Když byl v Praze hic: Přírodní koupaliště Grado lákalo desetitisíce návštěvníků

Horká léta spolu s přibývajícím volným časem táhly na přelomu 19. a 20. století obyvatele měst stále více do přírody. Poptávka po zchlazení se ve vodě a osvěžení pivem nebo jiným chlazeným nápojem vedla ke vzniku přírodních koupališť v blízkosti řek, která v jejich zlaté éře navštěvovaly během víkendů i desetitisíce lidí.

27.06.2023 - Martin Dolejský



Popularita přírodního koupaliště Grado dosáhla vrcholu v časech první republiky. Mnohatisícové zástupy návštěvníků, které sem víkend co víkend proudily, působí dnes až neuvěřitelně, hovoří o nich však více zdrojů. V roce 1929 uveřejnil bulvární list Expres, že „do Čelákovic každé neděle jede nejméně 15 000 lidí“. Na jedné nedatované pohlednici je uvedeno, že „dne 9. 7. zúčastnilo se přes 20 tis. osob – lázně České Grado v Čelákovicích“  a počet 20 000 zmiňuje ve svém textu z roku 1926 čelákovický učitel František Weinzettl. Lokalita se však těšila popularitě ještě o něco dříve.

Vznik rekreační oblasti

plakat GradoSlavné koupaliště se nacházelo v prostředí zbytků lužního lesa mezi městem Čelákovice a obcí Káraný. Ještě před regulací Labe zde řeka vytvářela meandry a lokalitu Ostrov. Labské břehy zde byly kdysi porostlé divoce rostoucím vrbovým proutím, využívaným od poloviny 19. století košíkáři z Čelákovic. Z důvodu záplav na Ostrově nikdo trvale nežil. Už před úpravou břehů a vznikem Grada však místo sloužilo rybářskému čelákovickému spolku a stalo se také cílem zájezdů členů Prvního rybářského klubu v Praze. Využití místa ke koupání a trávení volného času umožnila až úprava zalesněných břehů severního říčního ramene, provedená v roce 1922. Pozemky patřily správě státních lesů a statků ministerstva zemědělství, která jej pronajala za 1 500 Kč ročně nově vytvořenému lázeňskému komitétu.

Na Grado mířili Pražané obvykle po železnici. Od nádraží se pak zástupy návštěvníků vydaly hlavní Denisovou a poté Masarykovou ulicí směrem ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Pod kostelem se do sezony v roce 1924 nacházel přívoz paní Součkové, který zájemce za poplatek převezl na ostrov a poté už každý po svých pokračoval ke břehům severního labského ramene. Mnohatisícové zástupy putující ráno a dopoledne na koupaliště a k večeru zase zpět na nádraží znamenaly významný přínos především pro místní hostinské, řezníky a pekaře. 

Rekreace i byznys

Z návštěvy profitovali i místní zemědělci. V době sklizně raných brambor si večer před očekávaným příjezdem Pražanů připravovali hromádky této žádané komodity na okrajích cesty, které prodávali asi za 5 Kč. Pověst o levných bramborách se rychle rozkřikla a místní pěstitelé měli o obchod postaráno. Tato skutečnost nám připomíná, že kromě trávení volného času v přírodě, setkávání s přáteli a odpočinku hrála při návštěvě Grada roli i praktická a každodenní starost návštěvníků města o potraviny. Tato motivace ještě zesílila v době hospodářské krize a potom především v době druhé světové války v souvislosti s nedostatkem potravin. Nebylo to ostatně v Čelákovicích nic nového, nájezdy „bramborářů“ byly časté i v době první světové války.

