Perfektně utajená konference: Na čem se dohodli Churchill s Rooseveltem v zátoce Placentia?

Schůzka Winstona Churchilla a Franklina Roosevelta v roce 1941 se nesla celkově v poněkud nervózní atmosféře a britský premiér se dopustil faux pas, když prohlásil, že je mu ctí poznat Roosevelta osobně. Ve skutečnosti se ti dva setkali už v červenci 1918 v Londýně, kdy byl Roosevelt náměstkem ministra námořnictva. 

17.12.2023 - Jan Čurda



Atlantická konference ze srpna 1941 se stala prvním z řady setkání amerického prezidenta a britského premiéra během druhé světové války. Schůzka měla kódové jméno Riviéra, což evokuje palmy a jemný vánek francouzského jižního pobřeží. Ve skutečnosti se odehrála v nehostinné zátoce kanadského Newfoundlandu.

Úvodní část: Perfektně utajená konference: Přípravy na přísně tajné setkání Churchilla s Rooseveltem

Britská delegace byla početnější než americká. Vedle premiéra ji tvořili šéf Imperiálního generálního štábu John Dill, vrchní velitel námořnictva Dudley Pound, vicenáčelník štábu letectva Wilfrid Freeman, státní podtajemník pro zahraniční záležitosti Alexander Cadogan, premiérův vědecký poradce profesor Frederick Lindemann a další. Ti všichni měli spoustu dalších poradců, a především perfektně připravené podklady.

Američané měli dohodnutý jen rámcový program, dokonce ani nebyli připraveni pořizovat zápisy, čehož se pak ujal prezidentův syn Elliot. Roosevelta doprovázeli velitel námořnictva Harold Stark, náčelník generálního štábu pozemní armády George Marshall a velitel letectva Henry Arnold. Kromě těchto vojenských představitelů se jednání účastnil jen náměstek ministra zahraničí Sumner Welles a organizátor dodávek lend-lease do Británie Averell Harriman.

Kdy vstoupí USA do války? 

Zatímco politici hovořili v soukromí, náčelníci štábů obou velmocí zasedli ke společnému jednání. A o čem že se vlastně mělo jednat? Inu, o nic menším než o tom, jak bude svět vypadat po skončení války. Tohoto velkého světového konfliktu, do nějž se ještě samy Spojené státy ani vojensky nezapojily. Ovšem očekávalo se, a Churchill v to úpěnlivě doufal, že k tomu v co nejkratší době dojde. Pochopitelně na straně Velké Británie (a nyní už i Sovětského svazu) proti Ose. 

Ministerský předseda se snažil Roosevelta přimět k tomu, aby se jasně vyjádřil, že Spojené státy vstoupí do války („řekněme na jaře příštího roku“). Prezident přislíbil, že bude hledat vhodný incident, který by ho ospravedlnil při vyhlášení nepřátelství. Podle jiných zpráv se však vyjádřil, že „možná nikdy nevyhlásí válku“. Jeho váhání není překvapivé – v té době se podle průzkumů proti zapojení USA do konfliktu stavělo 75 % Američanů. 

Osm bodů na papíře

Oba státníci se shodli, že nebudou usilovat o rozšíření vlastního území a budou respektovat právo všech národů vybrat si vlastní formu vlády, pod kterou chtějí žít. Současně vyjádřili naději, že se jim podaří nastolit mír, který by všem národům umožnil bezpečný život na území vymezeném jejich vlastními hranicemi. Setkání trvalo čtyři dny, které byly vyplněny intenzivním jednáním obou vůdců a jejich poradců – Harryho Hopkinse a Sumnera Wellese na americké a lorda Beaverbrooka, lorda Cardogana a Randolpha Churchilla, premiérova syna, na britské straně. 

Výsledkem byl stručný osmibodový dokument, který deklaroval připravenost obou velmocí budovat poválečný svět na právech národů na sebeurčení. Dále se hovořilo o svobodě moří, globální hospodářské spolupráci, rozvoji sociální péče a nutnosti odstranit překážky mezinárodního obchodu.

