Kočovní Avaři ve středu Evropy: Kde se vzali a jak vypadalo jejich soužití se Slovany?

Obávaní avarští jezdci ovládli v poměrně krátké době velkou část Karpatské kotliny i Balkánu a stali se vážnou konkurencí Byzantské říše i sílícího státu Franků. Jaký byl jejich vliv na slovanské obyvatelstvo českých zemí, sevřené v té době mezi dvěma velmocemi?

09.03.2024 - Jan Hrdina



Ve 4. století se z východních stepí vynořili Hunové, kteří převrátili antický svět naruby. O dvě století později se vydali v jejich stopách Avaři. Jejich vliv na rodící se raně středověkou Evropu byl výrazný. Vzhledem k tomu, že přitáhli z východu, došlo k největším třenicím s mocnou Byzantskou říší. Právě odtud také pochází nejvíc zpráv o Avarech, i když svůj význam mají i záznamy z říše Franků, zejména pak pro souvislosti jejich soužití se Slovany. 

Víme, že Avaři přišli z východu. Odkud přesně? To zůstávalo dlouho předmětem spekulací. Vědělo se, že přišli odkudsi z středoasijských stepí a že pod označením Avaři se skrývalo mnohem více etnik. Jádro tvořili kočovníci mongolského původu, spolu s nimi však utvářeli kmenový svaz také například turkičtí Oghurové či Bulhaři (Kutrigurové), indoevropští Heftalité (takzvaní Bílí Hunové) a později také některé slovanské i germánské kmeny. Významnou úlohu, nikoliv však mocenskou, v budoucnu sehráli zejména Slované, kteří se stali klíčovou silou avarského vojska. 

Na hranicích Byzance 

Avaři o sobě dali velmi vědět velmi záhy. Roku 558 se před stárnoucím byzantským císařem Justiniánem I. objevilo avarské poselstvo patrně odněkud z Kavkazu. Císař tenkrát za své zlato získal klid a zároveň využil vojenské síly kočovníků, aby ji místo Byzance namířil proti nepřátelským kmenům. Placení tributu získalo Konstantinopoli čas, Avaři se však rychle zorientovali a pochopili, jaké je skutečné rozložení sil. Již roku 562 se objevili znovu a požadovali po Konstantinopoli svolení, aby se mohli usadit v oblasti mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem. To však císař odmítl, naopak se mu podařilo Avary přesvědčit, aby svou pozornost upřeli na říši Franků. 

Tu pak Avaři napadli hned téhož roku a pak znovu 568, což přimělo krále Sigiberta I., aby přesunul své sídlo z Remeše do lépe chráněných Met. Kočovníci se také velmi rychle zorientovali v mocenských poměrech, které vládly v krajích, ovládaných ještě stále migrujícími germánskými kmeny. V našem středoevropském prostoru to byli především Gepidové a Langobardi, po krátkou dobu žijící i na českém území. Tyto dva kmeny mezi sebou válčily, čehož obratně využívala Byzantská říše, která spojila síly s Gepidy, aby potlačila příliš silné a rozpínavé Langobardy. Ti pak roku 566 zakusili tvrdou porážku od Byzantinců, podpořených právě Gepidy. Langobardi si proto našli nové spojence právě v Avarech. Tím začal vzestup avarské říše. 

Vzestup velmoci 

Avarům se postupně podařilo ovládnout někdejší římskou provincii Pannonii, která vyhovovala jejich způsobu života. I když jádro jejich území leželo na rozlehlých pláních Karpatské kotliny, jejich vliv zasahoval mnohem dál. Do područí kočovníků se dostalo i mnoho Slovanů, kteří se stali buď pevnou součástí avarského kaganátu nebo byli přivedeni do závislosti na něm. Slovanské oddíly, bojující v prvním sledu jako pěchota, se výbojů kočovníků účastnily již během prvních let a dle dostupných důkazů se zdá, že se tak často dělo z vlastní vůle. Spolupráce Avarů a Slovanů byla zřejmě oboustranně prospěšná. 

Avaři, které nazval dějepisec Theofylaktos Simokattés nejvěrolomnějšími ze všech kočovníků, byli sousedy poněkud nepohodlnými, a to i pro své vlastní spojence Langobardy. Roku 568 se tedy tento germánský kmen přesunul do severní Itálie, kde později vybudoval silné raně středověké království. Jeho éru dodnes připomíná název regionu Lombardie. 

Postup Avarů byl nezadržitelný a tribut placený Byzantinci představoval jen malé zdržení na cestě za ovládnutím balkánských držav říše. V průběhu 80. a 90. let 6. století kočovníci opanovali velkou část Balkánu a odřízli pozemní spojení Byzantské říše se severní Itálií. I přes úspěšnou protiofenzivu císaře Maurikia se pomalu ale nezadržitelně blížili ke Konstantinopoli. 

Během vyjednávání s císařem Herakleiem roku 617 podnikli Avaři nečekaný útok na město Soluň, které se sice ubránilo, ale zpustošena byla předměstí a odvedeno údajně 27 000 zajatců. O devět let později, roku 626 se avarská armáda spojila s perskou Sásánovskou říší a společně podnikli koordinovaný, avšak neúspěšný útok na Konstantinopol. Podíl na neúspěchu měly slovanské oddíly útočící z vody na jednoduchých dlabaných člunech, které se nemohly měřit s válečnými byzantskými loděmi a řeckým ohněm. Po porážce nechal rozlícený kagan všechny přeživší slovanské bojovníky popravit. Tím ovšem přišel o veškerou důvěru slovanských kmenů. Debakl před Konstantinopolí znamenal první vážnou porážku Avarů a zastavil jejich další expanzi. 

