Americké vesmírné síly vystopovaly čtvrtstoletí ztracený experimentální satelit
Ztracený americký satelit, který měl na orbitě sloužit jako cíl pro kalibraci přístrojů, se po čtvrtstoletí podařilo znovu objevit.
10. dubna 1974 odstartovala mise KH9-8 (1208), během které byl vynesen na oběžnou dráhu další ze série tajných amerických špionážních satelitů KH-9 Hexagon. Tyto satelity detailně snímaly vojenská zařízení Sovětského svazu během studené války a sehrály významnou roli ve vojenské strategii Západu.
Šlo o mohutná zařízení, jejichž délka přesahovala 16 metrů a hmotnost činila 11-13 tun. Přezdívalo se jim Velký pták a jednalo se o špionážní laboratoře se spoustou vybavení. Samy dokonce vypouštěly malé satelity na oběžnou dráhu, například subsatelity Ferret ELINT, které z vysoké oběžné dráhy mapovaly sovětský systém protivzdušné obrany.
Ztracený kalibrační satelit
Během mise KH9-8 vypustil satelit Hexagon experimentální kalibrační satelit IRCB S73-7 (Infra-Red Calibration Balloon). Ten měl podobu koule o průměru 66 centimetrů, která se měla po vypuštění ve vesmíru nafouknout a hrát roli cíle pro kalibraci přístrojů dálkového průzkumu. Když se ale satelit S73-7 dostal na plánovanou kruhovou oběžnou dráhu, něco se pokazilo. Satelit se nenafoukl a dál obíhal kolem Země.
Pozemské stanice ho sice nějakou dobu dokázaly sledovat, během 70. let a podruhé v 90. letech ho ale ztratily z dohledu. Podle amerického astrofyzika Jonathana McDowella z výzkumného centra Harvardského astrofyzikálního ústavu se letos v dubnu podařilo čtvrtstoletí ztracený satelit znovu objevit. Důležitou roli v jeho objevu sehrála sledovací data Amerických vesmírných sil (USSF).
Proč tak dlouho dokázal satelit unikat pozornosti? „Problém je zřejmě v tom, že tento satelit má velmi malý radarový obraz,“ vysvětluje McDowell v rozhovoru pro web Gizmodo. „Jde navíc o atypický satelit z atypického materiálu, který se na radaru nezobrazuje příliš kvalitně.“
Na oběžné dráze se v tuto chvíli pohybuje přes 20 tisíc větších objektů a pro pozorovatele je stále obtížnější se v takovém množství vyznat. Vyhráno není ani v případě, že se objekt v radarových datech objeví – není totiž vůbec snadné jej identifikovat. Na počátku mise je známé, do jaké výšky konkrétní zařízení míří a jak by měla vypadat jeho trajektorie. Pokud se ale jeho oběžná dráha z jakéhokoli důvodu změní je jeho identifikace pro pozemní radary velmi obtížná.
