Tajemný Wogastisburg: Kde leží dějiště slavné bitvy českých dějin?
Na počátku třicátých let 7. století se střetla dvě mocná vojska v bitvě u Wogastisburgu. V roli obránců stanuli Sámovi Slované, agresorem byla Franská říše v čele s králem Dagobertem. Jaké byly důsledky konfliktu, který poprvé dostal české země na politickou mapu raně středověké Evropy?
Bitvu u Wogastisburgu můžeme bez nadsázky označit za nejstarší bitvu českých dějin, ovšem s dodatkem první doloženou. Je nepochybné, že i před Wogastisburgem, tedy před rokem 631, docházelo na našem území ke krutým a nelítostným střetům, které provázely vzestup a pád keltské civilizace, příchod Germánů, bující ambice Římanů i turbulentní období stěhování národů. Výjimečnost bitvy u Wogastisburgu spočívá v tom, že ji dokážeme přesně časově zařadit a dát ji do širších souvislostí. Navíc je pro české dějiny zajímavá jako první konkrétní vojenské vystoupení našich předků, raně středověkých Čechů a Moravanů.
Za písemnou zprávu o bitvě, stejně jako v případě samotné existence Sámovy říše, vděčíme Fredegarově kronice. O události se zmiňuje v souvislosti s vládou austrasijského krále Dagoberta I. O co přesně u Wogastisburgu šlo? Odpověď nabízí zmíněná kronika, i když rozhodně nejde o svědectví vyčerpávající a stále zůstává více otázek než odpovědí.
Záminka k invazi
Byl to právě střet dvou ambiciózních soupeřů u Wogastisburgu, který do dějin zanesl první zmínku o prvním „státním“ útvaru Slovanů na našem území, i když slovo státní útvar tak úplně nevystihuje realitu. Nechme ale nejprve promluvit Fredegara, aby nám řekl svoji verzi příběhu.
„Toho roku (631/632) pobili v Sámově království Slované, příjmím Venedi, kupce Franků s četnějším lidem a oloupili je o věci; to byl počátek urážky mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia, žádaje, aby dal spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé pobili, a za věci, které neprávem uloupili. Protože Sámo nechtěl Sicharia viděti a nedovolil mu k sobě přijíti, předstoupil Sicharius se svou družinou před Sáma oděn krojem na způsob Slovanů a oznámil mu vše, co měl uloženo.“
Poté, co mu Sámo nevyhověl, „Sicharius, jako pošetilý vyslanec, pronáší slova urážlivá, která uložena neměl, a hrozby proti Sámovi v ten smysl, že Sámo a lid jeho království jsou Dagobertovi povinní poddanstvím. Sámo odpovídaje, již obezřeleji řekl: ‚I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství.‘ Když Sicharius řekl: ‚Není možno, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy,‘ Sámo oproti tomu odvětil: ‚Jste-li vy boží sluhové a my boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti němu samému jednáte, trhati vás kousáním.‘ I byl vyhozen Sicharius z dohledu Sámova; když to Dagobertovi oznámil, káže Dagobert zpupně hnouti vojskem z veškerého království Austrasiů proti Sámovi a Venedům.“
Je opravdu možné, aby Slované přepadli a pobili jednu z mnoha kupeckých karavan, která do země přinášela vzácné zboží a velmi pravděpodobně spadala pod Sámovu ochranu? Jistě nelze vyloučit izolovanou a neuváženou akci. Avšak mohlo by to být důvodem pro vojenskou invazi krále Dagoberta?
Kdo je pánem?
Čteme-li mezi řádky, nezdá se příliš pravděpodobné, že by Dagobert zmobilizoval velkou armádu pouze kvůli pobitým franským kupcům. Ano, je tu i pokračování o zpupném vyslanci jménem Sicharius. Nezapomínejme ale, že Fredegarova kronika líčí události z pohledu Franků tak, aby z toho vyšel co nejlépe král Dagobert. Zauvažujeme-li o skutečném motivu tažení proti Sámovi, pak se zdá mnohem pravděpodobnější prozaický boj o svrchovanost než trestná výprava. Krycí historka o Sichariovi je z tohoto pohledu doslova učebnicová a můžeme se jen domýšlet, zda vyslanec Sicharius neměl za úkol Sáma vyprovokovat.
