Reklama

Reklama

Belgie: Nesmiřitelné bojiště Evropy

26.1.2016 - Marek Telička
Od 16. až po 19. století byla Belgie místem srážek mnoha armád evropských mocností, a právě proto si vysloužila přezdívku „bojiště Evropy“. Dnes se zde střetávají už jen nesmiřitelní Vlámové a Valoni
Brusel
DopravaSrdce Evropské unieBelgická čokoládaAntverpyManneken Pis

I když se Belgie jeví jako jednotný stát, vnitřně je paradoxně ostře rozdělena na dvě zcela rozdílné části. Zhruba tři pětiny jejích obyvatel představují Vlámové, kteří žijí na severu v oblasti Flander (Vlámska) a kulturně i jazykově mají blízko k Nizozemcům. Naproti tomu tradice jihu, označovaného jako Valonsko, vycházejí z Francie. Ještě komplikovanější situace panuje v Bruselu a jeho okolí, neboť město leží v nizozemské polovině země, ale zní v něm převážně francouzština.

Umění průmyslu a obchodu

Obě části státu se takto lišily už od vzniku samostatné Belgie v roce 1830. Zpočátku měl ekonomicky navrch průmyslově orientovaný valonský jih. Po druhé světové válce se však díky modernizaci zemědělství, vyšší vzdělanosti a stále rostoucí důležitosti obchodu dostal do popředí dříve chudší agrární sever.

Země těží ze strategické polohy, rozvinuté dopravní sítě a tradice otevřeného trhu. Přes svou relativně malou rozlohu se dlouhodobě řadí mezi dvacet států s největším obchodním obratem, a to navzdory faktu, že disponuje pouze velmi malým objemem přírodních zdrojů a musí suroviny dovážet. Ven z Belgie pak míří mnoho zpracovaných průmyslových výrobků a dvě třetiny jejího exportu končí v partnerských zemích EU. Belgická ekonomika se také výrazně orientuje na služby. 

Spolu, sami, s někým?

Rozpory vlámského severu a valonského jihu se datují už do 19. století. Francouzština v té době představovala jazyk vládnoucí třídy a ti, kdo mluvili pouze holandsky, platili za občany druhé kategorie. Jenže Vlámové se odmítali svého jazyka vzdát a postupně dosáhli jeho zrovnoprávnění s francouzštinou.

Po druhé světové válce narůstala jazyková a kulturní polarita i v politice a nakonec došlo k zásadním úpravám ústavy, které měly odstranit potenciální riziko konfliktu. V roce 1993 se spolkový stát rozdělil na tři de facto samostatné země: Valonsko, Vlámsko a federální Brusel. Každý region má vlastní parlament i vládu, přesto se zdá, že vůle Valonů a Vlámů žít ve společném státě výrazně ochabuje. Rozdíly mezi oběma částmi Belgie jsou i v klidném poválečném období stále výraznější a v posledních letech země několikrát čelila skutečné hrozbě separace.

V případě rozdělení se jako nejpravděpodobnější scénář jeví možnost, že by se Vlámsko připojilo k Nizozemsku a Valonsko k Francii. Třeba však nakonec v malé zemi převládne duch jednoty a Belgie se dočká dvoustého výročí svého vzniku ve stávající podobě.

Osobní hračka krále Leopolda II.

Na konci 19. století začal belgický král Leopold II. přesvědčovat vládu své země, že k dosažení mezinárodní váhy a uznání chybí Belgii koloniální panství – načež získal do osobního vlastnictví oblast dnešní Demokratické republiky Kongo. Vztah afrických kolonií a evropských zemí tehdy rozhodně nebylo možné označit za rovnoprávný, nicméně způsob, jakým Leopold II. zacházel s obyvateli Konga, vyvolal vlnu pobouření. Udává se, že mezi roky 1885 a 1908 tam v důsledku krutého zacházení kolonizátorů zemřelo až deset milionů lidí, tedy polovina místní populace! Na nátlak mezinárodního společenství byl král odstaven od moci a správa země přešla přímo pod belgickou vládu. 

Foto, ilustrace: 
Shutterstock

Reklama