Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

19.04.2019 - David Bimka

Vikingové vešli do historie jako nemilosrdní plenitelé – a na této pověsti rádi pracovali. Jejich úspěchům se tak dostává jen málo pozornosti. Nebyli to však pouze lupiči, nýbrž i objevitelé a zdatní obchodníci, kteří osídlili do té doby neznámé země

<p>Grónsko pro Vikingy objevil vyhnanec Erik Rudý, který svou loď z Islandu nasměroval podle bájných příběhů.</p>

Grónsko pro Vikingy objevil vyhnanec Erik Rudý, který svou loď z Islandu nasměroval podle bájných příběhů.


Reklama

Zápis Anglosaské kroniky z roku 793 nešetří divokými vizemi: „Přibyla strašlivá znamení nad zemí Northumbria a žalostně vystrašila lid. Veliké blýskání a bouře a ohniví draci byli popatřeni na obloze. Velký hladomor následoval tato znamení a později v tom roce pohanské bandy zničily Boží chrám na ostrově Lindisfarne strašlivým pleněním a masakry.“ 

Historicky první zmínka o výpravě loupeživých seveřanů na bohaté kláštery na britském pobřeží nezůstala na dlouho jedinou. Stránky církevních kronik a diplomatických zpráv brzy plnily popisy hrůz, jež rozsévali nemilosrdní zabijáci, kteří se nebáli zemřít a jejichž štíhlé lodě pronikaly po řekách hluboko do vnitrozemí. Tam potom rabovali a vybírali výpalné, načež zase bleskově zmizeli, když se místním pánům konečně podařilo svolat dostatečně velký „fyrd“ neboli domobranu.  

Británie počátku 8. století připomínala dámu středního věku – byla bohatá a mírná: Spory mezi královstvími řešila hlavně díky vlivu křesťanské církve často dohodou a beze zbraní. I vedení válek se však začalo řídit jasnými pravidly a ze „zákona ohně a meče“ byli vyjmuti kněží, ženy a děti. Dobová vyobrazení dokonce ukazují ženu, kterou znásilnil voják, načež ho dotyčná proklála jeho vlastním kopím. Mužovi kamarádi jí pak jako omluvu za příkoří přinesli osobní věci zabitého. 

Vpád barbarů, kteří se těší na smrt v boji – protože z bitevního pole odejdou rovnou do božské Valhally –, berou otroky a zabíjení považují za příjemnou kratochvíli, znamenal pro tuto relativně civilizovanou společnost šok. Dobové prameny tak nájezdníky vykreslují téměř jako ďábly, kteří nejsou z tohoto světa. Vikingové však byli lidé: možná brutální a nemilosrdní, přesto také nesmírně vynalézaví, pracovití a zruční. Jenže divoká válečná pověst v historii překryla mnohé z jejich kvalit. 

Neobvyklé povolání

Slovo „viking“ zpočátku nevyjadřovalo etnickou příslušnost, ale povolání. Označení „fara i víking“ náleželo ve staré norštině těm, kdo „vyrážejí na lup“. Drancování nepředstavovalo plnohodnotné zaměstnání, protože vody severního Atlantiku umožňují bezpečnou plavbu pouze v letních měsících. Vikingové 9. a 10. století nebyli v drtivé většině profesionální zabijáci, nýbrž obyčejní farmáři či rybáři, kteří se převážnou část roku lopotili a ve volných chvílích trénovali boj. Výjimku tvořilo jen několik vybraných mužů, tzv. húskarlů, náležejících k osobní gardě náčelníka. Těm střechu nad hlavou, cenné dary a osobní prestiž zajišťovala prvotřídní výzbroj a ochota kdykoliv padnout za zájmy svého vůdce. 