Fredegar připomíná, že Sámo i Slované jsou Dagobertovi povinni poddanstvím. Patrně tomu tak bylo na počátku Sámovy mise, ale nyní, osm let po Sámově příchodu, byla situace jiná. Sámo si vydobyl pevné postavení mezi Slovany, svůj vliv rozšířil na mnohem větší území a je možné, že se díky tomu dostaly pod jeho kontrolu i obchodní stezky, z nichž donedávna těžil franský král. A právě to mohlo být skutečnou příčinnou vojenského konfliktu.
Král Dagobert I., popuzen přílišným Sámovým sebevědomím a omezením vlastních příjmů, nechal svolat velké vojsko, které mělo Sámův kmenový svaz srazit na kolena a vládce přimět k poslušnosti. Jak nás informuje takzvaný Fredegar, král armádu rozdělil do tří proudů, podobně jako v 1. století Římané během tažení proti Marobudovi. Na území nepřítele se vojsko mělo zase spojit a udeřit plnou silou.
Měření sil
Dagobert stanul v čele hlavního voje Austrasijců, který do Sámovy „Venedie“ postupoval snad ze západu Pomohaním, jak tomu bylo i v případě pozdějších franských tažení do Čech. Vedlejší kontingenty pak tvořili najatí Langobardi, táhnoucí ze severu Itálie po staré římské cestě k soutoku Dunaje a Moravy, kde stávala římská pevnost Carnuntum, a Alamani v čele s vévodou Chrodobertem, který vedl svůj voj patrně přes Bavorsko podél Dunaje na jih Čech. Všechny tři proudy se pak měly setkat na Sámově území, aby společně zaútočily na srdce říše, které zřejmě leželo na Moravě. Avšak předtím, než se voje spojily, postupoval každý na vlastní pěst, plenil a zaopatřoval si obživu i kořist.
„Zatím co Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy, dobylo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v kraji, do kterého vkročilo. Též i Langobardi dobyli vítězství a Alamani i Langobardi přivedli s sebou ze Slovan převeliký počet zajatců.“ Ale tyto kmeny nebyly hlavním nebezpečím a snad tomu odpovídala i reakce Sámových Slovanů, kteří své síly napřeli proti nejsilnějšímu Dagobertovu voji s cílem zastavit ho a zabránit jeho spojení s ostatními.
Dagobert, směřující do centra Sámovy říše, mezitím dorazil k velké pevnosti jménem Wogastisburg (viz Ztracená pevnost Wogastisburg). Přirozeně si byl vědom, že si nemůže nechat v zádech nedobytou pevnost se silnou posádkou, a proto ji oblehl.
Fredegarova kronika o bitvě, která zde následně proběhla, uvádí: „Když však Austrasiové oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal velmi četný voj statečných Venedů, po tři dny spolu bojovali; tu jsou četnější z vojska Dagobertova mečem pobiti a potom úprkem, všechny stany a věci, které měli, zanechávajíce, se vracejí do svých sídel.“
Sámova odveta
Opevněné hradiště jistě plnilo strategickou úlohu pohraniční pevnosti a sehrálo důležitý part v taktice Sámova vojska. Třídenní obléhání lze logicky chápat jako zdržovací manévr. Posádka pevnosti mohla hrát o čas, tedy zdržet hlavní Dagobertův voj, dokud nedorazí Sámo s posilami. Ovšem nevíme, zda se Sámo bitvy zúčastnil. Dagobert u Wogastisburgu utrpěl drtivou porážku, která Sámovi a jeho říši zajistila pevné postavení, respekt a prosperitu. Sámo nyní přešel do protiútoku: „Potom vpadnou Venedi do Durynska a ostatních krajů království Franků pustošit.“
Efekt Dagobertovy porážky byl vskutku velkolepý, a tak se k Sámově říši brzy připojil i srbský kníže Dervan, ovládající oblast severně od Krušných hor. Nájezdy Slovanů, náležejících k Sámovu kmenovému svazu, se podařilo zastavit teprve po několika letech.
