Problematický Václav III.: Vládl Čechám mladý hýřil, nebo rozumný král?

25.12.2020 - Jindřich Kačer

O Václavovi III. se traduje spousta klišé. Například, že promrhal bohaté dědictví v opileckém hýření a nadělal královské pokladně spoustu dluhů. Kolik z toho je pravda a co si vymysleli kronikáři?

<p>Václav se občas opil a vedl volnější sexuální život, ale zřejmě to až tak nepřeháněl. Vlevo Listina Václava III. z 9. ledna 1306 s přivěšenou majestátní pečetí, jejímž prostřednictvím daroval Unkovi z Majetína královský les Chlum. </p>

Václav se občas opil a vedl volnější sexuální život, ale zřejmě to až tak nepřeháněl. Vlevo Listina Václava III. z 9. ledna 1306 s přivěšenou majestátní pečetí, jejímž prostřednictvím daroval Unkovi z Majetína královský les Chlum. 


Reklama

Václav nastoupil na trůn v necelých šestnácti letech. Proslulé jsou jeho pitky s mladými šlechtici, při nichž prý v opilosti bezmyšlenkovitě rozdával královské hrady a další statky – prostě jen proto, aby si šlechtice naklonil na svou stranu. Jako čirý nerozum a hloupost se označuje unáhlený sňatek s mladou a krásnou Violou Těšínskou, která se mu rodem zdaleka nemohla rovnat a nepřinesla království žádné výhody. 

Obraz tragéda

Tápání v domácí i zahraniční politice mladý král částečně vyvažoval, když se radil s cisterciáckým opatem Konrádem, ale bohužel prý často tvrdohlavě prosazoval nejjednodušší řešení, která vyhovovala jeho mladému naturelu. Ještě ho v tom podpořily zištné a nerozumné rady zmíněných šlechtických kumpánů při pitkách – zejména Raimunda z Lichtenburka a chamtivého kancléře Petra Angelova

To všechno se mu nakonec mělo vymstít právě v Olomouci při chystané výpravě do Polska. Šlechtici prý vycítili slabost a neschopnost mladého krále, takže většinou odmítli přijet i přesto, že předtím chamtivě brali nabízené statky, které jim král rozdával. Bezradnost a rozkládající se morálka byla ve vojenském ležení patrná a král ji prý nedokázal zvládnout. Alespoň takový obraz nám zhruba nabízí kronikář Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Vzhledem k tomu, že se jedná v podstatě o jediný podrobný dobový pramen k těmto událostem, máme tendenci jeho líčení věřit a nekriticky ho přijímat.

Nicméně o změnu pohledu se v poslední době snaží většina historiků (zejména Karel Maráz, při sepsání biografie Václava III.), kteří kladou činy mladého Přemyslovce do souvislostí tehdejší situace, hledají pro ně vysvětlení a nepodléhají sugestivnímu líčení kroniky. Na druhou stranu není možné najednou pohled na Václava III. úplně obrátit a prohlásit ho za zodpovědného politika a vládce. To je ostatně u šestnáctiletého mladíka těžko představitelné. Navíc byl na českém trůně pouhý rok, což je stěžejní problém. Za tak krátkou dobu těžko můžeme odhadnout jeho schopnosti a zhodnotit kroky, které podnikal. 

Mladík králem

Nejprve si musíme uvědomit, za jakých okolností se jeho krátká vláda odehrávala. Šlo o velmi hektický rok. Václav musel především v zahraniční politice dotáhnout do konce mírové jednání s římským králem Albrechtem Habsburským, s nímž jeho otec na sklonku života nevycházel dobře. Dále ho kromě české koruny tížily ještě dvě další – polská a uherská. Ani jednu však neměl pevně posazenou na hlavě a musel se rozhodnout, jak s nimi naloží. Uherští magnáti se nedokázali shodnout, koho mají podporovat a v Polsku se o slovo hlásil dávný nepřítel jeho otce – Vladislav Lokýtek z rodu Piastovců. 

Na domácí scéně se král vyrovnával s pohledávkami věřitelů, kteří se přihlásili se svými nároky ještě z doby vlády Václava II. K tomu připočtěme pohřeb otce, svatbu Václavovy sestry Anny s Jindřichem Korutanským a zrušení zásnub s Alžbětou Uherskou a následnou Václavovu vlastní svatbu s Violou Těšínskou. Na začátku roku 1306 se výrazně ozvala opozice v Polsku, kde se situace značně vyostřila. Takže Václav musel vyhlásit zmíněnou válečnou výpravu, která se měla sejít v Olomouci a vyvolala mezi šlechtou značnou nevoli. Za jeden rok se toho odehrálo poměrně dost. 