Společné prohlášení 

Ujednání bylo oficiálně označeno jako Společné prohlášení prezidenta a předsedy vlády a jeho osm bodů představilo světu tiskové prohlášení Bílého domu 14. srpna a projev vicepremiéra Clementa Atleeho v BBC téhož dne. Britský tisk použil pro deklaraci označení Atlantická charta a tento termín se rychle vžil poté, co ho použil i Churchill při svém parlamentním vystoupení 24. srpna 1941. Charta byla zpočátku vnímána jako neúspěch obou vůdců. Nedokázala přimět americké veřejné mínění pro kladný postoj ke vstupu USA do války a Brity rovněž zklamal dokument, který nevedl ke vstupu Washingtonu do konfliktu

Ve snaze změnit tento názor Churchill v rozhlasovém projevu z 24. srpna vylíčil s využitím všech svých rétorických schopností konferenci jako zlomový okamžik světové historie. On a Roosevelt se podle něj postavili za masy obyčejných lidí na celém světě. Přesto musel vysvětlovat, jak to vlastně je míněno s oním principem na sebeurčení národů – zda se vztahuje i na kolonizovaný svět. A jeho odpověď zde byla kategorická: ne. Pro britského premiéra se tento princip vztahoval pouze na země pod nacistickou nadvládou. V parlamentu pak 9. září prohlásil, že britské imperiální instituce budou „shledány zcela v souladu s koncepcí svobody a spravedlnosti, která inspirovala společnou deklaraci“. 

Přidávají se další

Atlantická charta sehrála významnou úlohu při vytváření společné protihitlerovské koalice a stala se jedním z prvních kroků k založení OSN. Na zasedání Mezispojenecké rady v Londýně 24. září zástupci exilových vlád Belgie, Československa, Jugoslávie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Polska spolu se zástupci Sovětského svazu jednomyslně přijali dodržování těchto zásad společné politiky stanovené Velkou Británií a Spojenými státy. Definitivní stvrzení spojenectví pak přinesl japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a následné vyhlášení války Spojeným státům nacistickým Německem. Protihitlerovská koalice byla kompletní.

Osm bodů pro mír

Prezident Spojených států amerických a ministerský předseda Churchill v zastoupení vlády Jeho Veličenstva ve Spojeném království pokládají za správné u příležitosti svého setkání vyhlásit některé společné zásady státní politiky svých zemí, na nichž zakládají své naděje v lepší budoucnost světa.

  1. Jejich země neusilují o územní nebo jiné zisky.
  2. Nepřejí si žádných územních změn, jež by nebyly v souhlasu se svobodně vyjádřeným přáním národů, jichž se týkají.
  3. Respektují právo všech národů zvolit si vládní formu, v níž chtějí žít, a přejí si, aby svrchovaná práva a samostatnost vlády byly vráceny těm, kdož jich byli násilím zbaveni.
  4. Budou usilovat, přihlížejíce náležitě ke svým platným závazkům, aby všechny státy, velké i malé, vítězné i poražené, měly za rovných podmínek lepší přístup k světovému obchodu a ke světovým zdrojům surovin, jichž potřebují ke svému hospodářskému rozkvětu.
  5. Přejí si uskutečnit co nejúplnější hospodářskou spolupráci všech národů tak, aby všem byly zajištěny lepší pracovní podmínky, hospodářský rozvoj a sociální zabezpečení.
  6. Věří, že po konečném rozdrcení nacistické tyranie bude nastolen mír, který všem národům poskytne prostředky k bezpečnému životu v jejich hranicích a který zaručí, že všichni lidé ve všech zemích budou moci prožívat svůj život beze strachu a nouze.
  7. Takový mír by měl umožnit všem lidem plavit se bez překážky po volných mořích a oceánech.
  8. Věří, že všechny národy světa musí z důvodů věcných i z důvodů duchovních dospět k tomu, že upustí od používání síly. Protože v budoucnosti nelze zachovat mír, dokud pozemní, námořní nebo letecké výzbroje i nadále budou používat národy, které hrozí nebo by mohly hrozit útokem mimo své hranice, jsou přesvědčeni, že dokud nebude zřízena širší a trvalá soustava všeobecné bezpečnosti, je nezbytné takové národy odzbrojit. Rovněž budou poskytovat pomoc při všech jiných praktických opatřeních, jež mírumilovným národům ulehčí drtivé břímě zbrojení, a budou taková opatření podporovat.

Další články v sekci