Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla celá Evropa (1)

Knut Veliký (asi 985–1035) pocházel z rodu slavných dánských vikinských králů. Jeho dědečkem byl Harald I. Modrozub, který jako první král Dánska přijal křesťanství a nechal se místo mohyly s posmrtnými dary pohřbít v křesťanském kostele. Knutovým otcem byl Haraldův syn Sven Tveskæg neboli Vidlí vous. 

Násilí plodí násilí

Král Sven podnikl za své vlády celkem tři invaze do Anglie. Mezi anglosaskou Anglií a Dánskem zuřila tehdy válka již po mnoho let. Od 8. století sužovaly Anglii nájezdy Vikingů, kteří se většinou v létě vylodili, vraždili a loupili, co mohli, a v zimě se vraceli přes moře zpět do svých domovů. Roku 865 ale Dánové na zimu Anglii neopustili a začali se usazovat i za mořem. Po zbytek století pak válčili s Anglosasy, až byl uzavřen mír mezi králem Alfredem Velikým, prvním sjednotitelem Anglie, a Guthurmem, vůdcem dánských Vikingů v Anglii. Tímto mírem bylo ustanoveno území zvané Danelaw, kde bylo dánské právo nadřazeno anglosaskému a kde se postupně usazovali dánští osadníci.

Mír však dlouho nevydržel. Od roku 997 trpěla Anglie dánskými nájezdy opět každoročně a v roce 1002 bylo anglickému králi Æthelredovi sděleno, že „Dánové v Anglii jej věrolomně připraví o život i s jeho družinou a poté obsadí jeho království“. Æthelredova odpověď na předloženou hrozbu byla rychlá a krutá. Nařídil bez milosti vyvraždit všechny Dány, kteří se nacházeli na území Anglie. Tak se 13. listopadu 1002 skutečně stalo a tato událost vešla do dějin jako Masakr na den svatého Brickta. Ukrutné násilí ovšem nemohlo mít jiný výsledek než další násilí. 

Knutův otec, dánský král Sven, se rozčílil do nepříčetnosti. Během krveprolití totiž zahynula i jeho vlastní sestra Gunhilda s manželem. Sven několikrát Anglii napadl, ale válečná štěstěna mu příliš nepřála. Poprvé Vikingy vyhnal hlad, podruhé nedostatek kořisti na dary pro významné družiníky. V roce 1013 však Sven sebral mohutné vojsko a osobně se postavil do jeho čela. Nyní mu již nešlo o nájezd, který měl Anglii poškodit, ale o skutečnou invazi a dobytí nepřátelské země. Tehdy byl na palubě drakkaru spolu s otcem také zhruba osmnáctiletý Knut.

Princovo mládí

Jméno Knutovy matky bezpečně neznáme, nicméně dle kroniky Dětmara Merseburského jí byla Sigrid neboli Svatoslava, dcera polského knížete Měška I. a Doubravky, sestry českého knížete Boleslava II. O Knutově dětství není známo prakticky nic jistého. Mladší islandský rukopis Flateyjarbók ze 13. století se zmiňuje, že byl Knut vycvičen ve válečnickém umění známým vikinským náčelníkem Thorkellem Vysokým. Thorkell byl bratr ještě proslulejšího, polo-legendárního válečníka Sigurda a mladého Knuta prý vychovával v pevnosti Jomsborg na ostrově Wollin.

Jak asi Knut vypadal, se můžeme dozvědět z jiného islandského zdroje, totiž ze Ságy o Knutově rodu (Knýtlinga saga). Podle ní byl Knut neobyčejně vysoký a silný. „Byl také sličný, avšak kromě jeho nosu, který byl úzký, vysoko posazený a trochu skobovitý. Byl světlé pleti a měl krásné silné vlasy. Jeho oči byly lepší, než oči jiných mužů, co do krásy i co do ostrosti zraku.“ 

Společná výprava syna a otce do Anglie, na niž se vydali roku 1013, si vedla úspěšně. Napomohla tomu i sňatková politika – Knuta oženili s asi dvacetiletou Ælfgifu z Northamptonu, aby byla zajištěna spolupráce s obyvateli Danelaw.

Králi Svenovi se postupně poddalo pět hlavních měst této části Británie a otevřela se mu tím cesta na Londýn. Angličané sice spálili mosty přes Temži a donutili Dány ke krátkému ústupu, ale úplně je zastavit nebylo možné. Zanedlouho stanuli Sven a Knut před hradbami Londýna.

Město bylo opevněno mohutnou hradbou zbudovanou za římských dob a to byl pro vikinské nájezdníky tvrdý oříšek. U Bathu však zatím donutili krále Æthelreda k ústupu a ten nedlouho poté prchl i se svými syny do Normandie. Když to zjistili Anglosasové bránící Londýn, raději město Svenovi vydali v (oprávněných) obavách z dánské pomsty. Na Vánoce roku 1013 se tak Sven mohl nechat korunovat anglickým králem. Dlouho se ale z vítězství neradoval. Po pěti týdnech jej totiž dostihla smrt. 

Králův syn bez království

Protože se Knut narodil jako druhorozený syn, ujal se vlády jeho bratr Harald, který po dobu otcova tažení zůstal jako královský regent v Dánsku. Svenovo vojsko ale prohlásilo králem Knuta, a protože princip primogenitury (nástupnictví prvorozeného syna) nebyl tou dobou ještě v Dánsku nezpochybnitelný, znamenalo to pro Haralda problém. Knut ale zatím na dánské dědictví nepomýšlel. Měl totiž co dělat, aby se udržel v Anglii. 

