Existoval Ježíš Kristus? Historicita nejdůležitější osobnosti všech dob

Ježíšův vliv je přitom zcela zásadní i pro ateistickou část světa. Vždyť s jeho narozením započal nový věk! I dnes tak historii dělíme na tu „před Kristem“ a „po Kristu“.

Rok nula se posunuje

Kdy však Mariin syn opravdu spatřil světlo světa? Nejmnohomluvnější odpověď nabízí Lukášovo evangelium: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“ Tím získáváme důležité údaje. Vláda císaře Oktaviána řečeného Augustus trvala od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l. Postihuje tedy i rok nula. Problémem však je správcování onoho Quirinia. Publius Sulpicius (51 př. n. l. až 21 n. l.) totiž sčítání organizoval v letech 6–7. n. l. Tím se nám Ježíšovo narození dostává do doby po Kristu. 

Zde je však nutné upozornit na názor teologa Aloise Stögera, podle kterého byl celý soupis dlouhým procesem, který se klidně mohl protáhnout na několik let. Sčítání navíc mělo dvě etapy. Nejprve se dávalo dohromady pozemkové vlastnictví a z něj se teprve odvozovalo, kolik kdo musí platit. Tím se dostáváme k dalšímu problému. Proč Josef z Nazareta hnal svou těhotnou manželku do Betléma, když podle Lukáše měl jít „každý do svého města“? Možná tam měl nějaké pozemky, spíš to ale nasvědčuje tomu, že se měl naplnit příslib proroka Micheáše, podle kterého se Pastýř Izraele měl narodit v Betlémě. To ale ve prospěch Kristovy historicity příliš nesvědčí.

Další údaj nám také příliš nepomůže. Evangelista Matouš píše: „Když se narodil Ježíš (...) za dnů krále Heroda (...)“ Vláda tohoto panovníka však končí jeho smrtí v roce 4 př. n. l. Hovoříme tedy o rozdílu zhruba deseti let. 

Meteorit nad jesličkami?

Pokud vrátíme slovo Matoušovi, dozvíme se ještě: „(…) hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.‘“ Nabízí se otázka, co tato létavice byla zač. I její výskyt by nám totiž mohl pomoci se zatím tak nejasnou periodizací.

Tradice z daného astronomického jevu udělala kometu, ale stejně dobře mohlo jít o konjunkci planet, nebo o jiný dostatečně výrazný astronomický jev. Dnes už se považuje za poměrně nepravděpodobné, že by betlémskou vlasaticí byla Halleyova kometa okolo roku 12 př. n. l. Jistější se zdá, že by mohlo jít o konjunkci. Konkrétně snad o konjunkci Saturnu s Jupiterem.

TIP: Odvěké hledání betlémské hvězdy: O jaký nebeský úkaz ve skutečnosti šlo?

Některé tituly dávají důraz na to, že Saturn byl považován za hvězdu židovského národa (uctívali ho již staří semité a Židé mají do synagogy chodit v SATURday). K mimořádnému jevu došlo v roce 7 př. n. l. hned třikrát, a to 29. května, 30. září a 7. prosince. Neméně zajímavá konjunkce Venuše a Jupitera nastala 17. června roku 2 př. n. l. a opomenout nemůžeme ani tu z 12. srpna roku 3 př. n. l. Ta se navíc odehrála na východním nebi. Tento výčet není ani zdaleka kompletní a i tak nabízí obrovské množství variant. Astronomie nám tedy příliš nepomůže.

Rebel Strauss

Vnitřní rozpory mezi jednotlivými evangelii samozřejmě neunikly pozornosti našich předků. Kritické hlasy rezonovaly již na sklonku 18. století a rozhodné tvrzení, že Ježíš vůbec nežil, poprvé zaznívá na jeho konci.

Větší impuls pak dodal Bruno Bauer (1809–1882), jehož dílo získalo značnou popularitu. Skutečně halasný spor z kauzy udělal Arthur Drews (1865–1935), ale na nesrovnalosti v rámci biblického textu upozorňoval například i polský spisovatel a esejista Zenon Kosidowski (1898–1978). Za největšího pochybovače o Kristově historicitě je však jednoznačně považován biblista David Friedrich Strauss (1808–1874). Tento muž byl osobně přesvědčen, že vzdělanci jeho doby už nejsou křesťany, neboť to nemají zapotřebí. Co se týká Ježíše, je jeho argumentace velice zajímavá: „To přece vůbec není způsob, jak se realizuje idea, vydat celou svou plnost na jeden exemplář a vůči všem ostatním skrblit. Idea ráda šíří své bohatství v mnohotvárnosti exemplářů, které se navzájem doplňují, ve střídání individuí, která se kladou a opět ruší.“ 

Za nehistorické považuje Strauss všechny příběhy, které odporují všeobecně platným zákonům. Do značné míry by se však dalo říci, že popření Kristovy existence není jeho hlavním cílem, ba co více, tento rozměr spíš pouští ze zřetele. David Strauss však ovlivnil Karla Marxe a marxisty a zde nastává skutečně kopernikánský obrat.

