Reklama


Peklo v Andách: 45 let od letecké havárie uruguayských ragbistů

13.10.2017 - David Bimka

Když letoun s uruguayskou sportovní výpravou na palubě zmizel hluboko v Andách, rozběhlo se náročné pátrání. I když jej po týdnech marného hledání úřady zastavily, několik trosečníků katastrofu nakonec přežilo – avšak za cenu pojídaní těl mrtvých přátel

Snímky členů týmu, o které se po přistání postarali záchranáři. Na jejich tvářích je dobře patrná úleva.
Snímky členů týmu, o které se po přistání postarali záchranáři. Na jejich tvářích je dobře patrná úleva.

Toho dne, 13. října 1972, vládla v kabině letounu Fairchild FH-227D skvělá nálada; třicítka mladých uruguayských ragbistů právě cestovala z domácího Montevidea do chilského Santiaga a těšila se na zápas. Legrácky létaly sem a tam, někdo zpíval, jiný si povídal s přáteli či členy rodiny, kteří se přidali k výletu. Tito mladíci však patřili nejen k výkvětu jihoamerických sportovců, ale současně i k budoucí elitě své země. V týmu Old Christians katolické Školy křesťanských bratří v Montevideu se totiž připravovali na světlé zítřky hlavně budoucí lékaři, právníci či architekti

Předehra inferna

Nikdo z celkem 45 lidí na palubě nepochyboval, že zanedlouho spatří ranvej chilského letiště. Kvůli špatnému počasí však dispečeři přerušili původně plánovaný dlouhý let jedním mezipřistáním v argentinské Mendoze. Čekalo se na zlepšení povětrnostních podmínek, jenže ani následující den nevypadal příliš nadějně. Vrtulový Fairchild FH-227D uruguayských aerolinek navíc postrádal dostatečný výkon tak, aby se dokázal vznést nad hustou a turbulentní oblačnost, která se nakupila nad štíty andských velehor. Pilot proto zvolil alternativní trasu podél pohoří a nakonec proletěl skrze údolí, které se otevírá mezi téměř sedmitisícovými vrcholy. Jenže ani tady nevládlo o nic vlídnější počasí.

Bujará zábava na palubě letounu utichla až ve chvíli, kdy se stroj zhoupl v prudké turbulenci a rychle ztratil výšku. Ačkoli pilot roztáčel motory na plný výkon, Fairchild ještě několikrát poskočil směrem dolů. Mladíci sledovali s hrůzou v očích, jak se okolo začínají míhat špičky čtyřtisícovek, až pravé křídlo zavadilo o jednu z nich a letadlo záhy dopadlo na tvrdou zem. Jen šťastná náhoda pak způsobila, že se vrak stroje v rychlosti 350 km/h neroztrhal na kusy (byť odpadla ocasní část, kvůli čemuž zemřelo sedm lidí), ale dopadl na svah hory, kde se po několika set metrové cestě zastavil. 

Vítejte ve zlém snu

Dvanáct nešťastníků zahynulo hned při katastrofě, dalších šest během následujících několika dní. Zbytek přeživších se náhle ocitnul v prostředí, kde teplota přes den nikdy nevystoupila nad -12 °C, přitom většina batohů a teplého oblečení zůstala nenávratně ztracena. Vyděšení pasažéři pak v troskách letounu nalezli jen několik čokoládových tyčinek a pár lahví vína. Nakonec se stáhli do torza trupu a očekávali záchranáře, kteří však ne a ne dorazit, neboť bílý stroj zůstával ve sněhové pustině pro letecký průzkum takřka neviditelný. A ačkoli trosečníci zavedli velmi úsporný systém přídělů, už za několik dní neměli nic k snědku ani k pití. Přitom jen tekutiny ztrácí organizmus v těchto nadmořských výškách až čtyřikrát rychleji než v běžných podmínkách. 

Nejpalčivější problém ovšem zmizel, když několik fotbalistů zhotovilo primitivní plechové trychtýře, do nichž sbírali vodu z roztátého sněhu na vnějším opláštění stroje. Jako mnohem složitější se ovšem jevil problém s jídlem. Mladík Nando Parrado, jemuž v troskách zemřela nejprve matka a poté i sestra a který později o svém zážitku napsal knihu Zázrak v Andách, popsal první dny o hladu takto: „Ve vysoké výšce jsou kalorické potřeby vašeho těla astronomické. Hladověli jsme, bez jakékoli naděje najít jídlo, přesto jsme stále dokola přehrabovali trosky. Zkoušeli jsme jíst kusy kůže, které jsme vytrhali z nalezených kufrů, ačkoli jsme věděli, že nám z nich bude špatně... Pokud jsme nechtěli sníst vlastní šaty, zbýval nám jedině hliník, plast, led a kamení.“

Po devíti dnech přišlo doslova hladové šílenství: Všem teď bylo jasné, že se musí posilnit, a to jakýmkoliv způsobem. Hluboce věřící mladíky z katolické školy představa kanibalismu přirozeně děsila, ale nakonec se přes největší moderní lidské tabu přenesli. „Byli jsme čtyři,“ popsal situaci Parrado. „Každý z nás držel žiletku nebo ostré kusy skla. Začali jsme opatrně rozřezávat oblečení z mrtvoly, na jejíž tvář jsme se nemohli ani podívat. Pak jsme pokračovali a  zmrzlé proužky masa odkládali na kus plechu. Nakonec jsme se konečně odhodlali a každý snědl kousek.“ Tři dny poté se z rádia vyproštěného z trosek dozvěděli, že veškerá pátrání skončila. 

