Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru

22.04.2019 - David Bimka

Skutečný zlatý věk Vikingů se začal psát po objevu jejich nejslavnější zbraně - rychlého a obratného drakkaru. Teprve poté mohli začít seveřané ve velkém kolonizovat i nové země...

<p>Vikingové pobřeží Severní Ameriky nikdy neosídlili trvale. Země byla příliš vzdálená a nepřátelská.</p>

Vikingové pobřeží Severní Ameriky nikdy neosídlili trvale. Země byla příliš vzdálená a nepřátelská.


Reklama

Nejdůležitější a nejslavnější vikingskou zbraní byla tzv. dlouhá loď neboli drakkar. Vynalezl ji neznámý vizionář někdy ve druhé polovině 8. století, když spojil to nejlepší, co tehdejší seveřané o budování plavidel věděli, a zmíněnou znalost ještě značně vylepšil. Popustíme-li uzdu fantazii, můžeme si představit některého z legendárních dánských králů, jak k sobě povolává mistra loďaře se slovy: „Postav mi loď rychlou jako vítr a obratnou jako úhoř, která unese tolik mužů, co skála. Ať proklouzne každým potokem, ale přitom mě bezpečně přenese přes rozbouřené moře.“

Předchozí část: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Je možné, že podobný úkol znamenal pro neznámého stavitele roky pokusů a frustrujících omylů – stejně tak si ovšem mohl jedinečnou podobu plavidla vysnít přes noc. Pravdu neznáme a nikdy znát nebudeme: Jisté je pouze to, že Dánové dokázali loď postavit přesně podle zmíněného přání

Svět do té doby nic podobného neviděl. Námořní velmoci Středomoří používaly galéry, štíhlá plavidla poháněná desítkami veslařů, s klounem neboli mohutným hrotem na přídi. Ve srovnání s drakkarem šlo ovšem o zoufale neohrabané „kocábky“. Dánové upřednostnili jako primární pohon vítr a síle lidských paží u vesel určili jen podpůrnou úlohu. Vyžadovalo to dobré zvládnutí principů hydrodynamiky a porozumění tomu, jak vyrobit plavidlo s mělkým ponorem tak, aby zůstávalo i s velkou plachtou stabilní. 

Skutečná revoluce však spočívala v konstrukci trupu. Zdánlivě nemožně zahnuté linie, jež jsou pro přídě drakkarů typické, vytvářeli mistři stavitelé ohýbáním mokrého dřeva nad ohněm. Na míru formované desky pak dovedně sestavovali tak, že plavidlo drželo tvar i bez vnitřní konstrukce. Zaručovalo mu to pružnost a současně pevnost, přičemž se obešlo bez kostry, která jinak přidává na váze i neohrabanosti (viz Jak postavit drakkar?)  

Na výpravě za zlatem

S novými loděmi začali Dánové plenit britské pobřeží, zatímco k tomu franskému, i když mnohem bližšímu, se zpočátku vydávali jen opatrně. Smyslem zdrženlivé strategie bylo vyslat Frankům jasnou zprávu, co se stane, pokud se pokusí o invazi do Skandinávie – a současně je zbytečně neprovokovat, aby ke skutečné konfrontaci nemuselo dojít. Daná taktika fungovala na výbornou a mezi Franky a Vikingy se odehrávaly jen zřídkavé konflikty. Tedy až do chvíle, kdy se Franská říše ocitla v roce 840 v občanské válce a námořním lupičům se otevřely dokořán dveře k jejímu bohatství, čehož také bez milosti využili

Vikingové však začali ve velkém kolonizovat i nové země. Úrodná pole Anglie se jako cíl přímo nabízela, nájezdníci ovšem museli počítat s odporem tamních obyvatel. Osídlování poloprázdných území bylo sice logisticky náročnější, ale také bezpečnější. Vikingové tak záhy obsadili Orkneje a Hebridy, ostrovy ležící severně od skotské pevniny, kde přežívaly zbytky keltského obyvatelstva. Podobně zabrali Faerské ostrovy, Shetlandy a Island, téměř neobydlená místa, jež ovšem v 9. a 10. století oplývala mnohem příjemnějším podnebím než dnes a kde se na zelených pláních dařilo ovcím, skotu i nenáročnému zemědělství. 