Ztracená pevnost Wogastisburg
Lokalizace hradiště patří k velkým archeologickým výzvám, a proto se nelze divit dlouhému zástupu hypotéz, které se snaží určit místo, kde Sámo slavně zvítězil nad Franky. Fredegarova kronika Wogastisburg označuje jako castrum, tedy trvale osídlený post, ve své době známý a nepotřebující další upřesnění.
V dobách Římské říše však slovo castrum mělo ještě jeden konkrétní význam, a to vojenský tábor – pevnost. To nám ovšem pátrání příliš neusnadňuje.
Víme, že Wogastisburg byl pohraniční pevností Sámovy říše, možná střežící významnou stezku na západ, kde docházelo k častým konfliktům mezi Slovany a obyvateli východní části Franské říše. Sem také směřoval Dagobert a zde narazil na pohraniční opevněné místo.
První pokusy o nalezení místa slavné bitvy proběhly už v 18. století, dlouho se ale opíraly čistě o lingvistické bádání. O lokalizaci se pokoušel v 19. století i František Palacký, který pevnost situoval do okolí Domažlic, vycházeje z faktu, že zde vedla významná obchodní cesta. Další významný český historik, Augustin Sedláček, vyslovil domněnku, že mohl ležet na západě či severozápadě Čech. Usuzoval tak na základě existence obchodní cesty vedoucí údolím řeky Ohře, kterou mohl využít i král Dagobert. Roku 1882 vystoupil Sedláček se závěrem, že Wogastisburg ležel na kopci Úhošť blíže Kadaně, ale archeologické nálezy teorii nepotvrdily. V následujících letech byla záhadná pevnost hledána v okolí Bratislavy, Mikulčic, na vrchu Hostýn a také ve Znojmě. Nadějně vypadalo i pátrání na severozápad od našich hranic, v Německu, avšak nakonec bez úspěchu.
Lokalitou, která je s Wogastisburgem spojována od konce sedmdesátých let 20. století, je vrch Rubín u Podbořan v Poohří. Teorie se opírá o fakt, že tudy vedla významná obchodní stezka, které mohl v čele hlavního proudu invazního vojska využít Dagobert. Na této lokalitě bylo odkryto poměrně rozsáhlé slovanské hradiště s četnými nálezy avarského původu ze 7. století, především ostruh, kování opasků a úlomků zbraní. Dá se tušit, že by mohlo jít o fragmenty z výzbroje Sámovy armády.
Další hypotézy situují Wogastisburg na Dunaj, respektive do některé z bývalých římských pevností, které chránily hranice antického impéria. Byl učiněn pokus ztotožnit Wogastisburg s dnešní Vídní (římská Vindobonna) či s velkou pevností Carnuntum. Naposledy padla volba na menší římskou pevnost Augustinianis, dnešní Traismauer, která představovala vhodné místo na Dunaji s přístupem na sever, tedy na jižní Moravu, k předpokládanému jádru říše. Právě zde se mohli Slované opevnit a účinně bránit přechodu Dagobertova vojska, ovšem za předpokladu, že táhlo z jihu od Dunaje a ne ze západu do Čech. Svou logiku tato hypotéza má, jen těžko ji však potvrdíme.
A nakonec je tu ještě jedno místo, které na Wogastisburg aspiruje. Jedná se o Ptačí vrch u Vranova nad Dyjí, archeologický průzkum tu ale zatím neproběhl. A tak se o tom, jak skutečně vypadalo osudové místo první historicky doložené bitvy českých dějin, můžeme jen domýšlet.
