Reklama

Reklama

Říše zabavených věcí: Kde končí zapomenuté nožíky a pilníky z letišť?

8.4.2017 - Andrea Sachsová | The Washintgton Post
Každý, kdo cestoval letadlem, to zná: dlouhé fronty, kontrola zavazadel a pokud vypadáte podezřele, prohlídka často až do spodního prádla. Kde končí zapomenuté nožíky a pilníky, které zabavili bezpečnostní pracovníci?
Zabavené poklady
Zabavené poklady

Pracovník TSA Igor Markasyan se probírá krabicemi, které sesbíral na letišti v Newarku. Jejich obsah se rozprodá v Harrisburgu v Pensylvánii.

Mám vzkaz pro cestovatele, který se musel vzdát na letišti svého cenného sportovního vybavení: vím, kde se vaše kriketová pálka nachází. Našla jsem ji uvnitř jedné vládní budovy v Pensylvánii. Ležela na polici mezi zahradnickou lopatkou a hasákem.

Jestli ji chcete zpátky, postupujte podle těchto jednoduchých instrukcí. Zamiřte do státního distribučního centra pro přebytkový majetek v Harrisburgu, a to mezi osmou ranní a třetí hodinou odpolední, otevřeno pouze v pracovní dny. Vezměte si s sebou patnáct dolarů, samozřejmě v hotovosti. A dřevěná pálka je opět vaše. Jen ji příště zase nezapomeňte nahlásit, jinak znovu skončí v tlamě TSA (americký Úřad pro bezpečnost v dopravě). 

Všichni víme, co se stane, když se pasažér pokusí pronést bezpečnostními přepážkami na letišti zakázanou věc: ona osoba postupuje dál k nástupnímu terminálu, zatímco nepovolený předmět zůstává na přepážce. Pasažér však není jediný, kdo má před sebou dlouhou cestu: také nevítaný předmět čeká v budoucnu odysea a jeho konečná stanice je plná záhad. V závislosti na určitých proměnných by zakázaný předmět mohl skončit v nádobě na nebezpečné látky, u policie nebo v rukou nového majitele. Ale to předbíhám. Musíme to vzít od začátku, od letištní kontroly.

Pod přísným dohledem

Vzpomínky na balení kuchyňského dřezu coby příručního zavazadla už pomalu blednou. Za příjemnějších časů jste si mohli s sebou do kabiny vzít předměty, které rachtaly, bouchaly a koulely se daleko za hranice určené schránky. Ale tahle éra bezstarostného létání skončila asi dva měsíce po teroristických útocích v roce 2001, kdy federální vláda vytvořila Úřad pro bezpečnost v dopravě (TSA). 

Cestovatelé se postupem času naučili správnou kontrolní etiketu. Pravidlo o nutnosti zavírat tekutiny do plastových pytlíků už mrskáme, i kdyby nás o půlnoci vzbudili. Zouváme se bez pohoršení a bez klopýtnutí. Často nás však přemůže lenost. Občas přehlédneme lahev vody v kabelce nebo švýcarský nůž v hygienické taštičce. „Často slýcháme ‚Jejda, na to jsem zapomněl‘,“ říká Daniel Derner, úředník TSA.

Zakázané materiály spadají do několika kategorií a podle nich se určuje další krok v procesu. Například nápoje se vyhazují do odpadkové nádoby. Zbraně a nelegální látky úředníci předají místní policii. Úředníci mohou také policii upozornit, pokud daný předmět – a jeho majitel – opovrhují státem nebo místními zákony, například na vlastnictví kovového boxera nebo obušku v New Yorku. Zbývající předměty mezitím čekají na svůj osud, a ten přijíždí na kolečkách.

