Zapomenutá manželka posledního Přemyslovce: Viola Těšínská vládla jen několik měsíců

Markrabské město Brno zažilo 5. října 1305 královskou svatbu. Krátce před svými šestnáctými narozeninami vstoupil král Václav III. do manželského svazku s mladičkou Violou, dcerou těšínského knížete Měška. Čím byl tento sňatek zvláštní a proč vyvolával u panovníkových současníků zmatení a údiv?

17.05.2024 - Daniel Černohorský



Život Violy Těšínské obklopuje a zahaluje celá řada nejasností. Budoucí česká královna, pocházející z vedlejší linie hornoslezských Piastovců, se narodila patrně někdy kolem roku 1290, ale mohla být i mladší. Na svou dobu obdržela poměrně neobvyklé a nekřesťanské jméno, které podle historičky Gabriely Šarochové dostala pravděpodobně po své bulharské prababičce. O dětství a výchově slezské šlechtičny se nedochovaly žádné zprávy. Podle Františka Palackého šlo ale o „jednu z největších krás svého věku“, i když první, kdo popisuje její fyzické kvality, byl v druhé polovině 14. století kronikář Beneš Krabice z Veitmile, který se s Violou nikdy nesetkal. 

Uspěchaná svatba 

Do českých dějin vstoupila těšínská krasavice na podzim 1305, kdy se svým průvodem dorazila do Brna, aby se vdala. Skromný obřad proběhl 5. října, oddával neznámý, zřejmě jen nižší duchovní, hostina se odbyla, korunovace odložila. Jediným urozeným hostem se stal vévoda Ota III. Dolnobavorský, který měl s Václavem III. na Moravě jednání ohledně Uher a na svatbu přišel jen tak „bokem“, aby se neřeklo. Současníci byli tím vším zklamáni a pohoršeni.

Palacký spatřoval důvod sňatku ve Václavově lásce k Viole a tuto tezi později přijali i další historici včetně Josefa Šusty. Otázkou však zůstává, zda se ženich seznámil s nevěstou už před svatbou. Není znám žádný pramen, jenž by naznačoval dřívější setkání, a dvojice se nejspíše poznala osobně až při samotném obřadu. 

Podle současných historiků stála za svatbou Václava s Violou Těšínskou snaha o posílení přemyslovských pozic ve Slezsku (potažmo v Polsku). Těšínsko zaujímalo strategickou polohu na komunikační trase českých zemí s Malopolskem. Avšak česko-slezské dynastické spojenectví nepřinášelo v té době Praze téměř žádné výhody. Nevěstin otec, osvětimský a těšínský kníže Měšek I., patřil formálně mezi Václavovy vazaly, a kromě toho byl chudým a v rozložení mocenských sil středoevropského prostoru málo významným hráčem. 

Volba nevěsty piastovské krve měla snad demonstrovat obrat panovníkova zájmu k polským záležitostem, které zkraje vlády (stejně jako všechny své ostatní povinnosti) hrubě nezanedbával. Václav se stal králem v červnu 1305, v necelých 16 letech, a svou úlohu zpočátku chápal jako nekonečnou míru volnosti a výhod bez závazků a povinností. Naštěstí se po několika výtkách vzpamatoval a vzal otěže vlády pevně do svých rukou. 

Sama v cizí zemi 

Žádné idylické soužití na Violu po sňatku nečekalo. Vše bylo domluveno narychlo a nevěstě se před svatbou nikdo nevěnoval. Do Prahy tak přijela nepřipravená a nenašel se nikdo, kdo by mladé královně pomohl překonat bariéry a zorientovat se v neznámém prostředí. 

Viola Těšínská od řezbářky Jarmily Haldové. (foto: Wikimedia Commons, MMŽbk, CC BY-SA 3.0)

Těšínská kráska tak zůstala odkázaná sama na sebe. Nižší původ a skromné poměry, ze kterých pocházela, ji ovšem v novém prostředí téměř deklasovaly. Přece jen prostředí Pražského hradu bylo pro dceru chudého knížete něco zcela jiného, což jí dávaly dospívající sestry Václava III. i šlechta u dvora patřičně najevo a „ohrnovali nad ní nos“

Manželství trvalo přesně 11 měsíců. Během svého tažení do Polska český král 4. srpna 1306 zahynul v Olomouci rukou neznámého vraha. Tím vymřel rod Přemyslovců po meči, neboť kratičké soužití zůstalo bezdětné. Podle současných historiků za to mohl nízký věk Violy a Václava. Dle líčení dobových kronik měl ale mladý vladař jiné starosti než navštěvování manželského lože. Tak či onak „neplodná“ vdova sklidila v souvislosti se zánikem prastaré dynastie svůj naprosto nezasloužený a neopodstatněný díl viny. 