Rozhazování statků

Jak se tedy vládce ve svých šestnácti letech s těžkými nároky vyrovnával? Opravdu utápěl svůj žal v alkoholu, jak to líčí starší historici výrazně ovlivnění Zbraslavskou kronikou? Je zajímavé, že ani Petr Žitavský ho nehodnotí zase tak úplně negativně. Kronikář zpočátku píše, jak to byl schopný panovník, kolik znal řečí a vyjadřuje naději na pokračování politiky jeho otce Václava II., jehož kronika až nekriticky oslavuje. Po kruté vraždě, jež ukončila života Václava III., uzavírá kronikář část o jeho vládě zase chválou. Mezitím ovšem popisuje excesy:

Když pak v noční době panští synové, kteří byli ke králi přidruženi na to, aby na něm něco chytře vymohli, viděli krále rozpáleného vínem, žádali na něm královské statky a přemnoho jich obdrželi.“  

Je však otázka, jestli a v jaké míře je skutečně prováděl. Kronika je totiž do jisté míry literární dílo s jistou „uměleckou licencí“. Listiny žádné rozdávání královského majetku ve velkém nepotvrzují. 

Petr Žitavský je jediný, kdo o tom tak vyhroceně mluví a ani on nejmenuje jediný konkrétní hrad či město, které měl takto král „propít“. Předmětem darovacích listin Václava III., které známe, byly nejvýše vesnice. To nevypadá, že by svévolně a ve velkém rozdával královský majetek. Nějaké majetky šlechtě postoupil, ale to bylo hlavně proto, že musel vyrovnat dluhy po svém otci. A zmíněný Raimund z Lichtenburka byl jediný mladík (věkem), který takto nějaký majetek obdržel. Jinak šlo o starší šlechtice, kteří s králem určitě nepopíjeli. Poměrně hodně majetku dostali Ronovci, ale jen jako vyrovnání pohledávek z doby Václava II. Příjemcem podobných pergamenů se stala i církev či měšťané. 

Proč by kronikář lhal?

Jaký měl však kronikář zájem mladého vládce takto očernit? Byl o celé situaci dobře informován, ale svou kroniku sepisoval o dost později, než se události staly. Mohlo se to stát třeba takto: Václav byl zpočátku zaměstnán zahraniční politikou. Na sklonku podzimu pak musel řešit pohledávky domácích věřitelů. Na jaře už měl zase starosti s Polskem. Kronikáři se nelíbilo právě to prostřední období, z něhož si pamatoval, že Václav vydával královský majetek. Co když si v době psaní kroniky Petr Žitavský již nepamatoval, že šlo o vyrovnání závazků? Možná si to „nechtěl pamatovat“. Chtěl totiž v kronice hlavně vyzdvihnout a oslavit milovaného Václava II., a tak poněkud „upravil“ určité záležitosti týkající se jeho syna.

Nicméně bychom si neměli Václava III. přehnaně idealizovat, byl to samozřejmě jen člověk z masa a kostí, ve svém věku vlastně puberťák. Občas se zřejmě opravdu opil a možná vedl i poněkud volnější sexuální život. To k jeho věku tak trochu patří, a když k tomu připočteme jeho pozici od malička hýčkaného královského synka, musel zkrátka disponovat sebevědomím hodným Přemyslovce. Těžko od něj očekávat upjatý mravný život. Nechoval se tak sám. I jeho otec Václav II. vyhledával četné milenky. V té době to bylo normální. Nakolik to však zrovna u Václava III. přesáhlo obvyklou míru? To můžeme dnes už jen hádat. 

Zájmy kronikářů

Podle Zbraslavské kroniky mělo na jaře roku 1306 dojít u Václava k charakterové proměně. Mladý král se náhle začal chovat zodpovědně. Údajně mu měl promluvit do duše zbraslavský opat Konrád. Jenže šlo o vymyšlený příběh, v němž Petr Žitavský jen přikrmil vlastní zájmy a zásluhy cisterciáků. V úředních pramenech se žádná změna neprojevuje a o žádné nehovoří ani třeba Kronika tak řečeného Dalimila

Další dobový pramen, ovšem německý – kronika Otakara Štýrského, však o nějakém Václavově obratu uvažuje, ale zásluhu na něm nepřičítá zbraslavskému opatovi, nýbrž německy mluvícímu patriciátu. Jeho zástupci měli mladého krále upozornit na to, že královská pokladna je prázdná. Jenže i to je asi spíš hájení vlastních zájmů, protože patriciát těžko mohl vědět, co má král v pokladně a ještě ho na to upozorňovat.

Pak je tu osoba králova kancléře Petra Angeliho, který měl údajně prodávat šlechtě právo na pití s králem a následně inkasovat provize za převody majetku. O něm těžko něco zjistíme, ale vypadá to také jako přikrášlená historka, protože Petr Žitavský zjevně neměl Angeliho rád. 

