Z palácových míčoven na travnaté dvorce: Křivolaká cesta tenisu napříč staletími

Novodobá kapitola tenisu se začala psát v roce 1874, kdy si Walter Wingfield nechal jeho pravidla patentovat přímo u britské královny Viktorie. Nejprve přitom vymyslel název sphairistiké, což bylo řecké označení pro míčové hry, zatímco jeho druhá kniha věnovaná zmíněné hře se již jmenovala The Major’s Game of Lawn Tennis. Prvotní vlna obliby popsané aktivity, provozované na přestavěných kroketových hřištích, vyvrcholila roku 1877: Tehdy se konal první ročník turnaje ve Wimbledonu.

Zábavný trojúhelník

Za nejstaršího prapředka dnešního tenisu lze zřejmě považovat jednoduchou starořímskou aktivitu nazývanou trigonalis, při níž se mohly používat pouze ruce. Tři hráči stojící v trojúhelníku – neboli trianglu – si házeli míč a ten nesměl spadnout na zem. S vyobrazením hry přišel roku 1569 italský filolog a lékař Girolamo Mercuriale v knize De Arte Gymnastica, vůbec první publikaci věnující se pozitivnímu dopadu sportu na zdraví.

Další stopy předchůdců tenisu se objevovaly ve středověku, přičemž například na italském území dominovalo pallone: Ve skutečnosti se tak označovaly různé míčové hry, z nichž se zejména pallone col bracciale blížilo modernímu tenisu svým počítáním skóre.

Trigonalis ani pallone se dnes již nehrají, ale jeden ze středověkých raketových sportů zůstává na lokální úrovni stále populární, a sice španělská pelota. Podle některých údajů se aktivita připomínající squash provozovala na Pyrenejském poloostrově již v 8. století. Jisté je, že v raném novověku byla velmi oblíbená napříč společenskými vrstvami a ze Španělska se rozšířila i na německé a nizozemské dvory. Ovšem zatímco ve velké části své domoviny o popularitu v průběhu staletí přišla, v Baskicku se hraje dodnes.

Dlouhá a krátká dlaň

Také Francie má svého předchůdce tenisu, který na rozdíl od výše uvedených variant vstoupil i do národních dějin. Tzv. jeu de paume neboli „hra dlaní“ vznikla na přelomu 13. a 14. století. Tehdy pochopitelně ještě neexistovala jednotná striktní pravidla, proto se hrála jednak longue paume čili „dlouhá dlaň“ v případě velkého venkovního hřiště, typického pro nižší společenské vrstvy, a jednak courte paume alias krátká dlaň v uzavřených míčovnách, kde se samozřejmě scházeli jen urození jedinci. Ve druhém případě se přitom velikost hřiště postupně ustálila na 30 × 10 metrech, rozdělených po kratším rozměru nejprve lanem a později už sítí.

Na přelomu 15. a 16. století pak nastal další klíčový posun, když se namísto rukou začalo hrát raketami. Pro vyšší variantu courte paume se vžilo označení real tennis neboli „pravý tenis“, se stejným počítáním jako u italského pallone, tedy 15–30–40–50. Pravděpodobně šlo o analogii k jedné hodině, protože celá hra se orientovala podle průběhu dne: Hrálo se do 24 bodů rozdělených na 60 „minut“. Vzhledem k neúměrné délce takových utkání však později došlo ke zkrácení na dnešních šest her. Nutno dodat, že se popsanou teorii navázanou na čas zatím nepodařilo spolehlivě ověřit.

Smrt na kurtu

Za svůj úspěch vděčila jeu de paume bezesporu i faktu, že šlo o preferovaný sport na královském dvoře. Prvním doloženým hráčem nejen této hry, ale jakéhokoliv předchůdce tenisu byl francouzský král Ludvík X. Právě on dal podnět ke stavění míčoven, jelikož mu nevyhovovalo hraní venku. Jeho vášeň se mu však stala osudnou, když po jedné z vyčerpávajících her počátkem léta 1316 vypil větší množství chlazeného vína, způsobil si tím zápal plic a 5. června mu podlehl.

Ani tato fatální událost ovšem jeho následovníky od zmíněné kratochvíle neodradila. Nešťastná náhoda související s jeu de paume potkala o necelá dvě století později také Karla VIII., jenž se v dubnu 1498 cestou na kurt silně udeřil do hlavy o kamenný překlad dveří, načež o několik hodin později upadl do bezvědomí a zemřel.

Navzdory popsaným tragédiím se jeu de paume těšila oblibě i u dalších panovníků na francouzském trůnu. František I. nechal v 16. století vystavět mnoho míčoven a kurtů, přičemž hru osobně podporoval, jak jen to šlo. Teprve jeho vnuk Karel IX. však roku 1571 založil první sdružení profesionálních hráčů, kteří se dělili do tří lig podle výkonnosti.

Soumrak zábavy

Popularitu jeu de paume výrazně narušilo doporučení lékařů Ludvíkovi XIV., aby se hry ze zdravotních důvodů vzdal. Panovník uposlechl a začal se věnovat kulečníku, který tak zábavu s raketami z vyšší společnosti postupně vytlačil. Úplně začaly míčovny mizet po Velké francouzské revoluci, kdy došlo k dočasnému úpadku sportu jako takového. Jejich stávající budovy se tak často měnily například na divadla, a zatímco v době největší slávy jich tedy ve Francii existovalo na 1 500, dodnes se dochovaly pouze dvě.

Jednu z nich nechal roku 1686 ve Versailles vystavět paradoxně právě Ludvík XIV., nejspíš v době, kdy ještě jeu de paume hrát mohl. Uvedená stavba pak vstoupila do historie, když se tam 20. srpna 1789 odehrála tzv. přísaha v míčovně, při níž se zástupci třetího stavu fakticky prohlásili ústavodárným shromážděním. O sto let později se potom budova přeměnila na muzeum Velké francouzské revoluce a stejnému účelu slouží dodnes.

Za Lamanšským průlivem

Jeu de paume se z Francie záhy rozšířila na Britské ostrovy a údajně právě tam se z francouzského „tenez“ neboli „chytejte“ vyvinulo pojmenování „tenis“. Prvním doloženým anglickým panovníkem se zájmem o zmíněný sport se stal v 15. století Jindřich V. Plantagenet, což zřejmě souviselo s jeho úspěšnými vojenskými výboji na kontinent. Do historie tenisu se zapsal také Jindřich VIII. Tudor, nechvalně proslulý svým přístupem k manželství, když se v roce 1528 prokazatelně účastnil hry na nejstarším anglickém dvorci v londýnském paláci Hampton Court.

Tenis se brzy rozšířil také do Skotska a tamní král Jakub I. za to paradoxně zaplatil životem: Skupina atentátníků ho totiž dostihla, protože úniková cesta skrz kanalizaci pro případ krize byla uzavřena, aby do ní nepadaly míčky. 

Později rozmach dotyčného sportu přibrzdilo puritánství, a když se jeho popularita začala koncem 18. století vracet, hrálo se již na trávě. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby v úvodu zmíněný Walter Wingfield vytvořil oficiální pravidla, a dlouhá kapitola vývoje tenisu se uzavřela.