Anglosaská aristokracie využila Svenovy smrti a svolala Witenagemot, sněm šlechty a duchovenstva. Sněm nepřijal Knuta za krále a povolal zpět z exilu Æthelreda, který musel slíbit, že bude vládnout lépe než předtím. Æthelred se vrátil z Normandie a rychle povolal nové vojsko. Knut musel ustoupit. Nakonec se vypravil i s flotilou zpět do Dánska. Anglosasům zanechal na břehu u Sandwiche vzkaz – několik stovek zmrzačených zajatců. Krvácející muži byli znamením Knutova drásavého vzteku nad tím, že musel opustit tak těžce dobyté území.

Když přijel Knut domů a setkal se s bratrem, navrhl mu vzhledem k situaci společnou vládu. Harald se ale o své království nehodlal dělit. Nakonec se bratři dohodli, že Harald zůstane králem Dánska a pod podmínkou, že Knut nebude požadovat korunu, svěří mladšímu bratrovi do rukou nové vojsko určené na další vpád do Anglie. Knut se nemohl dočkat, až dobude království na Britských ostrovech zpět.

Vikinská invaze

Knut se vrátil do Anglie s vojskem ještě větším, než měl jeho otec. Dalo by se říci, že se postavil do čela všech Vikingů ze Skandinávie. Mezi jeho spojence se počítal norský spoluvládce, veterán Erik Haakonsson (od roku 999 bylo Norsko podřízeno Dánsku), Švédové a také Poláci Boleslava Chrabrého. Celé vojsko prý čítalo více než 10 000 mužů a 200 lodí.

TIP: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Jen pouhý pohled na ně vnášel strach do srdcí nepřátel, jak dosvědčuje Anglosaská kronika z Peterborough: „Kdo by mohl hledět na zlatavé lvy na štítech nepřítele, kdo na muže z oceli hrozící zlatou tváří, kdo na býky na lodích se zlatými rohy věštícími smrt, aniž by jej popadla hrůza z pána takového vojska? A co víc – v tom vojsku nebyli žádní otroci, ani muži propuštění z otroctví, ani muži nízkého rodu, ani starci, ale všichni byli urození, v plné síle let a dobře připravení k boji.“

Knut se vylodil ve Wessexu, starém rodovém panství Alfreda Velikého a dalších předků krále Æthelreda. Brzy si celý kraj podmanil. Do karet mu hrálo i to, že se potkal se svým starým vychovatelem Thorkellem Vysokým. Thorkell sloužil od roku 1012 Anglosasům, ale nyní přešel i se 40 loděmi na Knutovu stranu.

Král Æthelred a jeho syn Edmund se několikrát snažili svolat vojsko, ale bez znatelného úspěchu. Dánové se pohybovali velice rychle a podmaňovali si jeden kraj za druhým. Æthelred se bál další zrady, a proto se raději opevnil v Londýně. Edmund se s Vikingy nestřetl, ale spokojil se s pleněním statků těch, kteří přešli na jejich stranu. Když v dubnu roku 1016 Æthelred zemřel, vrátil se Edmund do Londýna, kde se nechal korunovat.

Londýn v obležení

Knut nařídil vojsku obklíčit Edmundovo hlavní město. Než se však kruh zcela uzavřel, podařilo se anglosaskému králi proklouznout. Vydal se do Wessexu, který částečně osvobodil a kde začal verbovat nové síly. Knut znovu stál před branami nedobytného Londýna. Nařídil vyhloubit příkopy, aby chránil své vojsko před nenadálým výpadem, a zbudovat kanál pro drakkary, aby mohly přehradit Temži a odříznout město od jakékoli pomoci, která by mohla přijít po řece. 

Edmund poté svedl s Dány několik bitev. Na chvíli je dokázal od Londýna odlákat, ale porazit je nemohl. Ale ani Knut nebyl úspěšný. Poslední útok na město jej stál tolik mužů, že se rozhodl raději stáhnout do Essexu. Tam došlo k rozhodující bitvě u Assandunu. V ní se potvrdily Edmundovy nejhorší obavy. Anglický král byl zrazen Erikem z Mercie, který se stáhl z boje. Knut mohl slavit rozhodné vítězství. Zvrátit jej nemohla ani další bitva s velšskými spojenci anglického krále, která proběhla o několik dní později.

Oba králové se setkali k vyjednávání o míru symbolicky na ostrově uprostřed řeky Severn. Edmund musel být přinesen na nosítkách, protože byl zraněn v boji. Knut byl velkorysý. Navrhl rozdělení Anglie podle Temže. Území na sever od řeky mělo připadnout Dánům, vše směrem na jih, včetně Londýna, mělo zůstat Edmundovi. Ten nabídku bez váhání přijal.

Dokončení: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla Evropa (2) (vychází v pátek 21. února)

Mezi panovníky byla také uzavřena smlouva „na přežití“ – tedy v případě, že jeden z nich zemře, ztrácí jeho rod země ve prospěch druhého. Protože Edmund zemřel jen několik týdnů po uzavření dohody, objevily se samozřejmě spekulace, že jej Knut nechal zavraždit. Jak to bylo doopravdy, se dnes už jen těžko dozvíme. Skutečností je, že Edmund mohl stejně dobře zemřít na následky zranění z boje jako na následky Knutových intrik. Každopádně, na Vánoce roku 1016 měla Anglie již počtvrté za několik let nového krále – Knuta.