Bohem zapomenutá místa: Šest míst, která se proměnila v města duchů

Bývala to místa, kde bydlely tisíce lidí, ale pak téměř ze dne na den zpustla. Důvody přitom byly nejrůznější: od války přes výbuch jaderné elektrárny, zemětřesení, konec těžby až po lidskou hloupost

17.10.2016 - Vít Šebor



Ve stínu elektrárny

Místo: Pripjať na Ukrajině
Důvod vylidnění: výbuch jaderné elektrárny

Ukrajinské město Pripjať, které bylo založeno v roce 1970, si užilo pouze šestnáct let existence. Po výbuchu čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny Černobyl vzdálené tři kilometry z něj zbyly jen opuštěné budovy tonoucí uprostřed smrtící radioaktivity. Už den po katastrofě, 27. dubna 1986, odvezly většinu z padesáti tisíc obyvatel evakuační autobusy a někteří již tehdy tušili, že se domů nikdy nevrátí. A měli pravdu.

Pripjať a hlavně její okolí obklopuje radiace ještě dnes. Město také pomalu zarůstá a budovy se bortí. Jelikož museli lidé opustit svoje domovy narychlo, většina jejich věcí na místě zůstala. Mnoho z nich už rozkradly nenechavé ruce, přesto je však Pripjať stále děsivou připomínkou rychlé evakuace. Ve škole jsou dosud popsané tabule, na zemi se válí učebnice a v městském parku stojí ruské kolo. Mělo dělat radost místním dětem, místo toho je ale nyní kulisou na fotkách senzacechtivých turistů.

Horor z druhé světové války

Místo: Oradour-sur-Glane ve Francii
Důvod vylidnění: německá razie za druhé světové války

Na počátku katastrofy středofrancouzské vesnice Oradour-sur-Glane byl omyl. Němci se spletli a místo do městečka Oradour-sur-Vayres, kde měl být držen německý důstojník, za něhož se chtěli pomstít, dorazili do nešťastného Oradour-sur-Glane. Tam 10. června 1944 podle příkazu svého velitele Adolfa Diekmanna shromáždili na náměstí všechny obyvatele a navíc šest lidí, kteří vesnicí zrovna projížděli na kolech. Muži byli nahnáni do stodol, ženy s dětmi do kostela.

Výsledek německého řádění byl děsivý – 642 lidí se udusilo, uhořelo nebo je nacisté postříleli. Jako zázrakem deset obyvatel přežilo. Po válce bylo postaveno nové Oradour-sur-Glane, ale trosky někdejší vesnice byly ponechány v původním stavu po masakru jako upomínka na německé zločiny za druhé světové války.

Pohřbeno v písku

Místo: Kolmanskop v Namibii
Důvod vylidnění: konec těžby diamantů

Písek v obýváku a dům, ze kterého vykukuje pouze střecha. To není záběr z katastrofického filmu, ale realita v bývalém těžebním městečku Kolmanskop v Namibii. Jeho počátek spadá do roku 1908, kdy našel zaměstnanec německé železnice Zacharias Lewala uprostřed pouště diamant.

Zpráva o drahém nerostu se brzy rozkřikla a během dvou let vyrostlo na písečných dunách městečko. Jelikož byla tehdy dnešní Namibie Německou jihozápadní Afrikou, vznikla osada podle německého vzoru: kromě domků měl Kolmanskop školu, nemocnici, tančírnu, divadlo, kasino, elektrárnu, továrnu na výrobu ledu a dokonce první rentgenovou stanici na jižní polokouli. Centrem se proháněla i tramvaj a do přístavního města Lüderitz vzdáleného dvanáct kilometrů vedla železniční trať. Původně se tam usadilo přes sedm set rodin, ale jejich bezstarostný život netrval dlouho.

Po první světové válce se nerostné zásoby začaly vyčerpávat, a lidé proto z Kolmanskopu odcházeli. Definitivně bylo město opuštěno v roce 1956 a od té doby chátrá: řadu budov už zavál písek a ty, které ještě poušti odolávají, představují vyhledávanou turistickou atrakci.