Igorova služba

Každý den pracovníci TSA na 450 letištích po celých Státech vyprazdňují skladiště zakázaných a zapomenutých předmětů, shromážděných za 24 hodin na letištní kontrole. Jedním z nich je i Igor Markasyan. V Newarku, v jednom z největších zařízení v zemi, tento „správce majetku“ navštíví deset styčných bodů na třech terminálech a sběrem stráví několik hodin. V obvyklé dny může nasbírat 45 až 70 kilogramů. Přes svátky se tato hmotnost zdvojnásobí.

Markasyan, který se podobá komiku Wallaci Shawnovi, začíná svůj denní okruh povinností v nejživějším místě letiště: sektoru aerolinky United v terminálu C. Svůj vozík zaparkuje blízko styčného stanoviště, odemkne kovovou skříňku a vytáhne nádobu plnou kosmetiky, pěn na holení, laků na vlasy a velkou lahev dezinfekce. Hořlavé předměty hodí do jednoho koše a nehořlavé látky (vazelína, krém na opalování) do jiného.

Než se Markasyan pustil do další nádoby, vyměnil si oblečení. Stáhl si modré umělohmotné rukavice a nahradil je kevlarovými. Ochranné pomůcky jsou zásadní; jednou si pořezal ruku o čepel mixéru. Ano, museli mu to sešít, a ano, lidé skutečně cestují s mixéry. Hodně lidí.

Nádoba se podobala přeplněnému kuchyňskému šuplíku, plnému steakových i dortových nožů, šroubováků, nůžek, vývrtek a kolejnicových vrtulí. Markasyan vhodil změť kovu do prázdné krabice, což znělo, jako když rytíř spadne z koně.

Skryté hrozby

Kromě očividně nepřijatelných předmětů ale také TSA zakazuje věci, které se jeví jako nezávadné, ale nesou v sobě skrytou hrozbu. Například vzduchové pumpičky a činky lze použít jako obušky, udělátka se spoustou drátků evokují bomby a pouťové atrakce ve tvaru zbraní jako například vodní pistolky či obaly na iPhone s plastovými úchytkami ve tvaru boxerů také nemají šanci projít.

„Repliky nepovolujeme, protože by mohly způsobit paniku,“ uvedla Lisa Farbsteinová, mluvčí agentury TSA. Markasyan hodil na rostoucí hromadu plastový luk a hračku ve tvaru zbraně delší než dětská ruka. Než vozík dotlačí k dalšímu stanovišti, čeká ho ještě jeden náklad: ztráty a nálezy. Lidé jsou zapomnětliví, zvláště pokud ve spěchu cestují s více zavazadly. Za sebou přitom nechávají nejrůznější poklady včetně zubních náhrad, jednotlivých bot a spacích pomůcek. Nejobvyklejšími sirotky se stávají mobilní telefony, notebooky, klíče, doklady a opasky.

„Máme tolik opasků, že bychom je mohli rozdávat jako pozornost pasažérům,“ říká Ofelia Ruizová, vedoucí zákaznické podpory TSA. „A brýle, brýle, brýle, brýle.“ Úředníci každý objev zaznamenají, včetně té nejmenší vlásenky.

„Pro pasažéry mohou mít právě ty nejmenší věci největší význam,“ tvrdí Ruizová. Ranní seznam nálezů to dokazuje: jeden černý opasek Hugo Boss, stříbrný diadém, brýle s chybějícím sklem, psí průkaz a mobil, který začal vyzvánět. „Váš zákazník ztratil svůj telefon,“ vysvětluje Ruizová hlasu na druhé straně, volajícímu z Izraele. „Až si přijede vyzvednout to půjčené auto, dejte mu vědět, že ho nechal na bezpečnostní kontrole TSA. Díky. Šalom.“

Po třech stanovištích Markasyan zpomalil, protože vozík nabral na hmotnosti. Provedl neoficiální odhad: asi 18 kilo aerosolů, asi 23 kilo tekutin a 30 kilo „zákazů“. Ještě sedm dalších nákladů.

