Průvodce biblickými místy: Tam, kde se psaly dějiny víry

Mnoho zbožných cestovatelů i historiků touží navštívit místa, k nimž se vážou biblické příběhy, a míří proto do Izraele a okolí. Bible a její hrdinové i proroci však žili a konali daleko za hranicemi dnešního židovského státu. Dějištěm nejslavnější knihy evropských dějin se stal Blízký východ od Turecka po Egypt, ale svatá kniha mluví také o mnohem vzdálenějších končinách, spojených se Středomořím obchodními cestami i diplomatickými vztahy. Nicméně zatímco některé lokality se zapsaly rovněž do pozdější historie, a dokonce ani nezměnily jméno, jiné pohltil čas.

Kudy kráčel Abrahám?

Genesis, 12:4: A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.

Zapomenutá vesnička na turecko-syrských hranicích jen stěží připomíná metropoli, kterou kdysi bývala. Harran vstoupil do dějin jako město rebelující proti asyrské nadvládě, ale také coby místo, kde žil Abrahám se svou rodinou. Jeho otec Terah se tam přistěhoval a sám prorok strávil v Harranu 75 let. Dnes jde o obrovskou archeologickou lokalitu s pozůstatky jedné z nejstarších univerzit světa. Obklopuje ji zemědělská osada tvořená zvláštními domy se špičatými střechami, jež se nikde jinde v oblasti nenacházejí. Zbožné návštěvníky láká Jákobova studna i Abrahámův dům.

Vraždění neviňátek

Abrahám zanechal stopy také v blízkém městě Şanlıurfa. Podle tradice se narodil v tamní jeskyni, kde jej měli ukrývat před králem Nimrodem. Hvězdy totiž panovníkovi předpověděly, že na svět brzy přijde dítě, jež ukončí vladařem prosazované modlářství – načež Nimrod nařídil všechny novorozence zabít. 

Místo dnes tvoří součást velké mešity a patří k významným poutním cílům v oblasti. Do nedalekého jezírka se zlatými kapry prý Abrahám skočil z hradeb pevnosti, když před králem utíkal. Nábožensko-historické centrum přitahuje hlavně Turky, kteří se tam přijíždějí modlit i odpočívat. Abrahám neboli Ibrahím se totiž řadí mezi důležité proroky židů, křesťanů i muslimů.

Stopy královny Ester

Ester, 2:8: Když se rozhlásil králův výrok, totiž jeho zákon, a mnoho dívek bylo shromážděno na hradě v Šúšanu pod dohled Hegajův, byla vzata i Ester do královského domu pod dohled Hegaje, strážce žen.

Ester vychovávali coby sirotka až do chvíle, kdy si ji vyhlédl za manželku perský král Achašveróš, patrně Xerxes I. Stalo se tak poté, co Peršané dobyli Babylon a ukončili otroctví židovských kmenů, které Babyloňané věznili. Ester odešla s panovníkem do jeho země a s jejím jménem se tam pojí především dvě místa. 

Starověká Ekbatana – dnešní íránský Hamadán – patří mezi nejdéle kontinuálně obydlená sídla planety. Někdejší centrum Médské a později i Parthské říše představuje moderní metropoli, pyšnou na své dědictví. Tamní hrobka královny Ester se v roce 2008 zařadila na seznam UNESCO: Nenápadná stavba vznikla v 16. století, ale hrob se tam nacházel mnohem dřív. V minulosti ležel mimo město, nakonec jej však pohltily ulice, v jejichž změti se obtížně hledá. Ačkoliv židovská komunita, jež měla v Hamadánu hluboké kořeny, již téměř vymizela, hrobka zůstává srdcem kultu a cílem poutníků. 

Druhé z výše zmíněných míst tvoří dnešní íránské Súsy, starý Šúšan, kde Ester žila s perským panovníkem. Z dávného sídla však bohužel zbyly jen ruiny. Část života tam během babylonského zajetí strávil také prorok Nehemjáš a v místě se nachází i hrobka proroka Daniela.

Hrobka proroka Jonáše

Jonáš, 3:3: Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny.

Bůh vyzval proroka Jonáše, aby varoval obyvatele Ninive před jeho hněvem. Aby se Jonáš příkazu vyhnul, vydal se na moře, jenže v bouři jej spolkla velká ryba. Po třech dnech ho však vyplivla na souš a Jonáš doputoval do města: Varoval jej před božím soudem, lidé uposlechli a začali se kát. Podle tradice se právě v Ninive nachází prorokova hrobka, známá jako Nabí Júnis. Z původního sídla zbyly jen ruiny a impozantní archeologická lokalita, ale na jeho základech vyrostl Mosul – z nějž později nechvalně proslulý Islámský stát učinil centrum svého chalífátu.