Historici se dodnes přou, proč vlastně začaly pohanské kmeny na severu Evropy vyrážet na výpravy. Hlavním důvodem mohla být touha po rychlém zisku, když se rozšířily zvěsti o bohatství anglických království a snadném způsobu, jak v tamních klášterech přijít k penězům. Možná šlo o reakci na přelidnění a nedostatek kvalitní úrodné půdy, kterou sever právě neoplývá. Vize usazení se v nové domovině a založení farem – bez ohledu na to, zda daná země někomu patří, či nikoliv – mohla být velmi lákavá. Jako třetí vysvětlení se nabízí důrazná demonstrace síly vůči rozpínavým franským sousedům. Pravděpodobně se však jednalo o kombinaci všech tří zmíněných faktorů

Násilím proti pohanům

Díky prvním úspěšným výpravám a následnému přílivu bohatství popularita výpadů napříč severskými zeměmi nesmírně vzrostla. Norové kolonizovali sever Skotska a Dánové rabovali a obsazovali Anglii. Další Vikingové se vydávali do Pobaltí a dnešního Ruska, kde coby „Varjagové“ brzy převzali vládu. Expandovali také do neprozkoumaných dálav na západě a zanedlouho si podmanili Island, Grónsko, a dokonce i severoamerické pobřeží. Tento neuvěřitelný, tři století trvající rozmach odstartoval „vikingský věk“. Jak je však možné, že se zaostalé kmeny z nejméně pohostinného kouta kontinentu během krátké doby proměnily ve smrtelné nebezpečí nejen pro Británii, nýbrž i pro mocnou Franskou říši? 

Odpověď spočívá v obrovských technologických i politických změnách, jimiž zmíněné kmeny prošly. Zlomovým okamžikem se pro ně stal nástup křesťanství v Evropě. Lidé v Británii a Irsku opustili staré bohy víceméně dobrovolně, zato germánští Sasové a Frísové nehodlali pohanské modly jen tak zahodit. Šlo přitom o dobrou záminku pro franského císaře Karla Velikého, který se rozhodl šířit novou víru nevídaným násilím. Potlačení pohanů bylo brutální dokonce i podle tehdejších standardů a vyznačovalo se řadou symbolických aktů: V roce 872 například nechal panovník pokřtít 4 500 zajatých Sasů – načež je dal všechny popravit

Seveřané, především Dánové, si byli osudu svých sousedů velmi dobře vědomi. Mnozí Germáni, kteří ztratili domov, totiž našli u svých pohanských bratří útočiště a přinášeli s sebou příběhy o masakrech, bezpráví a uvržení do otroctví. Dánové se proto rozhodli vzdorovat franské rozpínavosti budováním rozsáhlé sítě opevnění a vytvořením silného loďstva, jež by je ochránilo před nadcházející invazí. 

Z rybářů piráty

Pověst seveřanů coby skvělých námořníků byla oprávněná. Jen v Norsku se nachází na 1 200 fjordů, hlubokých zátok, které vytvářejí doslova labyrint členitého pobřeží dlouhého přes 26 000 km. Popsané podmínky nesmírně svědčily rybolovu a hojné úlovky se staly klíčem k přežití v jinak nevlídném kraji. 

Na počátku vikingského věku neexistovala města, a dokonce i sídla náčelníků – jarlů – měla podobu jen větších vesnic, což platilo rovněž pro první krále Dánska. Lidé žili rozprostřeně v pobřežních osadách a ve vnitrozemí na malých rodinných farmách. Vláda byla velmi demokratická a spory se rozhodovaly na sněmech svobodných mužů. Přirozená tendence k nezávislosti a absence autority, jež by si uměla efektivně vynutit svoji vůli, však vedla také ke vzniku společnosti, kde vládlo právo meče. Konflikty a následné krvavé klanové války tak patřily k běžnému koloritu. Z hlubin časů se díky jedné ze ság zachovalo i přísloví, které odkazuje na zvyk vyplácet se z vraždy penězi: „Jen hlupák zabije víc lidí, než na kolik má zlato.“ 

TIP: Vikingské bojovnice: Mýtus, nebo realita?

Ve světě, kde se násilná smrt považuje za smysluplné řešení sporu, tvořilo umění boje podstatu přežití a jeho oslava pronikla i do samotných základů náboženství. Obliba ostří coby argumentu, kombinovaná s námořnickou zručností, představovala úhelný kámen budoucího národa objevitelů, pirátů a dobyvatelů. 

Dokončení: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru (vychází v pondělí 22. dubna)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pařížskou katedrálu Notre-Dame zachvátil v polovině dubna mohutný požár. Střecha svatostánku se následně propadla a oheň se rozšířil i do jedné z hlavních věží.

Zajímavosti

Nejnebezpečnější nepřítel - japonské Micubiši A6M Zero bylo rychlé a obratné.

 

Válka
Věda
Vesmír
Revue

Karel Ludvík (vlevo) s bratry

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907