Když chudoba přestala být ctností: Renesance vyhlásila válku žebrákům a tulákům a posílala je na galeje, do dolů i do vězení

Po roce 1500 můžeme změnu ve vnímání chudoby vidět zcela jasně: Zmínky o žebrácích byly už téměř výhradně negativní a obvykle souvisely se snahou donutit nemajetné, aby se nějak zapojili do produktivní činnosti. Šlo o následek reformace, kdy novověká společnost vyzdvihla práci jako nový kult.

V Benátkách vstoupila v letech 1528–1529 v platnost série zákonů, které zakazovaly žebrání bez licence, nařizovaly farnostem vést seznamy chudých a umisťovaly nemohoucí do špitálů.

Roku 1545 nastala změna, když jistý námořní důstojník upozornil vládu Benátské republiky, že by se chudí mohli uplatnit jako veslaři na státních galérách. V následujících letech tedy úřady po žebrácích intenzivně pátraly, aby je začlenily do řad veslařů. Jedinci neschopní fyzické práce končili ve špitálech, z nichž se koncem 16. století staly chudobince. Ovšem i tam museli vykonávat manuální práce, aby dokázali, že si zaslouží dobrou vůli státu.

Ani ve Florencii si s chudými nedělali příliš velké starosti: Podle dekretu z roku 1576 měli všichni „vagabundi“ deset dní na opuštění města. A pokud tam některý z chudáků zůstal i poté, poslali ho lámat mramor do městských dolů.

Poctivá žebrota

Naopak v Římě se pohybovaly vysoce organizované skupiny žebráků. Ještě roku 1561 papež Pius V. pouze vydal zákaz žebrat uvnitř kostelů, nicméně jeho nástupci Řehoř XIII. a Sixtus V. už sérií dekretů uložili papežským strážím zavírat tuláky do vězení.

V roce 1595 se překvapení úředníci z výpovědi jistého mladíka dozvěděli, že v Římě působí celkem 19 žebráckých bratrstev, která mají své představené, vymezené rajony, zvláštní pozdravy, a dokonce i utajovaná místa setkávání. Uvedený výčet papežské policejní složky velmi zaujal a po výsleších ve vězení odhalily dalších 17 skupin (viz Římští žebráci). Vagabundi však trvali na tom, že nedělají nic nezákonného – a šokovaní papežové je obratem nechávali vykázat z města.