Jelikož Jonáše uctívá židovská, křesťanská i muslimská tradice, představuje hrobka svaté místo pro všechna tři náboženství a donedávna symbolizovala jednotu města a jeho obyvatel. Netřeba zdůrazňovat, že všechny komunity silně ranilo, když památku v červnu 2014 zničil Islámský stát, navzdory snahám místních ji ochránit. Nicméně v důsledku její destrukce – a díky spletitým tunelům, jež vykopali bojovníci IS – se dnes v pahorku provádějí archeologické výzkumy, odhalující odkaz asyrských králů. 

Domov královny ze Sáby

1. Královská, 10:1: I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami.

Sába nebo Šeba coby domov královny ze Sáby se nacházela patrně v jižní Arábii, ačkoliv se na tom badatelé plně neshodnou. Království tam existovalo zřejmě v letech 1200 př. n. l. – 275 n. l. a jeho hlavním městem byl Ma’rib, kde Sabejci uctívali Slunce, Měsíc i řadu dalších božstev. Časem z něj zbylo jen opuštěné místo s řadou zapomenutých chrámů, ale nejvelkolepější součást starověkého regionu tvoří pozůstatky velké přehrady. Vodní dílo z 8. století př. n. l. lze považovat za jeden z divů tehdejšího světa. Když se pak hráz v 6. století protrhla, muselo své domovy opustit na padesát tisíc lidí.

V moderní době Ma’rib včetně archeologické lokality několikrát bombardovala Saúdská Arábie a její spojenci během konfliktu, který vypukl v roce 2015. Jemenské milice zas naleziště zaminovaly a provedly řadu ilegálních výkopů, což vedlo k jeho poničení.

Cíl Mojžíšova tažení

Žalmy, 72:10: Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby a Seby.

Seba je historické jméno pro Kúšské království a odkazuje k synovi biblického Kúše. Oblast ležící v dnešním Súdánu představovala od prvopočátku cíl válečných výprav Egypťanů a zapsala se do dějin svým bohatstvím, zejména zlatem, slonovinou a otroky. Kúšité se nicméně Egyptu srdnatě bránili, přičemž jej dokonce nakrátko ovládli a utvořili 25. dynastii.

V 6. století př. n. l. se stalo hlavním městem Meroe (jak se někdy označuje i celá říše) a jeho civilizaci lze považovat za vrchol súdánského starověku. Tamní kulturu nejdřív ovlivnil Egypt – mezi merojskými ruinami vynikají dvě stovky úzkých špičatých pyramid. Později zanechala své stopy také antika, přičemž města Naqa a Musawwarát es-Sufra nesou jasné středomořské rysy. Africké vlivy pak obohatily zdomácnělý egyptský panteon o divoké ozbrojené bohyně.

Podle židovské tradice vedl mladý Mojžíš do Meroe egyptskou výpravu a dobyl jej díky zradě kúšské princezny. Ta město vydala poté, co Mojžíš odpřisáhl, že se s ní ožení a manželství naplní.

Zlato pro Šalomouna

Jób: 22:24: Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofírské zlato.

Bájná ostrovní země Ofír proslula svými poklady a králi Šalomounovi odtud poselstvo každé tři roky přiváželo zlato, stříbro, santalové dřevo, perly, slonovinu i exotická zvířata. Velkou raritu znamenalo také „almugímové dřevo“, z nějž na vladařův rozkaz vznikla zábradlí Chrámu – podle botaniků přitom mohlo jít o vzácný druh jalovce. O pestrém dovozu ze záhadného místa svědčí rovněž archeologické nálezy: Nápis na keramické nádobě z 8. století př. n. l. objevené v Tel Avivu říká, že se v ní nachází ofírské zlato.

TIP: Archeologové zřejmě našli místo, kde byl odsouzen k smrti Jan Křtitel

Historici si nicméně nejsou jistí, kde se bohatý Ofír nacházel. Někteří se přiklánějí k Indii, potažmo ke Šrí Lance, jiní poukazují na Afriku – do Velkého Zimbabwe, Danakilské prolákliny či do oblasti Kartága. Nalézt Ofír toužili i cestovatelé a dobyvatelé: Kryštof Kolumbus prý věřil, že země leží v Americe. Španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña pak v roce 1568 pojmenoval nově objevené ostrovy jako Šalomounovy, protože právě odtud podle něj proudilo cenné zboží legendárnímu králi.