Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (1)
Šestý červen roku 1944 změnil osudy mnoha lidí nejen ve Francii, ale i v Evropě a v důsledku i na celém světě. Jak prožívali tento významný okamžik dějin muži, kteří nad Normandií seskočili na padácích a do boje se dostali jako první?
Vojín první třídy Leslie Cruise z roty H 505. výsadkového pluku 82. výsadkové divize vzpomínal na těžké chvíle před samotným seskokem: „Neustále jsem kontroloval své vybavení a v hlavě si procházel jednotlivé fáze a procedury, kterými jsme se měli řídit okamžitě po doskoku. Někteří vojáci v jednom kuse kouřili, jiní, včetně mne, zase se stejnou intenzitou žvýkali žvýkačku."
Strašák flak
Vzpomínky pokračují: "Pár mužů předstíralo spánek. Většina, pokud ne všichni, ale doufala, že se z letadla dostanou dřív, než stroj dostane zásah od flaku, a že jejich padák nebude mít žádnou závadu. Pokud si někdo chtěl něco říct, muselo se kvůli řvoucím motorům letadla křičet. (…) Pokaždé, když někde v blízkosti vybuchl granát, jsem se snažil co nejvíc přikrčit. Společně s flakem nás vítaly snad miliony svítících střel. Náhle se rozsvítilo červené světlo a plukovník Krause, který byl na pozici č. 1, zakřičel rozkaz ‚Vztyk a zaháknout‘.
Vojáci skoro jako jeden muž vše vykonali. ‚Kontrola výstroje!‘ přišel další pokyn. Přes hluk uvnitř stroje i venku jsme sotva slyšeli odpovědi ‚21 OK, 20 OK, 19 OK, 18 OK,‘ až přišla řada na mne. ‚Devítka OK!‘ zařval jsem a Taylora před sebou jsem pro případ, že by neslyšel, rýpl do zad. Poslední voják zakřičel ‚OK!‘ a pak přišel rozkaz připravit se k seskoku. Rozsvítilo se zelené světlo, plukovník vykřikl ‚Let’s go!‘ a vyskočil do temné normandské noci. Rychle jsme jej následovali. (…) Invaze do Normandie byla nyní realitou. Nebylo cesty zpět, skutečně ne, pane!“
Smrt zdravotníka
Štábní seržant Raymond Geddes z roty G 501. výsadkového pluku 101. výsadkové divize na vlastní oči poznal, jak kruté boje v Normandii byly: „Vyslali jsme několik průzkumníků a začali se přesouvat směrem k pláži. Brzy jsme narazili na německou hlídku a rozpoutala se krátká přestřelka. Všichni Němci padli. Postupovali jsme dál a na blízké křižovatce začala další střelba, tentokrát šlo o odstřelovače.
Jeden major, který šel s námi, dostal zásah a zhroutil se uprostřed cesty, zatímco my ostatní jsme naskákali do příkopu. Medik z naší roty jménem Eddie Hohl chtěl majorovi pomoci, ale sniper dostal i jeho. Hohl nevydal ani hlásku, jen se sesunul přes majora. Zavolal jsem na něj, abych zjistil, jestli je OK, ale neodpověděl. Dodnes mě tento incident rozzuří. Hohl měl na přilbě i na rukávu červené kříže. Dalších 65 let jsem pak doufal, že mezi Němci, které jsem později zabil, byl i ten bastard, který střelil našeho zdravotníka.“
