Mezihvězdní návštěvníci ve Sluneční soustavě: Jak velké riziko pro Zemi představují?
Ve Sluneční soustavě jsme již objevili tři objekty, které k nám s velkou pravděpodobností doputovaly z mezihvězdného prostoru. Hrozí nám srážka s podobnými mezihvězdnými návštěvníky a jak velké riziko pro naši planetu vlastně představují?
Od roku 2017 s jistotou víme, že se ve Sluneční soustavě objevují mezihvězdné objekty. Jde o návštěvníky, kteří se do Sluneční soustavy dostanou z mezihvězdného prostoru a po nějaké době ji zase opustí. V roce 2017 jsme objevili objekt 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS.
Vše nasvědčuje tomu, že podobné mezihvězdné objekty nejsou žádnou vzácností. Právě naopak. Během 4,6 miliard let své historie se Sluneční soustava musela setkat s ohromným množstvím těchto objektů. Je docela dobře možné, že některé z nich narazily do planet, včetně naší Země a odpovídají za některé krátery, které jsme na Zemi či dalších planetách našli.
Mezihvězdná hrozba
Sluneční soustava je dnes mnohem klidnější, než bývala. Planety na jejím úsvitu a v rané fázi bývaly bombardovány velkým množstvím těles. Nyní je v ní méně pevného materiálu a ke srážkám proto dochází méně často i proto, že se velká část původního materiálu stala součástí planet. O mezihvězdných objektech to ale rozhodně neplatí. Kolem nás vznikají a zanikají další planetární systémy a není důvod si myslet, že je teď mezihvězdných objektů podstatně méně než dřív.
Riziko to tedy očividně je, navíc nepříjemné, protože mezihvězdné objekty se detekují obtížněji než objekty, které neustále obíhají kolem Slunce. Darryl Seligman z Michiganské státní univerzity a jeho kolegové se pokusili zjistit o riziku mezihvězdných objektů pro Zemi něco bližšího.
Cílem doposud nerecenzované studie Seligmanova týmu, publikované na serveru arXiv, nebylo zjistit, kolik mezihvězdných objektů může být, ale odkud přicházejí a jak se chovají.
Podle zjištění vědců většina mezihvězdných objektů má „kinematiku červených trpaslíků“. Seligman proto předpokládá, že nejvíc jich pochází právě z okolí červených trpaslíků, nejběžnějších hvězd v Mléčné dráze.
Riziko? Neznámé!
Simulace také ukázaly, že rychlé objekty mohu do Sluneční soustavy vstupovat častěji, větší riziko pro Zemi ale představují spíše ty pomalejší. Důvodem je podle vědců skutečnost, že Slunce dokáže účinněji gravitačně zachytit pomalejší hyperbolické objekty, které pak mohou být vychýleny do drah protínajících trajektorii Země.
Seligmanův tým také identifikoval překvapivý sezónní efekt: na jaře (z pohledu severní polokoule) podle vědců přilétají do Sluneční soustavy nejrychlejší a méně nebezpečné mezihvězdné objekty, v zimních měsících je jich naopak méně, jsou ale pomalejší a představují tak pro Zemi vyšší riziko. Rozdíl je podle Seligmana dán různým nastavením polohy Země.
Nejrizikovějšími oblastmi na Zemi jsou z hlediska možné srážky oblasti kolem rovníku. Simulace ukazují, že na nízkých zeměpisných šířkách hrozí nejvíce dopadů mezihvězdných objektů. Nebezpečnější jsou z hlediska možných škod ale dopady na severní polokouli, kde žije většina globální populace.
Jak velkou hrozbu mezihvězdné objekty vlastně představují, vědci zatím (vzhledem k chybějícím datům) netuší. Odpovědi na tyto otázky by mohla přinést Observatoř Very Rubinové, která by mohla odhalovat desítky až stovky mezihvězdných návštěvníků.