Na rozdíl od filozoficko-teologických úvah vzali komunisté celou problematiku šturmem. V dobou zatížených úvodech do literatury se tak objevuje rezolutní tvrzení, že Kristus nikdy neexistoval. Výtečně to totiž souzní s pojetím náboženství coby opia lidstva.

Pohané píší o Kristovi

Jak pak ale vysvětlit všechna svědectví, která o Ježíšovi a jeho následovnících hovoří? Mnoho z nich je nebiblických a leckterá vysloveně kritická až nenávistná. Jistě je tedy nemůžeme považovat za dílo účelové propagandy.

Nejstarším nekřesťanským a nežidovským pramenem je dopis politika a historika Plinia mladšího (61–113 n. l.) císaři Trajánovi, který datujeme do roku 112 n. l. Plinius tehdy působil jako prokurátor v Bithýnii a musel rozhodnout o osudu služky obviňované z křesťanství. Sám měl za to, že tato víra je zlá a zvrácená pověra, jejíž věřící „měli ve zvyku shromažďovat se v určitý den ráno a zpívat Kristu, jehož považovali za svého boha“.

Dalším dokladem jsou anály římského historika Cornelia Tacita z roku 116 n. l. V souvislosti s požárem Říma uvádí, že ho zapálil Nero, ale vinu svalil na křesťany. „Původce tohoto pojmenování, Kristus, byl popraven prokurátorem Pontiem Pilátem za panování Tiberiova. Tato zhoubná pověra byla sice na čas potlačena, ale znova se začala šířit nejenom v Judsku, kde vznikla, ale též ve Městě (v Římě), kde se sbíhají a jsou nadšeně přijímány ty nejvulgárnější a nejohavnější věci.“

Jen o čtyři roky mladší je trochu tajemná věta z Života císaře Claudia: „Iudeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma axpulit.“ Ta se dá vyložit tak, že (Claudius) vyhnal z Říma Židy, kteří kvůli Kristu neustále vyvolávali nepokoje. 

Bystrému čtenáři možná tento výčet nepřijde příliš obsáhlý a položí si otázku, proč antičtí analisté prvního století o Ježíšovi mlčeli? Na tuto výtku teolog Johannes Weiss (1863–1914) odpovídá protiotázkou: „Kdopak jsou ti mnozí římští kronikáři, ve kterých jsme tak marně pátrali po nějakém svědectví? Nejsou vůbec žádní, neboť veškerá literární tradice staré císařské doby se až na Tacita a Suetonia ztratila. Naprosto tedy nemůžeme vědět, zda vůbec a jak raní římští historikové uznali křesťanství a osobu Ježíše za hodné pozornosti.“ Tomuto tvrzení přizvukuje i Günter Bornkamm (1905–1990): „Velké světové dějiny ho (Ježíše) sotva zaznamenaly.“

Ježíš bez klasických autorů

Svědectví však existuje i z židovské strany. Podal ho Josephus Flavius, který se ještě před rokem 66 n. l. dostal služebně do Říma. Ten napsal několik důležitých děl. V Antiquitates Judaicae, které spatřily světlo světa kolem roku 90 n. l., stojí: „V této době žil Ježíš, moudrý člověk, je-li ho možno zvát člověkem. Konal totiž podivuhodné skutky a byl učitelem těch, kdo přijímají pravdu s radostí, a přitáhl k sobě mnoho Židů a též mnoho Řeků. On byl Kristus. V důsledku obvinění našich předáků byl Pilátem odsouzen ke smrti křížem, ale ti, kdo ho milovali, nepřestali ho milovat: a znovu se jim ukázal živý třetího dne: božští proroci o něm předpověděli toto a mnohé jiné podivuhodné věci. I dnes jsou ti, kdo se od jeho jména nazývají křesťané.“

Kritika tohoto textu tvrdí, že byl pravděpodobně později doplněn. Ona prý „vlepená“ slůvka jsme proto vytučnili. Abychom se tedy vyvarovali svévole nějakého opisovače, sáhněme k „arabskému znění“ z přelomu 5. a 6. století: „V té době byl jeden moudrý člověk jménem Ježíš. Jeho život byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z jiných národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti ukřižováním. Ale ti, kdo se stali jeho učedníky, neopustili jeho učednictví. Oni vyprávěli, že se jim ukázal tři dny po svém ukřižování a že byl živý. Proto, možná, byl Mesiáš, o němž proroci vyprávěli podivuhodné věci.“

Ať s přípisky nebo bez, text je možné brát jako poměrně věrohodné svědectví. Další pak máme od syrského historika Mara bar Sarapiona. Ten píše svému synovi v roce 73 n. l.: „Jaký prospěch měli Athéňané z toho, že zabili Sokrata? Zločin, za který museli platit hladem a morem? Anebo obyvatelé Sámu, že zabili Pythagora, když pak jejich země byla v jednom okamžiku zasuta pískem? Anebo Židé, že popravili svého moudrého krále, neboť od toho času byli zbaveni svého království. Bůh spravedlnosti totiž pomstil ty tři mudrce. Athéňané zemřeli hladem; obyvatelé Sámu byli zaplaveni mořem; Židé byli zabiti a vyhnáni ze své země, aby žili roztroušeni po všech končinách. Sokrates nezemřel, díky Platonovi; a ani Pythagoras, díky Héřině soše; ani moudrý král, díky novým zákonům, které vyhlásil.“ Dá se předpokládat, že tímto moudrým králem je právě Ježíš.

