představuje mitochondriální DNA. Tu můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Dá se nalézt i u mužů přes jejich matky, ale muži ji pak nepředávají dál. Máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od babičky z maminčiny strany.
Pokud bychom šli po dědičné linii mtDNA generacemi žen dál a dál do minulosti, dostali bychom se až k ženě, jejíž mtDNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných více než 7 miliard obyvatel Země. Tato takzvaná mitochondriální Eva žila zhruba před 140 000 lety ve východní Africe. S chromozomálním Adamem se zjevně nikdy nepotkala. Samozřejmě, že ani mitochondriální Eva nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem. Ale i ona měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala, zatímco mtDNA jejích současnic zmizela buď proto, že některá z jejích následnic zplodila výhradně syny, nebo zemřela bez dětí. Také mtDNA procházela u následnic mitochondriální Evy drobnými změnami a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA.
Pramáti dnešních Čechů
Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Víc než polovina z nich připadá na podtypy mtDNA H1, H3 a H5. Tyto typy mtDNA jsou v západní Evropě poměrně hojné a jejich původ se někdy spojuje s lidmi, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu Evropy a po ústupu ledovců postupovali dále na sever. Významně přispěli k jejich rozšíření v Evropě i lidé, kteří tu žili v mladší době kamenné a patřili k takzvané kultuře zvoncových pohárů nebo kultuře šňůrové keramiky. Z tohoto hlediska jsou tedy Češi spojeni se západoevropskými zeměmi.
Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 000 lety na Středním východě a do Evropy ji přinesli první zemědělci cca 8 000 let př. n. l. Podobný podíl (asi 10 %) patří u nás i nositelům mtDNA typu U5. Ten byl typický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale s postupem času byl stále více vytěsňován jinými typy mtDNA přinášenými novými přistěhovaleckými vlnami. Postupně mizel a dnes je dominantní hlavně u obyvatel nejsevernějších částí Evropy. Například mezi Sámy v polárních krajích Skandinávie ho má v dědičné informaci každý druhý.
Významný je u nás také výskyt mtDNA typu T1 (7,7 %) a T2 (4 %). Lidé s tímto typem mtDNA žijí na rozsáhlých oblastech od severu Afriky, přes Střední východ až po Střední Asii a Sibiř. Najdeme je i v některých částech indického subkontinentu. K nám se dostal s prvními zemědělci a přinesli jej zřejmě i pastevci skotu, kteří se rozšířili po Evropě v době bronzové ze stepí na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny. Tito lidé s sebou přinesli nejen pastevectví a dědičné dispozice usnadňující konzumaci mléka, ale také základ indoevropských jazyků a umění výroby bronzu.
Třetina slovanských mužů
Pohled na genetické varianty chromozomu Y mužů žijících dnes v České republice nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominují varianty, respektive haploskupiny R1a, kterou nese asi 34 % mužské populace, a R1b s výskytem přes 20 %. První z variant pochází zřejmě od pastevců, kteří se vydali se stády skotu ze stepí jižního Ruska a Ukrajiny na sever do oblastí zarostlých lesy. Druhá se vyvinula u potomků těchto pastevců, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba tyto proudy kočovných pastevců směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u lidí hovořících slovanskými jazyky, což znamená, že tímto způsobem se s nadsázkou může třetina mužů považovat za Slovany. Naopak haploskupina R1b je častá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky (například irštinou).
Každý devátý muž (tedy kolem 11 % populace) zdědil chromozom Y typu I1, který pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a nověji pak i vikingové. Asi každý jedenáctý (zhruba 9 % populace) muž nese genetickou variantu označovanou jako I2, která je hojně rozšířená jak mezi germánskými, tak i slovanskými skupinami. Tady někde bychom našli zbylou část mužské „slovanské“ populace mimo typ R1a.
Sečtením obou částí se nicméně nedostaneme ani k polovině populace. I při dobré vůli jsme někde nad 40 %. S antickými civilizacemi Středomoří spojuje 6 % českých mužů varianta J2. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné představuje typ G (5 %) podobně jako typ E1b1b (6 %), který dnes dominuje zejména mezi obyvateli severní Afriky.
Co prozradí genetika?