Aby bylo jasno

Agentura TSA si přeje vyjasnit několik nedorozumění. Za prvé, TSA zakázané věci nikdy nekonfiskuje, ale pasažér se jich „vzdává“. Za druhé, vzdát se předmětů není jediná možnost. Můžete se například vrátit k odbavení a nechat si předměty zkontrolovat a zabalit do kufru. Nebo je můžete odnést zpět do auta či předat doprovodu, který neletí. Některá letiště mají i poštovní službu, s jejíž pomocí se se svým majetkem opět shledáte doma. Když však pasažér nemá čas ani vůli na žádnou z uvedených možností, zbývá mu jediné řešení – dotyčného předmětu se zříct.

Další monstrózní omyl: Mnozí se domnívají, že si úředníci dané předměty ponechávají. To není pravda. Například aerosoly a tekutiny se likvidují. Na letišti Newark se skladují v kůlničce obklopené vysokými rákosy a řídkými stromy. Uvnitř jsou materiály uloženy v několika modrých kanystrech, které zaměstnanci rozlišují podle typu (výbušniny, hořlavé plyny, atd.). Nějaký přepravce je časem odveze pryč.

Po skončení jeho cesty po letišti jsem Markasyana následovala do likvidační stanice. Vyhazovaným věcem sotva věnoval pohled. Tiše jsem uronila slzu za tři lahve rumu Ron Barceló, který nikdy neuvidí koktejlovou sklenici ani letní západ slunce. Zbývající věci pokračovaly v jeho autě dál, do kanceláří agentury vedle kampusu univerzity Keane. Pracovníci plní prázdné krabice dvaceti kily zakázaných předmětů, skládají je do regálů a na každý volný kousek podlahy. Větší a delší předměty, jako například golfové hole a baseballové pálky, aranžují do svazků, které postaví téměř jako snopy sena. Každé tři až čtyři měsíce si celý obsah vyzvedne nákladní auto a zamíří s ním na západ, do Harrisburgu. Včetně ztracených předmětů v hodnotě do 500 dolarů. (Ty agentura drží 30 dní, než je nechá odvézt.)

Drogy máme taky

Následující den má přijet velký tahač s návěsem. Klouzala jsem očima po seřazených uzavřených krabicích a najednou jsem uslyšela sirénu volající „otevři mě!“ Poslechla jsem. Farbsteinová rozřízla zalepenou krabici označenou 12/28. „Je to srp,“ vykřikla a vytáhla nástroj z horní vrstvy. „To si musím vyfotit!“ Farbsteinová přispívá fotografiemi na profil společnosti TSA na sítích Twitter a Instagram. Mezi jejími úlovky tam najdete třeba zelený hřeben s ukrytou čepelí či pistoli všitou do plyšového medvídka.

Já jsem vylovila nůž na dopisy ve stylu Hobita, ještě zabalený, půl tuctu nářaďových nožů Leatherman, sáček špinavých hřebíků a řeznický sekáček. Farbsteinová si k portrétu vybrala sekyrku.

Když jsem vyhrabala krabičku na pilulky ve tvaru repliky revolverového bubínku, instinkt mi napověděl, abych odšroubovala horní a dolní díl. Všimla jsem si poprašku zelených rostlinných vloček. „Našla jsem trávu!“ prohlásila jsem s pýchou. Jeden z pracovníků souhlasně přičichnul.

Několik větších letišť a mnoho menších po celém severovýchodě posílá tyto poklady do státního distribučního centra pro přebytkový majetek, které se nachází v obytné části města Harrisburg. Náklaďák, který si 6. ledna vyzvedl z letiště Newark téměř 1 350 kg zakázaných věcí a necelých 580 kg ztracených předmětů, ještě pojede pro zboží z letišť JFK a LaGuardia. Menší zařízení jednou za několik měsíců do centra odešlou jednu či dvě krabice. 

