Američané v obklíčení: Statečný odpor příslušníků US Army během bitvy u francouzského městečka Mortain

Když po týdnech vyčerpávajících bojů prolomili vojáci US Army 25. července 1944 nepřátelské linie u Saint-Lô, téměř celý západní úsek německé fronty v Normandii se zhroutil a Spojenci o šest dní později vstoupili do Avranches. Dobytím města a zajištěním neporušeného mostu v nedalekém Pontaubaultu Američané odřízli říšské jednotky na západě a mohli tak bez překážek postupovat k Bretani. Otevírala se jim i cesta na Orléans a Paříž.

Führer nařizuje útok

Zatímco nedávno jmenovaný velitel skupiny armád D polní maršál Günther von Kluge plánoval stáhnout se na východ, Adolf Hitler měl jiné představy. Chtěl Američany donutit k ústupu a odříznout jejich síly mířící k Bretani, a proto vydal Klugemu rozkaz zahájit protiútok. Navzdory maršálovým námitkám, že by se říšské oddíly měly stáhnout na linii Seiny, vůdce trval na ofenzivě. Operace dostala název Lüttich podle vítězné bitvy, kterou Němci svedli v Belgii za první světové války.

Hitler chtěl nasadit osm tankových divizí, Kluge však věděl, že pro operaci může vyčlenit pouze pět neúplných. Jednalo se o 2. a 116. tankovou divizi, část 1. tankové divize SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ a 2. tankovou divizi SS „Das Reich“, doplněné ještě o 17. divizi pancéřových granátníků SS. Tyto formace tvořily součást XLVII. sboru, který v té době čítal sotva 300 tanků, z nichž zhruba jednu polovinu představoval typ PzKpfw IV a druhou PzKpfw V Panther. K dispozici bylo rovněž několik tigerů, stovky polopásových vozidel a útočná i protiletadlová děla. 

Kluge naplánoval zahájení operace na neděli 6. srpna ve 22.00 a ve snaze dosáhnout momentu překvapení jí neměla předcházet dělostřelecká příprava. Zatímco 2. tanková divize Wehrmachtu dostala rozkaz s částí 1. tankové divize SS vyrazit podél jižního břehu řeky Sée na St. Barthélemy a dál na západ, úkol útočit severně od vodního toku připadl 116. divizi. Na levém křídle si pak měla 2. tanková divize SS prorazit cestu přes městečko Mortain. Konečným cílem operace se stalo město Avranches.

Hitler byl plánem posedlý a Klugemu psal: „Výsledek bitvy o Francii závisí na úspěchu útoku. Máme neopakovatelnou příležitost zvrátit situaci.“ Polní maršál však jeho optimismus nesdílel. 

„Skvělé“ místo pro odpočinek

Malebné městečko Mortain, v němž v té době žilo přibližně 1 600 obyvatel, se nacházelo u říčky Cance. Oblast se zvlněnými kopci, živými ploty a úzkými cestami Němcům nabízela vhodný úkryt a možnost překvapení, omezovala však jejich manévrovací schopnosti. Na východě se nad městem zvedal skalnatý kopec La Suisse Normande, na mapách označovaný jako kóta 314. Tato strategicky položená výšina umožňovala kontrolu nad příjezdovými cestami, neboť do všech stran poskytovala výhled na kilometry daleko.

Do Mortain původně vstoupili 3. srpna pěšáci amerického 18. pluku 1. divize „The Big Red One“, kteří obsadili nejen kótu 314, ale i severně položenou křižovatku v L’Abbaye Blanche, a postavili okolo městečka také několik silničních zátarasů. Tento frontový úsek ale americké velení považovalo za klidný, a proto muže 1. divize záhy vystřídali vojáci ze 30. divize „Old Hickory“. Ti nedávno utrpěli citelné ztráty a měli si v tomto kraji odpočinout a nabrat nové síly. Do St. Barthélemy tak 6. srpna dorazil 117. pěší pluk a Mortain obsadili příslušníci 120. regimentu. Všichni se těšili na zasloužený oddech a klid francouzského venkova.