Jejímu postavení neprospěly ani spekulace o strůjcích atentátu. Vedle římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského či teorii o domácím spiknutí českého panstva se od počátku hodně mluvilo o krakovském knížeti Vladislavu Lokýtkovi, proti němuž Václav chystal vojenský úder. Nenávist vůči ambicióznímu Violinu strýci dopadala i na hlavu čerstvé vdovy a zřejmě jí dost komplikovala život. 

Odchod ze scény 

Těšínská šlechtična tak zůstala v Praze ve společnosti tří dalších žen přibližně stejného věku (18leté královny vdovy Elišky Rejčky, 16leté princezny Anny a její sestry 14leté Elišky Přemyslovny), které se postupně staly českými královnami. Na rozdíl od nich se ale Viola nezapojila do sňatkové licitace s možnými adepty na český trůn.

Vzhledem ke značnému spěchu při uzavírání manželství nedošlo mezi Václavem III. a Měškem na jinak běžné dohody o věnu a materiálním zabezpečení nevěsty. Na rozdíl od luxusně zabezpečené Elišky Rejčky neměla v Čechách pro případ vdovství připsán žádný majetek ani důchody a ocitla se tak zcela bez prostředků. Za této situace jí zbývaly dvě možnosti: uchýlit se k příbuzným, nebo vstoupit do kláštera. Viola se rozhodla pro druhou variantu. Ačkoliv její otec dosud žil, vrátit se k němu nechtěla, nebo nesměla. Na konci léta 1306 tak spěšně opustila Prahu a na dlouhých deset let prakticky zmizela z dějin. 

Válka českých královen 

Na politické scéně se Viola znovu objevila v polovině druhé dekády 14. století. Tehdy královnu vdovu navštívili poslové Elišky Přemyslovny a jejího muže Jana Lucemburského (1310–1346), s návrhem provdat se za Petra I. z Rožmberka, nejvyššího komorníka českého království. Důvodem této nabídky se staly události z října 1315, kdy se Přemyslovna pokusila odstranit ode dvora mocného šlechtice, podkomořího Jindřicha z Lipé, a nahradit jej královně oddaným panem Vilém Zajícem z Valdeka a dalšími loajálními velmoži. Jindřich byl obviněn ze spiknutí proti panovníkovi a uvězněn na hradě Týřově. Avšak na stranu ronovského šlechtice se postavila část české nobility a také jeho životní partnerka, královna vdova Eliška Rejčka. 

Došlo tak k vlně násilností a země se ocitla na prahu občanské války. Nedílnou součástí tohoto konfliktu se stalo přetahování osobností z ronoveckého tábora do královského a zase zpět. Zvláště urputně pak obě strany nadbíhaly Petrovi z Rožmberka, který měl, jako snoubenec Jindřichovy dcery Kláry, stát na straně svého budoucího tchána. Jihočeský šlechtic byl ale zjevně ochoten ke změně barev, v případě, že by se mu dostalo vhodné motivace a ocenění. 

Podruhé vdaná 

Kalkul královské strany, že Petr podlehne kouzlu „královského spříznění“, byl naprosto přesný. Jihočeský magnát zrušil několik let trvající zasnoubení s dcerou Jindřicha z Lipé a roku 1316 přijal ruku sličné Violy. O postoji nevěsty k vidině druhého manželství prameny mlčí. Snad chtěla svůj život naplnit něčím smysluplnějším a zajímavějším než modlitbami v klášterní cele

Pokus začít znovu ale těšínské kněžně nevyšel. Zhruba rok po svém sňatku, 21. září 1317, zemřela. Příčiny jejího náhlého skonu nejsou známy. Odhaduje se, že roky v klášteře se podepsaly na Violině zdraví. Rožmberk však po ní dlouho netruchlil a v následujícím roce se oženil s Kateřinou z Vartenberka, se kterou zplodil osm dětí a strávil s ní dlouhých 29 let.


Další články v sekci