Hořící peklo v podzemí

Místo: Centralia v americké Pensylvánii
Důvod vylidnění: vznícení odpadků

Americká Centralia ležící v Pensylvánii byla prosperujícím důlním městečkem s ložisky velmi kvalitního uhlí. Na konci 19. století zde žilo více než dva a půl tisíce obyvatel a nacházelo se tu sedm kostelů, pět hotelů, dvacet sedm salonů a dvě divadla. Postupně se ale těžařským firmám přestávalo dařit, takže obyvatel ubývalo, a nakonec se v roce 1960 těžba téměř zastavila.

Důvod, proč je dnes Centralia městem duchů, je však mnohem závažnější. Místní totiž házeli odpadky do opuštěného povrchového dolu, kde začalo v květnu 1962 hořet. Hasiči sice na povrchu požár uhasili, ale v uhelném podzemí se šířil dál. Oheň navíc stále hoří – už přes půl století. Jeho ničivou sílu dokládají například velké pukliny na silnicích někdejšího prosperujícího města. Kromě toho může podle odborníků trvat až dvě stě padesát let, než zásoby uhlí vyhoří úplně. Podle posledního sčítání žije ve městě pouze deset lidí, a je tak jedním z nejméně obydlených v celých Spojených státech amerických. 

Ve válečné zóně

Místo: Agdam v Ázerbájdžánu
Důvod vylidnění: okupace arménskou armádou

Ázerbájdžánské město Agdam bylo domovem více než sto padesáti tisíc lidí. Vše se ale změnilo během léta roku 1993. Tehdy do města vtrhli vojáci sousední Arménie, která s Ázerbájdžánem vede dlouholeté spory o území Náhorního Karabachu. Agdamští utekli na východ a Arméni město zničili. Původní obyvatelé se už nikdy nevrátili a budovy, z nichž jsou dnes vidět jen ruiny, mnohým posloužily jako „zlatý důl“ stavebního materiálu. Město je nyní pod vojenskou kontrolou Arménie.

Rozdělený turistický ráj

Místo: Varosia, čtvrť kyperského města Famagusta
Důvod vylidnění: invaze turecké armády

Před čtyřiceti lety se na zdejších plážích procházela Elizabeth Taylorová, Brigitte Bardotová nebo Richard Burton. Čtvrť Varosia severokyperského města Famagusta patřila tehdy mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Místo, kam každoročně mířily desetitisíce Evropanů, se pyšnilo nejlepšími hotely v oblasti, více než dvacítkou kin a divadel a nespočtem restaurací i nočních barů. Nebyl to ale jen ráj turistů – žila zde dobrá polovina všech obyvatel Famagusty. Dnes je celá čtvrť obehnána ostnatým drátem a prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast: kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN do ní nesmí nikdo vstoupit. 

Opuštěné město duchů se z pulzujícího ráje stálo 14. srpna 1974. Sever ostrova tehdy po dlouhodobých neshodách s kyperskou vládou obsadilo na čtyřicet tisíc tureckých vojáků, přičemž oficiálním důvodem se stala ochrana turecké menšiny na ostrově. Ze strachu před vojáky uprchlo více než třicet tisíc lidí. Většina jejich věcí zůstala ve městě, i když ne na dlouho – hned v prvních letech okupace začala turecká armáda s masovým rabováním. Zástupci řeckokyperské strany ve filmovém dokumentu Případ Famagusta tvrdí: „Vojenské jednotky s třiceti až čtyřiceti nákladními vozy plenily doma takřka denně. Většina ukradených věcí skončila v Turecku, kde je prodali v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přestěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy.“

Část lidí se do Famagusty postupně vrátila. Avšak čtvrť Varosia je dál mrtvým místem, přestože by měla být podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984 předána původním obyvatelům. Už několik let sice probíhají politická jednání, ale opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá. Jeho obnova by byla navíc velmi náročná: odborníci odhadují, že by trvala deset let a stála by zhruba 230 miliard korun. 

Témata


Další články v sekci