Krevní msta, která způsobila masakr: Jak se zrodil mýtus mocných Slavníkovců

Ještě relativně nedávno vyprávěli čeští historici přesvědčivý příběh o mocném rodu Slavníkovců, který prý ovládal větší území než Přemyslovci a mocným vládcům Čech snad i hrozil vzdorem. A tak byl pokyn knížete Boleslava II. k vyvraždění Slavníkovců na Libici chápán jako důležitý čin na cestě k sjednocení českého státu. Jenže na začátku 21. století se ukázalo, že všechno bylo trochu jinak. Pojďme si připomenout slavníkovský mýtus, který se dodnes objevuje na stránkách většiny učebnic a šíří se v našich krajích již od dob Františka Palackého. 

V roce 950 prohrál český kníže Boleslav I. (vládl 935–972) pod Novým hradem svůj čtrnáctiletý boj s římským králem Otou I. a byl donucen se mu poddat. Oslabilo ho to údajně natolik, že toho využil k posílení svých pozic ve východních Čechách jistý Slavník, kníže kmene Charvátů (v jiné verzi Zličanů), podrobeného dříve Přemyslovci. Tento Slavník se prý natolik roztahoval, že zabral kromě východních i velkou část jižních Čech (hrady Chýnov, Doudleby a Netolice, jak vypočítává kronikář Kosmas), takže jeho panství převyšovalo svou rozlohou území ovládané samotným Boleslavem I.

Střet knížecích rodů

Podle tradovaného mýtu měl Slavník naštěstí za manželku Střezislavu, která snad pocházela z přemyslovského rodu, takže prozatím se vztahy mocných v české kotlině udržovaly v přátelském duchu. Dokonce i poté, co 18. března 981 Slavník odevzdal svou duši Bohu, zůstal mír zachován. Vlády se chopil jeho nejstarší syn Soběslav a o rok později se jeden z jeho mladších bratrů Vojtěch stal druhým pražským biskupem. Tím vstoupila na scénu nejznámější a nejdůležitější osobnost slavníkovských dějin.

Vztahy mezi oběma rody se prý začaly kazit kolem roku 987, když zemřela Přemyslovna Střezislava. Mladý Soběslav už dříve provokativně razil na svých hradech Libice a Malín vlastní mince se svým jménem, čímž narušoval mincovní regál knížete Boleslava II. ( 972–999) (viz Co prozrazují Soběslavovy denáry). Navíc se dostal s knížetem do ostrého sporu sám biskup Vojtěch, a to kvůli porušování několika závažných křesťanských zásad v české kotlině – mnohoženství, svateb kněžích a nedodržování půstu. Odešel proto nadvakrát do Říma a jednou dokonce vyhlásil nad Čechami klatbu. 

Když odešel Vojtěch do Říma podruhé a jeho bratr Soběslav zrovna táhl v čele svého vojska na pomoc římskému králi Otovi III. proti polabským Slovanům, rozhodl se kníže Boleslav II. využít příležitosti, aby se vzpurnými Slavníkovci jednou provždy zatočil. Dne 28. září roku 995, tedy na svátek svého předchůdce svatého Václava, poslal na hlavní sídlo Slavníkovců Libici vojsko, které povraždilo čtyři přítomné Vojtěchovy bratry a Libici vypálilo do základů. Český kníže pak mohl zabrat jejich území a dokončit tak sjednocení mladého českého státu.

Nový příběh

Jednotlivé detaily slavníkovského příběhu do sebe tak hezky zapadají, že bylo opravdu těžké jeho celistvost narušit. Musíme si však uvědomit, že se pohybujeme v „temném“ 10. století, o němž máme zprávy natolik útržkovité, že v české kotlině můžeme jménem identifikovat v drtivé většině jen členy vládnoucího rodu. A najednou máme před sebou příběh dalšího mocného rodu? Předem můžeme napovědět, že za to může osobnost svatého Vojtěcha. 

Při čtení těchto útržků, navíc středověkými kronikáři i legendisty záměrně dokreslovaných, je nejdůležitější jejich interpretace a zařazení do kontextu. Právě o tento přístup se v posledních deseti letech opřeli někteří historikové, archeologové a numismatici zabývající se raným středověkem, z nichž jmenujme především Michala Lutovského, Zdeňka Petráně a Dušana Třeštíka. Na základě jejich výzkumů před námi vyrostl příběh nový, ne tolik kruciální pro chod českých dějin, ale přesto zajímavě popisující situaci v české kotlině před tisíci lety.

Říše Boleslavů

Ještě kníže Václav ( 921–935) ovládal pravděpodobně pouze území středních Čech. Až po něm jeho bratr Boleslav I., jemuž dala historie kvůli bratrovraždě přízvisko Ukrutný, rozšířil svou moc na celou českou kotlinu. Rozdíl byl především ve velikosti vojska, kterým mohl disponovat. Zatímco střední Čechy mohly uživit nanejvýš několik desítek, možná pár stovek bojovníků, z produkce celých Čech už jich mohl mít několik tisíc. Pak Boleslav ovládl severní část Moravy s centrem v Olomouci, dále na východ Krakovsko a takzvané Červené Hrady.