Přesto ale museli počítat s případným nepřátelským útokem. Kótu 314 dostal na starost 2. prapor a rota K od 3. praporu. Až na místě však vojáci zjistili, že jejich předchůdci z 18. pluku si s budováním obranných postavení moc hlavu nelámali.

Rota K obsadila severní stranu kopce a rota E pod vedením poručíka Ralpha Kerleyho spolu s četou roty H vytvořila střed perimetru. Jih a západ pak držela rota G poručíka Rona Woodyho. Celkem se na vyvýšenině nacházelo asi 700 mužů. Četa poručíka Toma Andrewse mezitím zaujala postavení u křižovatky v L’Abbaye Blanche. Palebnou podporu jí poskytovalo několik 57mm protitankových kanonů a minometů, později také třípalcová děla M5. Zatímco Američané budovali obranné pozice, Mortain slavilo osvobození. V noci ze 6. na 7. srpna, když všude ležela hustá mlha, však Němci zahájili útok.

Nečekaný úder

Od východu do městečka mířily jednotky divize „Das Reich“. Jako první se s nimi střetla rota F. Díky momentu překvapení a ztížené viditelnosti se ale většina Američanů octla téměř ihned v zajetí. Jen  malé skupině se podařilo ustoupit na sever, aby se spojila s Andrewsovou četou u L’Abbaye Blanche, další se přidali k obráncům kóty 314. Nepřátelští pěšáci se s výkřiky „Heil Hitler!“ těsně po jedné ráno vrhli i na americká postavení na kopci. „Útok byl zuřivý a budil dojem, že ho vede celý prapor,“ napsal poručík Kerley.

Rota G, jež zachytila první nápor, ztratila řadu mužů a musela ustoupit asi o 100 metrů, aby obnovila perimetr. Velitel 2. praporu podplukovník Eads Hardaway, který si zřídil velitelství v centru městečka, zůstal odříznutý od svých mužů na pahorku a později padl do zajetí.

Plukovník Hammond Birks, jenž stál v čele 120. pluku, ale nehodlal Mortain esesákům vydat. Jeho záložní 3. prapor se však nacházel (až na rotu K) na cestě k Barentonu, nařídil proto alespoň rotě C městečko znovu dobýt. Rozpoutal se zuřivý boj ve tmě a mlze, osvětlený jen hořícími domy.

Ráno Američané ještě stále drželi kótu 314, ocitl se však v obklíčení. Měli sice rádiové spojení s Birksovým velitelstvím, ale on pro ně mnoho udělat nemohl. Rotu C se Němcům podařilo odrazit, stáhla se proto do týlového parku, kde už proti nepříteli bojovali i plukovní úředníci a spojaři. Mnozí se přitom vyznamenali, například telefonista Joseph Shipley vyřadil bazukou dva tanky, ačkoliv ji nikdy předtím neobsluhoval.

Nerozhodný boj

Když se v 8.00 začala mlha pomalu rozplývat, spatřili obránci na pahorku německé tanky valící se proti nim. Nepřátelské obrněnce se však záhy dostaly pod palbu 230. praporu polního dělostřelectva a zaútočilo na ně také letectvo. Skvělou práci přitom na kótě odváděli dva předsunutí návodčí: poručík Robert Weiss a seržant Frank Denius. Ztráty kvůli německému ostřelování ale utrpěli i obránci, především roty E a K. Odpoledne se pokusili dobýt kótu pancéřoví granátníci ze 17. divize SS. Hlavní tíhu boje nesla v tomto případě rota G, která dokázala s podporou 60mm minometů nepřítele odrazit. Situace se však zhoršovala, neboť raněných přibývalo a obráncům se nedostávalo zdravotnického materiálu ani munice.

Střety probíhaly i v dalších sektorech. Američtí vojáci ze 119. pěšího pluku 30. divize, podporovaní tankovou rotou, se snažili získat zpět vesnici Romagny ležící asi tři kilometry na jih od Mortain. Ve vsi se odehrála zuřivá bitva, jež ale neměla vítěze. Příslušníci 2. praporu 117. pluku se zase neúspěšně pokoušeli probít do Mortain ze severozápadu přes obec St. Barthélemy, kterou nepřítel předtím obsadil.

