Vyznavači krvavých bohů: Závan z řeckého podsvětí
Staří Řekové, Keltové i Aztékové – princip lidské oběti najdeme snad ve všech velkých náboženských systémech, křesťanství nevyjímaje. Co vedlo naše předky k tomu, aby si bohy usmiřovali lidskými životy?
V řecké mytologii se v porovnání s náboženstvími jiných dávných civilizací setkáváme s nápadným antropomorfismem: Zatímco Aztékové či Keltové ztotožňovali své bohy s přírodními jevy i nebeskými tělesy a zdůrazňovali tím svou bezvýznamnost, Řekové je vnímali jako bytosti podobné lidem. Členové řeckého panteonu se navíc dopouštěli stejných chyb a selhání.
Osudy starověkých bohů se po generace předávaly ústní tradicí a dodnes o nich se zájmem čteme. Méně se však ví, jak vypadal reálný náboženský život tehdejších Řeků.
Lidská oběť v bájích a pověstech
V komunikaci s bohy přikládali Řekové největší význam právě oběti, přičemž přinášeli dary těm z nich, které si právě chtěli naklonit. Například mořeplavci si tak předcházeli vládce moří Poseidona, pro vojáky byl zas důležitý Ares, bůh války. Dlouho se předpokládalo, že Řekové rituálně obětovali pouze zvířata: Ženy předkládaly bohyním samice, zatímco muži žádali o přízeň bohů oběťmi samčího pohlaví.
O lidských obětech existuje jen pár zmínek, leccos však napovídají literární záznamy. V legendě o Prometheovi přinesl syn Titánů lidem oheň, za což jej bohové přikovali ke skále a orel mu každý den vyrval játra, která přes noc opět dorostla. Prometheus se tak obětoval pro lidstvo. V jiném příběhu usmrtil nestvůrný Minotaurus s tělem člověka a hlavou býka každý rok sedm panen a sedm mladíků z Athén, dokud jeho řádění nezarazil hrdina Theseus. Podle vědců mohou právě takové náznaky vypovídat o vztahu původních obyvatel Peloponéského poloostrova k lidským obětem.
Vlčí hora promlouvá
Hmatatelným důkazem by se pak mohl stát například rok starý objev z hory Lykaion (v překladu „hora vlků“). Z literárních pramenů ji známe jako rodiště nejvyššího boha Dia a na jejím vrcholku se kdysi měla nacházet svatyně, kde se prý vykonávaly i krvavé lidské oběti. Řekové údajně věřili, že kdo tam obětuje Diovi a maso zemřelého pozře, změní se ve vlka.
Archeologové v místě obětního ohniště skutečně kromě zbytků popela a zvířecích kostí našli i lidské ostatky. Velmi pravděpodobně patřily mladému chlapci, který zemřel upálením. Pokud badatelé domněnku potvrdí, budeme možná muset obraz vzdělaných, kultivovaných a na svou dobu nesmírně vyspělých Řeků mírně upravit.
Krvavé Kartágo
Lidské oběti byly běžné rovněž ve starověké fénické kolonii Kartágo, jež se rozkládala na území dnešního Tuniska v letech 800–146 př. n. l. Rodiče tam obětovali bohům často i jen několikatýdenní kojence a ukládali je do speciálních obětišť zvaných tofety. Nešlo přitom pouze o děti otroků či zajatců, ale mnohdy také o potomky ze vznešených rodin.
Poselství Abraháma
O lidské oběti vypráví i Starý zákon: Abrahám se na Boží příkaz chystal obětovat svého jediného syna Izáka, ale Bůh na poslední chvíli jeho ruku zadržel a odměnil ho za bezmeznou oddanost. Tým amerického vědce Toma Starka došel zkoumáním příběhu k závěru, že se ve starověkém Izraeli až do 7. století př. n. l. souběžně s judaismem praktikovalo i polyteistické náboženství. Židovský bůh Jahve představoval podle Starka zpočátku jen jednoho z členů panteonu a Izraelité mu zřejmě přinášeli i lidské oběti, především při válkách. V případě vítězství pak údajně na znamení vděku obětovali ženy a děti.
Seriál: Vyznavači krvavých bohů
- Lidské oběti v krutém světě Aztéků (vyšlo 10. listopadu)
- Krvelační keltští válečníci (vyšlo 13. listopadu)
- Závan z řeckého podsvětí (vyšlo 16. listopadu)