Církev nabízí řešení

Zdá se tedy, že prameny hovoří pro existenci. Jak se však vypořádat s rozporností evangelií? Touto a příbuznou otázkou se zabývá na tisíc svazků, a pokud bychom přidali i odborné studie, dostali bychom se k číslu blížícímu se desítce tisíc. Církev si je totiž disonancí ve svých hlavních textech vědoma a již vůči nim zaujala stanovisko. I je emeritní papež Ratzinger přiznává, že se Ježíš nenarodil v roce nula. K místě rodiště pak uvádí: „Významní představitelé exegeze se domnívají, že zpráva obou evangelistů – Matouše a Lukáše –, podle níž se Ježíš narodil v Betlémě, je teologickou, nikoli historickou výpovědí. Ve skutečnosti se podle nich Ježíš narodil v Nazaretě.“

Rozhodně se nedá tvrdit, že by církev bránila studiu bible. Svobodné vědecké zkoumání Písma bylo nejen povoleno, ale dokonce doporučeno katolickým učencům již encyklikou Divino afflante Spiritu v roce 1943. Ti v bibli objevili různé vrstvy tradice. Otázku pak řešila koncilová konstituce Dei verbum a další dokumenty Papežské biblické komise. (Stranou ponechme, do jaké míry je teologické bádání svobodnou vědou.)

Je tedy klidně možné, že se Ježíš narodil jindy a jinde. A to ani zdaleka není vše. Na Golgotu dost možná nenesl celý kříž, ale jen příčné břevno. To však nebylo nijak zvlášť těžké a není tedy důvodu, aby pod ním mladý muž tolikrát klesl. Nabízí se, že možná katani s biči svou povinnost trochu přehnali. To bychom se však dostali do oblasti spekulací. Nás bude zajímat především problematika Kristova umučení.

Ukřižování jako důkaz

Paradoxně totiž jistotu o tom, že Ježíš skutečně žil, získáváme díky tomu, že zemřel. Ukřižování bylo římským trestem, adekvátní židovskou paralelou bylo ukamenování. Především však šlo o exekuci velice potupnou. Tak dehonestující, že kříž se jako symbol křesťanství uplatnil až o pěkných pár staletí později. Kdyby byl tedy Kristus fiktivní postavou, jistě by mu vymysleli jiný a méně zahanbující trest.

Ve 2. století vznikl zlobný spis, který se jmenoval Proti křesťanům a jehož autorem byl jistý Celsus, jehož dílo známe z Origenových polemik. Celsus tvrdí, že celé křesťanství je podvod, protože učedníci ukradli učitelovo tělo a rozšířili zvěst, že vstal z mrtvých. Kdyby mohl jakkoli zpochybnit, že onen rabbi opravdu žil, jistě by to udělal. A tento případ je jen jedním z mnoha. 

Když to spojíme s věrohodnou a mnohostrannou výpovědí pramenů, dostaneme se k tomu, co dnes tvrdí moderní věda. Ježíš existoval. Některé události jeho života se dají historicky dokázat a jsou to zrovna ty, které zvěstovatelé poselství pociťovali jako zátěž a „nehodily se jim do krámu“.

TIP: Je Chrám Božího hrobu skutečně místem posledního odpočinku Ježíše Krista?

Samozřejmě že existenci osoby nám tak časově vzdálené můžeme zpochybňovat. Víme však s jistotou, že skutečně žil Pilát Pontský? A co král a císař Karel IV.? Jak můžeme průkazně tvrdit, že prameny, které o nich hovoří, neobsahují zkreslující či tendenční líčení? Anglický rétor, logik a teolog Richard Whateley (1787 až 1863) o Ježíšově dějinnosti nepochyboval. Roku 1849 však vydal zajímavé dílo s názvem Historic Doubts relative to Napoleon Bonaparte, ve kterém dokazuje, že Napoleon nikdy neexistoval. Zpochybnit se totiž dá vše.

Ježíš z Nazareta jako historická postava patří do lidských dějin, zejména do toho proudu, ze kterého povstala evropská kultura. Ba co víc, pro vznik evropské kultury byl vysloveně konstitutivní. Ony neshody a zkreslení pocházejí z toho, že záměrem evangelistů nebylo sepsat historické pojednání, ale zvěstovat Ježíše jako Boha.