Víme jistě, že v Krakově sídlila česká posádka, v ostatních místech ji můžeme předpokládat. Tímto směrem totiž vedla důležitá obchodní stezka, po které proudilo zboží (většinou otroci) až z daleké Córdoby ovládané Araby. Stezka se pak v Kyjevě napojovala na jinou obchodní tepnu z Novgorodu, kde sídlila spousta vikingů (varjagů), odkud pokračovala až do Konstantinopole. Ochranu této výjimečné stezky svěřil Boleslav I. společně s hrady Libicí, Malínem a dalšími jistému Slavníkovi, možná svému příbuznému. Učinil tak proto, že ho považoval za loajálního bojovníka, nikoliv konkurenta.

Krize Boleslavovy říše nastala po smrti knížete, když se vlády ujal jeho stejnojmenný syn Boleslav II. Pobožný. Polský kníže Měšek dobyl určitě Krakovsko a zřejmě i Moravu. Boleslavova moc se tak opět zúžila jen na českou kotlinu. A navíc nebohý kníže zhruba v roce 992 těžce onemocněl, zřejmě raněn záchvatem mrtvice, a nemohl se zvednout z lůžka. 

Co víme o Slavníkovcích

Naprostá většina našich zpráv o Slavníkovi, jeho ženě a synech pochází ze dvou legend o svatém Vojtěchovi (asi 956–997) sepsaných nedlouho po jeho smrti. Především z nich čerpal na začátku 12. století kronikář Kosmas. Nikdo z nich ovšem nenazývá Slavníkův rod Slavníkovci – toto pojmenování pochází až z 19. století od Františka Palackého. Zatímco jiné významné rody, jako Vršovce, Munice či Těptice, kronikář Kosmas běžně jmenuje, o Slavníkovcích nepíše. Známe prostě Slavníka, jeho ženu Střezislavu, dále pak jejich syny Soběslava a Vojtěcha a další čtyři syny zavražděné na Libici, stručně zmíněné pod jmény Pobraslav, Pořej, Spytimír a Čáslav (možná po něm bylo pojmenováno město). Posledním pak je Slavníkův nemanželský syn Radim (Gaudentius), jenž věrně doprovázel Vojtěcha na jeho životní pouti a stal se prvním arcibiskupem hnězdenským. A to je vše. Pouhé dvě generace rodu, z nějž historici učinili vládnoucí rod knížecí.

Dejme slovo opatovi Brunovi z Querfurtu, jenž je autorem druhé legendy o svatém Vojtěchovi: „Vojtěchův otec byl vznešený a velmi mocný, jeho država byla netknutá a majetek rozlehlý. Měl dostatek pozemských statků, spoustu poddaných lidí, dům plný zlata a stříbra, v němž hlučela početná čeleď. Ačkoliv byl pánem země, přece nebyl nijak zvláštní člověk; zřídka se modlil, ale domovem u něho bylo vlídné milosrdenství, nedbal o cudnost, ale štědře se staral o chudé. Matka Vojtěcha byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená, spjatá důstojným sňatkem s důstojným manželem […].“ 

Správci, nebo příbuzní?

Právě od Bruna pochází domněnka o rozlehlém Slavníkově panství a převeliké moci. Bruno nemohl znát poměry v českém knížectví, ale není pochyb o tom, že Slavník spravoval velké území a byl bohatým velmožem. Kosmas pak jeho zámožnost ještě zveličil. Matoucí označení „dominus terrae“ (pán země) ovšem neznačí samostatného vládce. Do jisté míry můžeme odvodit příbuzenství s Přemyslovci, protože jistý řezenský mnich Kristián byl pravděpodobně bratrem vládnoucího Boleslava II. a nazval Vojtěcha ve svém textu „nepos carissime“ – nejdražším synovcem. Jenže slovo nepos může vyjadřovat i jiný příbuzenský vztah. Je tedy otázkou, jestli pocházela z přemyslovského rodu Slavníkova manželka Střezislava, nebo jestli naopak nebyl z nějaké vedlejší přemyslovské větve sám Slavník. To už jsou ale spekulace.

Důležité je, že Boleslav I. Slavníkovi důvěřoval, proto mu udělil do správy území kolem hlavní obchodní stezky. Když Slavník roku 981 zemřel, převzal ono území nejstarší syn Soběslav. Koncem osmdesátých let přišla krize, ne však kvůli smrti Střezislavy (987), ale spíš kvůli útokům Poláků. O nějakém soupeření Přemyslovců a Slavníkovců nemáme žádné přímé zprávy, a dokonce ani indicie. Zato víme o tom, jak byl Vojtěch nespokojen s poměry v Čechách. Mimo jiné kritizoval i obchod s otroky. Útočil tím ovšem na nejdůležitější zdroj přemyslovského bohatství, což bylo Boleslavovi II. hodně nepříjemné.