Z těchto dalekých výsep byl už jen krok ke kolonizaci Grónska. K jeho objevu přitom došlo pouhou náhodou, když námořníky mířící z Islandu do Norska smetla silná bouře a zanesla jejich lodě k neznámému pobřeží. Dobrodruh Erik Rudý pak zorganizoval výpravu asi tří tisíc kolonistů do míst, která s jistou dávkou reklamního umu pojmenoval „Groenland“ neboli „zelená země“. Nicméně nemusel lhát příliš: Ačkoliv byl ostrov na kontinentální poměry stále relativně chladný, zažíval velmi příznivé období klimatického oteplení, jež okolo roku 1000 zasáhlo většinu severní Evropy a vydrželo zhruba tři staletí. Vikingové tedy mohli v Grónsku založit řadu osad a začít obchodovat s kůžemi i mrožími kly s původní domovinou.  

Sbohem, Ameriko

Vikingské výpravy se v důsledku této západní kolonizace stále prodlužovaly. Bezpečná přístaviště a vesnice, kde bylo možné doplnit zásoby, značně rozšířily dosah doplutí lodí seveřanů. Erikův syn Leif Eriksson se vydal ještě dál na západ a objevil Vinland neboli „zemi vína“ – dnešní kanadský ostrov Newfoundland. Odtud pak zbýval už jen kousek k založení osad na pevnině, kterou dnes známe jako Nový Brunšvik. 

Vědci dlouho předpokládali, že zmínky o Vinlandu v ságách představují pouhé bajky – až do chvíle, kdy byla v roce 1960 na Newfoundlandu nalezena někdejší vikingská osada. Další se tam podařilo odhalit před čtyřmi lety a jiné možná na objev stále čekají. Zdejší osídlení však mělo pouze krátké trvání a šlo nejspíš o dočasné tábory, kde objevitelé přečkávali zimu, aby se na jaře mohli vrátit domů. Vikingy zajímaly hlavně přírodní zdroje, zejména dřevo, kterého se v Grónsku nedostávalo, přičemž hrálo kritickou roli při údržbě lodí i stavbě domů. 

Založit stálé osady a obchodní trasy se seveřanům v Americe nikdy nepodařilo. Na vině byla nejen značná vzdálenost a nebezpečné vody Atlantiku, ale také konflikty s indiány, z nichž Vikingové v mnohonásobné menšině obvykle nevyvázli se zdravou kůží. Poslední výprava zamířila zpátky do původní domoviny v roce 1009 a další už nikdy nedorazila. Na „znovuobjevení“ Evropany si tak kontinent počkal až do roku 1492, kdy k jeho pobřeží připlul Kryštof Kolumbus.

Jak postavit drakkar?

Dobový návod na stavbu vikingské lodi k dispozici nemáme, několik plavidel se však dochovalo díky tehdejšímu zvyku pochovávat v nich krále a náčelníky – rekonstruované exempláře si můžete prohlédnout například v muzeu v Oslu. V Sáze Olafa Tryggvasona se pak dočteme: „Množství lidu se shromáždilo pro budování. Někteří káceli stromy, jiní sdírali kůru, další kovali hřeby a jiní zase převáželi dřevo.“ 

Stavba lodí znamenala bezpochyby náročný úkol, vyžadující velké množství odborníků, a tudíž i peněz. Pokud byl zadavatel dostatečně bohatý, vyráběla se plavidla obvykle z dubu, který se do Norska musel dovážet z jihu Dánska. Opačným směrem zas proudilo borovicové dřevo, nejvhodnější pro stěžně. Design lodí měl na starosti loďmistr, jemuž byli k ruce specialisté na každou část plavidla. I samotné kácení a zpracování dřeva vyžadovalo značnou zručnost, protože desky nevznikaly řezáním (pila tehdy představovala drahý a neobvyklý nástroj), nýbrž štípáním kmenů po směru růstu vláken, což dodávalo výslednému materiálu vysokou pevnost. 

Dřevo se zpracovávalo buď čerstvé, nebo se po převozu nechávalo ležet ve vodě, aby nasáklo. Formování nad ohněm pak bylo jednodušší a umožnilo především čelní a koncové desky ohnout do požadovaného tvaru. Čelo se často osazovalo vyřezávanou hlavou draka, symbolizující válečnou loď. Termín „drakkar“ se však mnohdy přenáší na všechna plavidla, zatímco Vikingové tak označovali pouze největší dlouhé lodě. K přepravě lidí i dobytka přes Atlantik pak sloužily robustnější, ale méně hbité knarry nebo o něco menší karve.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Z pohledu na Velký chrám se tají dech. Přesně s tímto cílem ho architekti před 3 300 lety vybudovali.

Zajímavosti
Vesmír

Václav IV. a Žofie Bavorská. Královna byla hluboce dotčena upálením Jana Husa a stala se ochránkyní husitských kněží.

Historie
Zajímavosti
Věda

Ultimátní srážka Jupitera s dávnou protoplanetou

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907