Výhodněji než na eBay

Když zboží dorazí, pracovníci centra začnou hory věcí probírat, aby odhalili špatné kousky. Vytřídí předměty, které nemají krom ubližování na zdraví žádnou další funkci. Vypadne tak např. rtěnka s nožem schovaným uvnitř, nebo čepele, které lze složit do tvaru kreditní karty. Pouta – ať už kovová nebo na hraní – jdou také z kola ven.

„Pokud to má být hřeben, ať je to opravdu hřeben,“ říká Troy Thompson, mluvčí pensylvánského oddělení obecných služeb. „Pokud to má být rtěnka, ať je to jen rtěnka.“

Některé položky se nabízejí na internetu k prodeji hromadně – například dvacetikilová krabice různých nožů nebo designové kabelky. Zbytek putuje do přízemí do obchodu s použitým zbožím, který prodává také použité vládní kancelářské pomůcky, jako např. stoly, hrníčky a nabíječky telefonu  do auta.

Thompson uvedl, že ceny v prodejně jsou o 50 % až 60 % nižší než ceny na eBay nebo v běžných obchodech. Jako důkaz mi ukázal hasák značky Vise-Grip za 50 dolarů (asi 1 200 Kč). V obchodě Lowe‘s jej najdete za 90 dolarů (asi 2 200 Kč) dolarů. Navzdory likvidačním cenám už stát od začátku programu v roce 2004 vydělal 1,5 milionu dolarů (asi 36 mil. Kč). 

Prodavačka, která tu pracuje už pět let, nepřestává nevěřícně vrtět hlavou nad podivností některých položek a s lítostí komentuje srdcervoucí ztráty. „Vždycky mě překvapí, kolik lidí cestuje s kuchyňským vybavením – s válečky nebo pánvemi na smažení,“ řekla. „Jedna z položek, co mě vždycky rozesmutní, jsou nože od svatebních dortů, kvůli jejich citové hodnotě.“

V posledním nákladu však kulinářské náčiní a novomanželské suvenýry chyběly. Našla jsem nepoužitou sadu dvanácti příborových nožů, balíček s třemi steakovými noži a nožem na sýr ve tvaru hrošíka. Celková suma: 7 dolarů (170 Kč).

Pro sportovní fandy

V přední části obchodu se ve speciální vitríně lesknou drahé značkové nože. Napočítala jsem 18 základních švýcarských nožů po pětidolarovce, plus dvě řady luxusních verzí (po patnácti až dvaceti dolarech, podle počtu příslušenství).

U loveckých nožů jsem poprosila o pomoc Jeremyho, pracovníka se zkušenostmi s pobytem v přírodě. Ten mi řekl, že tomahawk s bezmála třinácticentimetrovou čepelí s obrázkem škorpiona na rukojeti by potěšil leckterého loveckého nadšence. A podobně dlouhý Remington už by mohl pěkně zavařit i medvědovi. A kdybych měla Jeremymu pořídit nějakou pozornost jako poděkování za jeho služby, skočila bych po noži s dřevěnou rukojetí, koženým pouzdrem a nápisem „Made in Pakistan“ s cenovkou 5 dolarů.

A co pro sebe? Měla jsem tolik možností. Sněžné glóby z New Yorku, Německa, Londýna a Země smějících se medvídků. Památeční baseballové čepice Yankees, Mets a Red Sox. Hůlky a pálky na všechno možné: hokej, lakros, golf, biliár nebo na záclony. Ruční nástroje po dvou dolarech. Nůžky troje za dolar.

Zrovna jsem se přehrabovala ve vývrtkách za babku, prodavačka na mě zavolala: „Máte 54 minut.“ Když jsem si těžkala červenou vrtačku, zavolala znovu: „Deset minut!“ Když jsem si zkoušela opasek lemovaný náboji, informovala mě, že mám už jen tři minuty.

Z obchodu jsem nakonec odešla hned po zavírací době a za zády slyšela cvaknutí zamykaných dveří. Cestou k východu jsem v ruce svírala obálku plnou pokladů od TSA: šest nožů, kladivo a vládní účtenku na 21 dolarů. 

Reklama