Povstání proti nadvládě 

V době, kdy byli Avaři nejvíce zaměstnáni boji na Balkáně a útočili na samotné srdce Byzance, se díky Fredegarově kronice dozvídáme o dění na periferii avarské říše kdesi na území dnešního Slovenska a jižní Moravy. Kronika uvádí, že Slované sloužili v avarském vojsku jako takzvaní befulkové. Během útoku vyčkávali Avaři před táborem, zatímco Slované bojovali. Pokud vítězili, vyrazili Avaři do útoku, aby získali kořist, avšak když Slované prohrávali, podpořili je Avaři, aby udrželi sílu útoku. Označení befulkové znamenalo, že Slované postupovali v bitvě v prvním sledu ve dvojitém šiku. 

Druhou zmínku o soužití Avarů a Slovanů (Venedů) činí kronika v tom smyslu, že Avaři přicházeli ke Slovanům přezimovat a při té příležitosti si užívali se jejich ženami i dcerami a vybírali daně. Až jednou Slovanům došla trpělivost, a tak se synové avarských nájezdníků postavili proti svým otcům. 

Bylo to právě v době, kdy „ve čtyřicátém roce Chlotarova kralování; spojil se člověk jménem Sámo…s větším počtem kupců a vydal se ke Slovanům, příjmím Venedům, aby provozoval obchod.“ Jistě nešlo o náhodu, že Sámo přichází ke Slovanům právě v době, kdy Avaři ztrácejí v boji s Byzancí a ve stejné době se bouří Venedové. Právě jim Sámo stanul po boku, akorát nevíme proč a v jaké úloze. Byl jejich vůdcem a iniciátorem povstání, nebo se k již probíhající revoltě připojil a využil svých znalostí, vojenského umu i kvalitních franských zbraní, které mohly být rovněž předmětem obchodu? 

Mocný vládce 

Nabízí se logická otázka, zda Sámo nebyl v inkriminované době ke Slovanům vyslán záměrně. Jaký byl jeho úkol? Opravdu k nám jel obchodovat? Co když byl Sámo pověřen úkolem přispět Slovanům v boji s Avary a následně pak vytvořit klientský stát Franské říše, který by Avarům čelil. Kočovníci představovali její na východní hranici velký problém a často zasahovali do sféry vlivu Franků. Oslabení avarských aktivit a otevření další fronty proti nim by bylo velmi vítané. 

Další vývoj událostí vypovídá o mnohém. Venedové povstali, Sámo se stal jejich vůdcem a během následujících osmi let vytvořil kmenový svaz, kterému říkáme Sámova říše. Tento kmenový svaz rostl, jeho vládce kontroloval stále větší území. Poté však došlo k něčemu, co zapříčinilo válku s franským králem Dagobertem. 

Roku 631 se na území Sámových Slovanů vypravila další z mnoha franských kupeckých karavan. Nevíme, co se přesně stalo, ale byla pohanskými Slovany pobita a zboží uloupeno. V reakci na vzniklou roztržku vyslal franský král jistého Sicharia s poselstvím, aby na Sámovi vymohl náhradu za ztráty na životech kupců a jejich zboží. Opět nevíme, zda přišel vyjednávat, nebo jeho úkolem bylo rozpoutat konflikt. V každém případě k válce mezi Sámem a Dagobertem došlo. 

Pomohli Avaři u Wogastisburgu? 

Franský král vytáhl proti Sámovi a jeho Slovanům, avšak nepochodil dobře. V bitvě u dosud oficiálně nelokalizovaného hradiště, či pevnosti Wogastisburgu utrpěl tvrdou porážku, zpečetěnou několikaletými nájezdy Slovanů na vlastní území. Kde ležel onen Wogastisburg dodnes není známo, velmi pravděpodobnou lokalitou se však jeví strategicky položený vrch Rubín u Podbořan, kde bylo v inkriminované době pevné slovanské hradiště. A právě odtud také pochází řada nálezů avarského původu ze 7. století; ostruhy, kování opasků i úlomky zbraní. 

Avarský původ je jasný. Je pravděpodobné, že se jedná o fragmenty výzbroje Sámovy armády, i když není jisté, že právě z bitvy u Wogastisburgu. Vzhledem k zapojení Slovanů při avarských výbojích lze předpokládat, že Slované převzali i avarské součásti výstroje a výzbroje, které pak využili v bojích s Avary. Nebo je snad možné, že by někteří Avaři byli přímo součástí vojska knížete Sáma? 

Podle Fredegara vládl Sámo 35 let, zemřel buď roku 658 nebo 661. Je pravděpodobné, že se po jeho smrti kmenový svaz rozpadl, jistě to ale nevíme, protože bezmála dalších 150 let nemáme o dění na našem území žádné zprávy. Udrželi si naši Venedové nezávislost a navázali na Sámův odkaz? Nebo se opět dostali do vleku avarských kaganů, z jejichž moci se vymanila až první velkomoravská knížata? Nevíme. 

Možná tito kočovníci už jen příležitostně a účelově obnovovali spojenectví s našimi Slovany. O Avarech na českém území toho víme velmi málo a do našich dějin výrazněji nezasáhli. Avšak předtím, než je nahradili Maďaři, pár stop přece jen zanechali.


Další články v sekci