Zoufalá cesta

Pojídání přátel anebo členů rodiny však ještě nepředstavovalo zdaleka to nejhorší. Po šestnácti dnech se na vrak letounu a nouzový přístřešek v jednom sesypala mohutná lavina. Osazenstvo trupu se doposud střídalo při spaní tak, aby na každého zbyl alespoň někdy „luxusní“ prostor v chráněné části kabiny. Ostatní se museli spokojit s děravým a profukujícím místem na jejím okraji. A k těmto trosečníkům se obrátilo štěstí definitivně zády, neboť zával nepřežili. Ostatní po prvotním šoku prorazili trubkou otvor do vrstvy sněhu, takže získali přívod čerstvého vzduchu. Avšak vyhrabání zbylých „šťastlivců“ trvalo plné tři dny, během kterých přeživší snědli těla mrtvých přátel, s nimiž ještě před pár hodinami sdíleli naději, smutek i obavy. 

Stále zoufalejší skupina si uvědomovala, že jediná naděje k záchraně povede skrze vlastní iniciativu. Téměř dva měsíce po pádu letounu se proto vydala na cestu trojice nejsilnějších mladíků, z nich jeden byl právě Parrado. Po strastiplném desetidenním putování, při kterém několikrát téměř umrzli (a jeden z nich se vrátil nazpátek), však vytrvalci objevili cestu do údolí. Psal se 21. prosinec 1972 a mladíci natrefili na místního arriera, tedy přepravce nákladů na hřbetech mul, který obratem zalarmoval policii a armádu. 

Dva dny poté na místě neštěstí přistály dva vojenské vrtulníky, které postupně odtransportovaly zbývajících 14 lidí, čímž skončila jedna noční můra. Média však kromě radostných ovací nezapomněla patřičně rozebrat kanibalskou epizodu a z uruguayského příběhu o přežití se doslova přes noc stala jedna z moderních legend. Přeživší však našli široké zastání též u rodin „snědených“ přátel a nakonec se jim dostalo i rozhřešení v podobě utěšujících slov a rozhřešení od samotného papeže.

Málo výživné maso 

Je totiž nesporné, že bez pojídání mrtvých by katastrofu nepřežil jediný trosečník, což vzaly na vědomí i církevní autority. Jako limit pro přežití bez jídla (avšak s dostatkem vody) se v příručkách nejčastěji uvádějí dva měsíce. Po tuto dobu člověk spotřebovává zásobní tuk a poté i vlastní svalstvo. K dlouhodobému spalování svalových bílkovin dochází při poklesu pod určitou hranici příjmu energie, která je ovšem individuální; špičkový atlet má tuto hranici podstatně výše než gaučový povaleč. Pro orientaci ale lze použít hranici pěti set kalorií, která se využívá při stanovení přísných redukčních diet pro extrémně obézní pacienty.

TIP: Jak se žije lidem, pro které je kanibalismus životním stylem

Jakmile lidské tělo klesne pod tuto hodnotu, začne se doslova ztrácet před očima. V kritických situacích je proto dobrý jakýkoliv zdroj jídla, avšak samotné lidské tělo není nikterak zázračný zdroj síly a vitality. Biolog James Cole z britské univerzity v Brightonu si dal tu práci a změřil výživnost našich orgánů i svalů. Například z 0,5 kg srdce dostanete pouze 650 kalorií, z dvou kil jater pak asi 2 600 kalorií. To však není mnoho.

Přitom poměr energie získané z půl kila čistého svalu vychází pro lidské tělesné schránky ještě hůř, neboť z něj vytěžíte asi 650 kcal – kdežto z té samé porce z divokého kance získáte skoro trojnásobek.

Nevýživný kanibalismus

Kanibalismus, praktikovaný nikoli z nutnosti, ale jako dobrovolná volba (třeba u některých divokých kmenů na ostrovech Papuy-Nové Guiney), není tedy nijak výhodný. Drsně, avšak výstižně řečeno platí, že zabít a sníst prase je i na těchto tropických ostrovech energeticky mnohem výhodnější, navíc pašík obvykle nebude mít tendenci bránit se zkonzumování se zbraní v ruce.

Dodejme, že o upraveném lidském mase koluje obecné přesvědčení, že chutná jako kuřecí. Podle praktikujících kanibalů se ale skutečné drůbeži (nebo jeho obdobě v podobě nelétavého ptáka kasuá­ra) jednoduše nevyrovná. Lidojedství má tedy v historii skoro vždy jiný než praktický důvod, který obvykle souvisí s vírou v přenos síly poraženého nepřítele do těla vítěze. 

  • Zdroj textu: Přežít
  • Zdroj fotografií: Profimedia, Shutterstock, Torsten Blackwood, Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Tradiční trh na jednom z mnoha malých náměstí v Lille. Podobné se konají každé sobotní ráno a na stáncích najdete vše, po čem vaše srdce touží.

Cestování

Kresba podle dřevořezby doprovázející českou zprávu o pádu povětroně v Durynsku

Historie

USS Constitution představuje skutečný unikát: Třístěžňová fregata je totiž originál. Na vlnách se plaví od roku 1797 a kromě britské HMS Victory (která se však několik let rekonstruovala) jde o nejstarší a nejdéle sloužící válečnou loď světa. Vznikla v bostonské loděnici podle návrhu konstruktéra Joshuy Humphreyse a největší úspěch slavila roku 1812, kdy porazila pět anglických plavidel. Vysloužila si tak přezdívku Old Ironside, v překladu „lamželezo“. Od roku 1907 funguje v Bostonu jako muzejní loď s prohlídkami pro veřejnost.

Revue

Flétňáci australští jsou pěkní, inteligentní a nebezpeční

Věda

I vesmír má své „těstoviny“ – v nitru neutronových hvězd

Vesmír

<p>Severní srázy Cǎlimanu a tábořiště na cestě Maria Terezia</p>

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907