Každý z nás si dnes může nechat udělat genetický profil a v něm si určit i typ mtDNA. Mužům se navíc nabízejí analýzy chromozomu Y. Tyto údaje nám odhalí spojení s jednou dávnou ženou a jedním dávným mužem – pramátí a praotcem. Každý z nich žil s vysokou pravděpodobností v jiné době a na jiném místě a jsou to jen dva z mnoha a mnoha prapředků, jež ve svém rodokmenu máme. Například už v generaci praprarodičů nás mtDNA spojuje jen s jednou ze čtyř prababiček a chromozom Y s jediným ze čtyř pradědečků. Zbývající prarodiče se nám z mtDNA a z chromozomu Y zcela a nenávratně vytratili. V obrovském zbytku dědičné informace tří miliard písmen genetického kódu ale jejich podíl zůstává. To nás staví před otázku, co o nás naše mtDNA a chromozom Y vlastně vypovídají.
Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky vikinga (typ I1). Co se z jeho dědičné informace za tisíc let v naší DNA zachovalo? Tedy s výjimkou chromozomu Y. Dělí nás zhruba 50 generací a v každé došlo k míšení dědičné informace dvou rodičů. Už syn našeho vikinského předka měl jen polovinu vikinské DNA, vnuk čtvrtinu a pravnuk pouhou osminu. Většina jejich DNA byla poskládána z dědičné informace jiných lidí – mužů i žen.
Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Člověk je z genetického hlediska neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než DNA grónského Eskymáka a Sana z pouště Kalahari. Kromě jiného je to důsledek drastického ochlazení z doby před 70 000 lety, kdy člověk bezmála vyhynul. Lidé, kteří přežili „ledový masakr“, by se tehdy vešli na stadion pro deset tisíc diváků. Mnoho genetických variant přitom z dědičné informace lidstva nenávratně zmizelo. Toho, co více než sedm miliard současných obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale více než toho, čím se od sebe liší.
Pravěké stěhování národů
Česká kotlina a moravské úvaly stály v centru evropského dění od pravěku. Už nejstarší kultura takzvaných aurignackých lovců u nás měla před více než 30 000 lety své zástupce, například v obyvatelích jeskyní nedaleko moravské Mladče. Jejich příbuzní byli rozeseti po celé Evropě a patřili k nim třeba tvůrci úžasných skalních maleb srstnatých nosorožců, jeskynních lvů a medvědů z francouzské Chauvetovy jeskyně.
Z mladších dob se dochovala na našich i evropských archeologických nalezištích svědectví o životě lidí, o nichž jsme si pod vlivem románů Eduarda Štorcha zvykli mluvit jako o lovcích mamutů. Odborníci pro ně mají označení lidé gravettské kultury. Patřil k nim i tvůrce proslulé Věstonické venuše. Po gravettských lovcích mamutů ovládli Evropu lovci sobů, jejichž kulturu vědci označují za magdalénskou. U nás tito lidé žili například v okolí moravské jeskyně Pekárna, kde po sobě kromě jiného zanechali i krásnou rytinu pasoucích se bizonů na žebrech z uloveného koně.
Jedni lovci vytlačují druhé
Dlouho jsme na toto dění v pravěké Evropě nahlíželi jako na „změnu módy“. Vědci předpokládali, že aurignačtí lovci z Mladečských jeskyní, lovci mamutů z Dolních Věstonic a lovci sobů z Pekárny patřili k jednomu lidu, který měnil životní styl a typy kamenných nástrojů podobně, jako když v modernějších dobách lidé zaměnili koňské povozy za automobily, dopisy za esemesky a pouštění žilou za krevní transfuze. Genetické analýzy dědičné informace izolované z kostí a zubů pravěkých obyvatel Evropy však odhalily, že střídání pravěkých kultur je důsledkem dramatických událostí.
Lovci mamutů reprezentovali nové etnikum, které vytlačilo lid aurignacké kultury. Tyhle dvě skupiny pravěkých Evropanů sice měly společné předky, ale významně se od sebe lišily a možná mluvily jinými jazyky. Nositelé aurignacké kultury nezmizeli z evropské scény úplně. Uchýlili se na Pyrenejský poloostrov. Odtud pak zahájili jejich potomci po 15 000 letech velký comeback. Lovci sobů sídlící v Pekárně byli potomky pravěkých lidí z Mladče, jež vyhnali do pyrenejského exilu vzdálení bratranci lovci mamutů z Věstonic.
Nebyl to zdaleka poslední velký přesun, jehož bylo území naší republiky svědkem. Před 7 000 až 8 000 lety přišli do Evropy zemědělci z Blízkého východu. Před 5 000 lety sem přihnali svá stáda pastevci skotu ze stepí na území dnešního jižního Ruska. Svědectví o těchto migracích můžeme najít v dědičné informaci současných obyvatel Evropy i naší republiky.
