Smrt a daně: Kniha posledního soudu Viléma Dobyvatele
Mezi nejpodrobnější a nejméně obvyklé dokumenty středověkých časů patří obsáhlý, v kůži vázaný spis. Normané v něm po dobytí Anglie zaznamenali celé její bohatství a uvedené znalosti se pak využívaly po dlouhá staletí.
Mezi důvody, proč se Vilém Dobyvatel tak vehementně pokoušel zabrat anglický trůn, patřil fakt, že ostrovní země byla na dobové poměry nesmírně bohatá. Po rozhodující bitvě u Hastingsu v roce 1066 a rozpoutání teroru vůči místnímu obyvatelstvu však vévoda z Normandie potřeboval stabilizovat situaci a rozdělit půdu věrným. O Vánocích roku 1085 tedy vyslal do jednotlivých hrabství své zástupce, aby zjistili, „co a kolik každý vlastník půdy má na svých pozemcích a dobytku a jakou to má cenu“. Zmíněný soupis dostal název Králova kniha, vešel však ve známost jako Kniha posledního soudu neboli Domesday Book – zapsání do svazku totiž nešlo uniknout, stejně jako soudnému dni…
Do roka a do dne
Šlo o revoluční počin, jenž předběhl evropské poměry o několik staletí. Nejenže kniha dokumentovala přesuny majetku po vpádu Normanů, ale stala se i základem pro výměru daní a předepisování vojenské služby – přičemž k obojímu se používala ještě v 17. století.
Každopádně neuplynul ani rok a souhrn byl hotový, což na středověké poměry znamenalo neobvyklou rychlost. Anglosaská kronika, obecně kritická k normanským vládcům ostrova, podotýká, že v celé zemi nezbylo „ani vola či krávy, ani vepře, kteří by byli přehlédnuti a nezaneseni do záznamu“. Výsledné dva svazky o 475 a 413 stranách latinských záznamů popisují 13 418 osídlených míst, z nichž mnohá existují dodnes.
Přesné záznamy
Knihy byly neuvěřitelně detailní. Například u Oakley v Buckinghamshiru se uvádí, že „panna Aelfgyth zde měla půl lánu, který jí propůjčil místní šerif Godric do té doby, pokud bude sám zastávat svěřený úřad, ovšem pod podmínkou, že jeho dceru naučí vyšívat zlatou nití. Tu půdu dnes vlastní Robert Fitzwalter“.
Ze záznamů zjistíme, že 35 % anglické země představovala orná půda s osadami, 15 % tvořily lesy, 30 % pastviny, necelé 1 % zabíraly louky a zbytek pokrývaly hory, močály, pustiny či vřesoviště. Základní jednotkou v knize se stal panský dvorec s pozemky a s přidruženými svobodnými nájemci a nevolníky, kteří tehdy reprezentovali asi desetinu obyvatel.
Vilémova půda
Kniha posledního soudu představovala základní pramen pro všechny majetkové soudní spory. Vycházela z předpokladu, že veškerou půdu v Anglii vlastní Vilém Dobyvatel a propůjčuje ji baronům, kteří ji dále předávají svým vazalům. Každá majetková změna proto musela jít vysledovat k těmto vladařovým záznamům, určujícím legální vlastnictví. Pokud se přesuny nedaly zdůvodnit na základě smluv a zápisů z knih, nebyly platné a jednalo se o zpronevěření panovníkovy půdy. Zmíněné knihy proto vždy putovaly s jeho dvorem, a to i na válečná tažení. Teprve za válek růží v 15. století zůstaly natrvalo ve Westminsterském opatství, v síni královské pokladnice.