Když padla tma, boj nakrátko utichl, ale už 8. srpna v 1.30 ráno Němci útoky obnovili. Tvrdé střety pokračovaly po celý den, aniž by přinesly nějaké rozuzlení. Posily ze 119. pluku uvízly v Romagny, a ani mužům 117. pluku se nepovedlo proniknout do Mortain a vystřídat unavené obránce na kopci. Ti své pozice stále drželi, stejně jako posádka silničního zátarasu v L’Abbaye Blanche.

Následující den už byla situace mužů na kótě kritická. „Zásoby munice se ztenčily prakticky na nulu. Několik raněných během noci zemřelo. Těla mrtvých, našich i nepřátel, se na srpnovém slunci rychle rozkládala a zápach na kopci byl příšerný,“ líčil opět poručík Kerley.

Němci se je pokoušeli všelijak zlomit. Ostřelovali kopec protipancéřovými a fosforovými granáty, aby úlomky skal zranily co nejvíc mužů a fosfor jim způsobil popáleniny. Američany trápil i hlad, naštěstí našli na jižním svahu jablečný sad a získali i zelí a brambory z nedaleké farmy. 

Krátká a nepublikovatelná

Vzhledem k tomu, že na kótě 314 vládla opravdu zoufalá situace, rozhodlo se velení poslat na místo zásoby. Pokus použít pozorovací letouny ale skončil sestřelením jednoho stroje a zajetím pilota. Krátce nato se k liniím obránců vydal důstojník Waffen-SS s bílou vlajkou a vyzval Američany, aby se vzdali. V opačném případě je měla čekat smrt. Na odpověď dostali čas do 20.00, nicméně poručík Kerley reagoval hned. Jeho slova se nedochovala, ale jak později napsal, byla „krátká a nepublikovatelná“.

Večer tak 17. divize tankových granátníků SS znovu zaútočila a Kerleymu nakonec nezbylo než přivolat dělostřeleckou palbu na vlastní postavení. Houfnice 230. praporu pět minut zasypávaly kótu granáty, než se útočníci přece jen dali na ústup. Podle velitele roty E šlo o zlomový okamžik: zoufalství vystřídalo odhodlání.

Následujícího rána (10. srpna) podnikli Spojenci další pokus o shoz zásob, zatímco bitevní letouny útočily na německé pozice. Přestože polovina nákladu dopadla za nepřátelské linie, pěšáci na kopci konečně dostali jídlo, munici, baterie do vysílaček i zdravotnický materiál. 

Svět spálených tanků

Pátý den bitvy začal německý nápor pomalu slábnout a muži ze 117. a 119. pluku, posílení o 1. prapor 320. pluku, se díky aktivitě spojeneckého letectva a husté přehradné palbě konečně hnuli vpřed. K večeru se pancéřoví granátníci u Mortain dali na ústup, a když ráno 12. srpna vstoupili Američané do městečka, nenarazili s výjimkou několika odstřelovačů na výraznější odpor. Krvavý zápas byl u konce.

Zpravodajský důstojník 117. pluku major Warren Giles při pohledu na kouřící trosky poznamenal: „Městečko bylo totálně zničeno. Všude byla německá těla. A tanky… svět spálených tanků.“

Divize „Old Hickory“ ztratila více než 2 000 padlých a zraněných, z nichž 277 bránilo kótu 314. Němci však zaplatili mnohem vyšší cenu. Přesné počty nejsou známy, ale jejich tankové divize přišly o velkou část bojové síly, více než 150 obrněnců a 10 000 až 12 000 mužů. Hitler sice nařídil dál držet pozice v Normandii, americký VII. a XV. sbor ale postupně tlačily nepřítele na východ a sever k Argentanu. Neúspěch útoku u Mortain nakonec vedl až k obklíčení 7. armády ve falaiské kapse.