Sebevědomá šlechta

Vztahy se zemskou elitou trápili už Václavova děda Přemysla Otakara II. Mnohem lépe s ní vycházel Václav II., ale celkově nelze házet všechny šlechtice do jednoho pytle. Když tedy připustíme, že poslední přemyslovský král se jen tak neopíjel se šlechtickými synky, zdá se, že jeho vztahy s nobilitou opravdu nebyly ideální. Nicméně viditelné problémy způsobilo právě až ono klíčové tažení do Polska. Lze předpokládat, že Václava přesvědčili jeho šlechtičtí rádci, že tam táhnout musí, protože problémy s Vladislavem Lokýtkem lze zvládnout jen silou.

Ideální řešení by bylo zaplatit za tažení žoldnéřům nebo i vlastním lidem. Jenže pokladna po jeho otci zela prázdnotou, takže Václav musel svolat zemskou hotovost. To znamenalo, že každý šlechtic byl nucen postavit ozbrojence „za své“. A to se většině pánů moc nechtělo. Byli nemile překvapeni. Rádi se účastnili výprav, na kterých mohli kořistnicky vydělat. Z toho byl sebevědomý mladý Přemyslovec velmi rozčarován a vyvolalo to oboustranně zlou krev. Do té doby byly zřejmě vzájemné vztahy mezi šlechtou a mladým králem celkem neutrální.

Těžké dědictví po otci

Klíčovým faktorem při hodnocení Václava je ovšem jeho dědictví po otci. Vzhledem k opulentní nádheře přemyslovského dvora to navenek totiž vypadalo, že po sobě Václav II. zanechal bohatou prosperující říši. A nezodpovědný Václav III. to pak za rok rozházel. Ve skutečnosti spíš však zdědil hromadu dluhů. Snažil se s nimi něco udělat, ale jeden rok vlády je na to příliš málo času.

TIP: Náhlá smrt „krále Kaše": Usilovala česká šlechta o život Rudolfa Habsburského?

Dluhy byly opravdu obří, takže je spláceli ještě Jindřich Korutanský a Jan Lucemburský, což neznamená, že Čechy nějak zvlášť strádaly – ekonomický rozvoj mohl pokračovat. Země na tom nebyla zle, ale Václav II. financoval svou nákladnou politiku především z těžby stříbra. Tehdy mu to přišlo logické a správné, ale my dnes se znalostí ekonomických zákonitostí víme, že to dlouhodobě nemohlo vést k dobrým výsledkům. Z dlouhodobého hlediska nemůže být rozvoj postaven jen na drahých kovech, ale musí se opírat také o produkci a obchod, což král zanedbal. 

Ve finále bychom tedy měli hodnocení posledního přemyslovského krále opřít především o fakt, že měl těžkou pozici a musel by se hodně ohánět, i kdyby tak záhy nepodlehl vrahovým dýkám. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykousat soupeře

psi a šakali
stáří:
přes 4 000 let | kde: Egypt

Psi a šakali patří mezi nejstarší, nejkrásnější a současně i nejlépe dochované hry v dějinách. Herní desku se podařilo najít v thébské hrobce a datuje se zhruba do roku 1800 př. n. l. Nalezl ji britský archeolog Howard Carter, který ovšem vstoupil do historie především jako objevitel místa posledního odpočinku faraona Tutanchamona. Stolek vyřezaný ze slonoviny, se zásuvkou na herní komponenty, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum umění. Známe však i starší kusy, a to v tisíce kilometrů vzdáleném Ázerbájdžánu, kde existuje herní deska vyrytá do skály příbytku. Je nejméně o dvě století starší než luxusní egyptský výrobek a zřejmě sloužila lidem mnohem nižšího sociálního postavení. Obliba zmíněné „deskovky“ se tedy zjevně rychle rozšířila po celém Blízkém východě i střední Asii.

Moderní název „psi a šakali“ vymyslel Carter podle tvaru hlav herních hůlek, patřících jednomu či druhému hráči. Je možné, že v historii byla hra známá spíše jako „58 děr“, což koresponduje s jejím cílem – posunout pět hůlek v dírkách tak, aby opustily herní plochu dřív než ty soupeřovy. Původní přesná pravidla však již zavál čas. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of ArtCC0 1.0)

Zajímavosti
Revue
Vesmír

Microsyops latidens nejspíš miloval ovoce, což mělo své následky na jeho chrupu.

Věda

Od svých afrických bratranců se lev asijský liší mimo jiné i poněkud méně bohatou hřívou, o jejímž pravém smyslu kolují četné dohady.

Příroda

Britské vojenské konzervy? Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej.  Vojenské konzervy značky Maconochie neměly nijak valnou reputaci.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907