Ochrana cizoložnice

Dostáváme se k jádru příběhu spojeného s biskupem Vojtěchem. K tezi o tom, že s libickým vražděním přímo souvisela jeho příhoda s cizoložnicí, kterou představil uznávaný medievalista Dušan Třeštík. Jistá urozená žena se provdala za vlivného příslušníka některého z mocných rodů, snad Vršovců. Byla mu však nevěrná s jakýmsi klerikem a jednoho dne se na to přišlo. Žena si uvědomila, že je zle, a přiběhla s pláčem za biskupem. Takový přečin se tehdy trestal smrtí. Biskup Vojtěch ji přijal pod svou ochranu, udělil jí církevní azyl a ukryl ji v klášteře svatého Jiří na Hradčanech.

Dušan Třeštík se domnívá, že onen klerik, s nímž byla žena nevěrná, patřil k biskupovým mladým žákům. Možná i proto chtěl Vojtěch vzít jeho hřích na sebe a hrdě se postavit proti příbuzným zhrzeného manžela. Je zvykem, že mučedníci na sebe berou hříchy jiných. Toto předsevzetí Vojtěchovi naštěstí rozumně rozmluvil probošt Vilik. Vojtěch přesto vyšel ven a za nevěrnou ženu se postavil.

Jenže Vršovci (?) tvrdě požadovali její vydání. Biskup rázně odmítl a řekl jim, ať ho raději zabijí. Uražení příbuzní nechtěli a nemohli zabít biskupa, a proto mu začali vyhrožovat pomstou na jeho bratrech, jejich ženách, dětech a majetku. Tím se odvolali na zákon krevní msty, v kmenové společnosti obvyklý. Za činy jakéhokoliv člověka nesl odpovědnost celý rod. Už nepomohlo, že mezitím jakýsi zrádce vyvedl cizoložnici z kláštera a vydal ji do rukou manžela. Ten se zdráhal setnout jí hlavu, až to za něj učinil nějaký obyčejný pacholek, který byl poblíž. Biskup Vojtěch nedlouho poté odešel i s nevlastním bratrem Radimem do Říma.

Msta na bratrech

Tím se ocitáme v kritickém roce 995, kdy senior Vojtěchova rodu Soběslav hodlal vytáhnout na pomoc králi Otovi III. proti Luticům. Netáhl ovšem v čele vlastního vojska, jak se historikové dříve domnívali, ale pouze zařadil svoji družinu do Boleslavova vojska. Sám kníže byl těžce nemocen, takže na výpravu osobně vytáhnout nemohl, ale podle Bruna z Querfurtu dal Soběslavovi záruku, že až do návratu ochrání jeho bratry a majetek před nepřáteli. Jenže kníže slovo nedodržel. 

„[Vojtěchovi bratři] uvěří tedy přísaze; nač by ji křesťané dávali, kdyby v ní křesťanští bratři křesťana Vojtěcha nespatřovali záruku míru? Lid svobodně chodil po polích, po daném slibu nemyslel na boj. I hrad velmi blízký záhubě se cítí bezpečný. Avšak tu náhle přišli nepřátelé, rozprášili lid a oblehli hrad. V pátek, o vigilii převzácného mučedníka Václava [28. září], začali boj, a i v sám sváteční den bojovně pokračovali v obléhání. Nic nebylo platno, že obyvatelé hradu žádali, aby se světil sváteční den, ti zvenčí proti nim vrhali pyšná slova: ,Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav.‘ Později, třebaže se zmocnili hradu, stihl je za jízlivá slova trest. Neboť mečem obyvatel hradu padlo ten den mnoho nepřátelských hlav a všichni, kdo byli při tom, buď odpočívají mrtvi, nebo oslepli a rozprášeni bídně žijí. Pobořený hrad podlehl místní válce, rodiny byly roztrhány bědným vyhnanstvím, všechny statky padly do rukou nepřátel. […] čtyři bratři svatého muže, udatní v boji a neznající, co je ústup, na radu klerika Radly zahodili zbraně, jež málo zmohly, a uchýlivše se do kostela, přijali smrt potupnou v lidských očích, touž smrt, která se v boji pokládá za krásnou.“

Byli to ti stejní nepřátelé, kteří před nedávnem přísahali, že se pomstí na Vojtěchových bratřích? Nemůžeme říct s jistotou, že zaútočili právě Vršovci, ale téměř jistě to nebyl nebohý Boleslav II.

Vina Boleslava II.

Kníže v té době ležel pravděpodobně s těžkou nemocí na lůžku a provinil se hlavně tím, že majetek a životy příslušníků Slavníkova rodu neochránil, přestože to slíbil. Možná kvůli nemoci nemohl nic udělat, nebo zkrátka nechtěl, snad pro spory s Vojtěchem. Právě tuhle vinu mu soudobí legendisté nevybíravě předhazují.

Moderní historici ovšem Boleslava přímo obviňovali z rozpoutání celého incidentu. Jenže Boleslav neměl nejmenší důvod se Soběslavovým bratrům mstít. Příběh o krevní mstě je tedy jistě zajímavý, ale v české kotlině 10. století zřejmě nijak neobvyklý. Kdyby zavraždění nebyli shodou okolností příbuznými svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec netušili.