Nejkrásnější den v životě: Jak vypadala pravá starověká svatba?
Vstup dvou jedinců do manželského svazku je fenomén, který se rozšířil po celém světě, a dohledání jeho kořenů je proto velmi obtížné. Lidé se prostě vždy rádi párovali, a to nejen z romantických, ale především ze sociálních pohnutek
Vědci zabývající se dějinami svateb se nedávno pokusili zrekonstruovat vdavky pravěkých lidí. Studovali proto poslední kmeny lovců a sběračů, které v naší technikou zaplavené době stále ještě místy přežívají. Při pozorování jejich obřadů došli k závěru, že svatby, při nichž se oddávaly dvě osoby opačného pohlaví, jsou staré minimálně čtyřicet tisíc let.
Překvapivé však bylo i zjištění, že patrně neexistovala žádná jednotná varianta obřadu. Průběh vlastního ceremoniálu se mohl lišit kmen od kmene. Výjimkou nebyly ani svatby, jejichž uzavření se obešlo zcela bez oslav. Pravěká manželství totiž měla jediný smysl, a to založit rodinu, z níž by vzešli noví členové tlupy. Dnes už také víme, že již u druhu homo sapiens existoval zvyk předávání darů, který se později vžil jako obvěnění.
Nevěsta pro faraona
Starověk si na sentiment nepotrpěl. Žena, respektive mladá dívka, až do přelomu prvního tisíciletí před naším letopočtem neměla právo zasahovat do výběru budoucího partnera. Většinu manželských smluv uzavíral zpravidla její otec, a pokud nevěsta otce neměla, přebíral starost o její budoucí osud strýc. Teprve postupem času začali lidé brát větší ohledy na přání provdávaných. Ty se však stále vdávaly velmi mladé, většinou okolo dvanáctého roku. Ani jejich protějšky nebyly o mnoho starší, museli však být schopni zabezpečit budoucí rodinu po finanční stránce.
Svatební veselí a ceremonie s ním spjaté se ve starověkých civilizacích ani trochu nepodobaly dnešním zvyklostem. Lidé na ně pohlíželi jako na formální završení uzavřené smlouvy. Zajímavé je, že společnost mnohem více dbala na to, aby oba snoubenci pocházeli z přibližně stejné sociální skupiny. Naopak sňatky s cizinci nebyly výjimečné a řada Egypťanů běžně pojímala za ženy Núbijky.
Kvůli rozmnožení rodu se mohli oženit hned několikrát a v rodinách faraonů tak začaly vznikat přelidněné harémy plné těhotných manželek. Ramesse II. například počal okolo dvou stovek dětí. Množství potomků však znamenalo i množství potenciálních nástupců, na což nejeden vládce těžce doplatil. Běžní obyvatelé si přepych mnoha manželek dovolit nemohli a spokojili se s nejlevnější variantou, kterou byla jediná žena.
Od prstu k srdci
Podpora rodiny byla velmi silná i v řecko-římském světě. Stále ovšem platilo, že žena je v podstatě nesvéprávná a je zcela odkázána na vůli otce nebo manžela. Z tohoto důvodu se také vžil zvyk, kdy dívku k oltáři odvádí otec. Tímto aktem se zřekl svého „majetku“ a předal ho do dalších rukou.
TIP: Pivo, víno, pečínka aneb Vítejte na novověké šlechtické veselce!
Řecké nevěsty při svatbě opouštěly rodný dům a stávaly se příslušnicemi domácností svých manželů, kde se zavázaly opatrovat rodinný krb. Při svatebním průvodu nebo během veselí zazněla píseň na oslavu boha Hymna, považovaného za ochránce manželství. Jeho římský protějšek se jmenoval Talassius. Novomanželé si podobně jako dnes navlékali prsteny. Věřilo se totiž, že do prsteníčků ústí nerv pokračující až do srdce. Navíc si vyměnili i svatební polibek, kterým se pečetila dojednaná manželská smlouva. V závěru obřadu házeli přítomní na novomanžele fíky a datle pro štěstí.