Cesta návštěvníků z nádraží na koupaliště se urychlila od roku 1925, kdy byl díky finanční pomoci měst Čelákovice a Praha, Ministerstva zdravotnictví a technické pomoci Ministerstva národní obrany pod kostelem přes jižní rameno řeky vybudován dřevěný most. Konkrétně šlo o práci 5. ženijního pluku, který přechod přes řeku vybudoval v rámci výcviku. Poplatek neboli mostné činilo pro nedělní a sváteční den u dospělé osoby 1,20 Kč a 10 hal. u dítěte do 14 let a k jeho výběru sloužila pokladna s věžičkou. V pracovní den činilo vstupné pro dospělého 60 hal. Sezonní „permanentka“ stála 25 Kč, pro držitele rybářských lístků 10 Kč. 

Zavedení poplatků se zdůvodňovalo tím, že „lázně ty jsou podnikem nevýdělečným, veřejně prospěšným a veškerý příjem věnován jest udržování a zdokonalení lázní těch“. Ke stržení mostu došlo v roce 1940, protože ztratil svoji funkci.  Přechod přes nové říční koryto proražené v rámci regulace středem ostrova byl možný po lávce na nově vybudovaném zdymadle.

Úspěšný marketing

Zprávy o Gradu nám přibližují prostředí, ve kterém se víkendový návštěvník ocitl. K dispozici měl restauraci s osvětlením, cena obědů v roce 1925 činila šest až sedm korun, k tomu chlazené nápoje. Pravděpodobně se zde však nacházela více než jedna restaurace. Tu na koupališti už totiž zmiňuje plakát z 20. let a v roce 1933 požádala správa říčních, slunečních a písečných lázní v Čelákovicích o udělení koncese hostinské a výčepní asi pro další zařízení. O zábavu se starala hudební produkce. V prostorách koupaliště se nacházely upravené šatny a za nízký poplatek půjčovna loděk. 

Grado se těšilo velmi dobré pověsti, na čemž měla svůj podíl dobrá propagace ať už v denním tisku, formou plakátů nebo pohlednic, které mohly návštěvníci zaslat svým blízkým nebo si je koupit na památku. K nové formě reklamy, kterou přineslo meziválečné období, patřil rozhlas. Zástupci města si dokonce nechali v roce 1928 zhotovit propagační film, který ukazuje cestu Pražanů až na břehy koupaliště.

Pozdější osudy Grada

Konec zlaté éry koupaliště odstartovala regulace řeky. O té se hovořilo již v 60. letech 19. století a mezi hlavní argumenty k jejímu provedení patřilo omezení záplav, lepší využití zaplavované zemědělské půdy a splavnění řeky. V tomto úseku začala regulace ve 20. letech 20. století a trvala ve své hlavní fázi až do druhé poloviny 30. let.

Důležitým impulsem k provádění a urychlení regulačních prací bylo vydání vodohospodářského zákona č. 50/1931. Během osmi let v období 1931–1938 vznikl na Labi stejný počet zdymadel jako za posledních 27 let. V tomto období došlo k vybudování plavební komory a zdymadla také v Čelákovicích. Umožnilo to také propojení obou břehů díky nové lávce. I nadále ale existovaly přívozy.

TIP: Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Zlatá éra koupaliště tak skončila ve druhé polovině 30. let. Neznamenalo to, že by ho přestaly lidé navštěvovat, ale už jich nebylo tolik. Navíc se z něj stalo rameno s malým průtokem, což znamenalo pomalé zanášení bahnem. S tím, jak se bývalé koryto řeky zanášelo a břehy začínaly zarůstat, se Grado stávalo spíše místem využívaným pro potřeby sportovního rybolovu a také ke stavbě chatek. Letecké snímky z roku 1949 potvrzují vznikající chatové ostrůvky a zároveň stále dobře viditelný světlý labský písek. Na leteckém snímku z roku 1973 je již téměř celý jižní břeh Grada obestavěn letními domky. Slavná éra koupaliště tak nenávratně skončila na přelomu 30. a 40. let 20. století regulací Labe v úseku mezi Čelákovicemi a Káraným. Zbyly po ní nostalgicky působící fotografie a pohlednice. Ty nám zároveň připomínají, jakým přínosem pro město existence koupaliště byla. 


Další články v sekci