Bílé zlato z Česka: Za první republiky se chřest z Hodonínska vyvážel i do Francie

30.07.2018 - Kateřina Helán Vašků

Říkalo se mu „bílé zlato“: Na českém chřestu si pochutnával rakouský císař, ale opěvoval ho i Jan Werich. Čím je tato zelenina, jejíž sezona nedávno začala, tak výjimečná? A proč se sklízí pouhé dva měsíce v roce?

<p>Chřest – vitamínová bomba, která zasytí, skvěle chutná a je dietní.</p>

Chřest – vitamínová bomba, která zasytí, skvěle chutná a je dietní.


Reklama

V Německu „Spargel“, ve Francii „asperges“, a v Anglii „sparrow grass“ neboli „vrabčí tráva“, u nás „chřest“. Za pouhých 24 hodin dokáže vyrůst o 10 cm a začerstva krásně voní. Po sklizení má nasládlou chuť, podobně jako zelený hrášek, postupně však hořkne a již za několik týdnů se stává nepoživatelným. Z celého roku je čerstvý k mání asi jen dva měsíce. 

Dva měsíce sklizně 

„Sezona začíná kolem dvacátého dubna, kdy se vypíchne první chřest,“ vysvětluje restauratér Jindřich Malý. Následuje zhruba osm týdnů, kdy lze zeleninu ochutnat v nejvyšší kvalitě. Čerstvý chřest se totiž musí dostat na talíř co nejdřív – nejlépe do 24 hodin a nanejvýš do týdne po utržení. Jedině tak si totiž uchová prospěšné látky i chuťové vlastnosti

Plodina obsahuje mnoho vitaminů, počínaje skupinou B, včetně kyseliny listové, až po vitamin C. Je bohatá na minerální látky jako fosfor, draslík, hořčík, vápník či zinek, snižuje krevní tlak, pozitivně ovlivňuje cévy, srdce i prostatu. Prospívá také ledvinám a močovému měchýři, snižuje nebezpečí vzniku rakoviny, a údajně má i afrodiziakální účinky. 

Český chřest patří podle Jindřicha Malého k nejlepším na trhu: Je šťavnatý, křupavý a lahodný. Naopak běžné zboží ze supermarketu má obvykle za sebou dlouhou cestu Evropou a na kvalitě je to znát. Šibeniční termín sklizně je potom dán faktem, že rostlina potřebuje už od konce června nabírat síly na další rok. V opačném případě by se nic neurodilo.

Závod s časem 

Synonymem českého chřestu se staly Ivančice u Brna či Hostýn na Mělnicku, kde plodina roste pod fólií, chráněná před světlem. Každá brázda se přitom musí v sezoně sklízet denně. „Jde o zeleninu s nejvyšším podílem ruční práce, protože neexistuje žádný stroj, který by ji sebral automaticky,“ vysvětluje Jan Charvát ze společnosti Český chřest. 

Sklizeň přitom představuje doslova boj s časem. Z pole musí zelenina ihned do haly, kde se chladí vodou o teplotě asi 1 °C. Ideálně by se měla zkonzumovat do týdne, protože jedině tak z ní lze získat výjimečnou směs vitaminů a dalších prospěšných látek, ale také ocenit její chuť. Například bílý chřest totiž obsahuje hořké silice, tudíž postupně hořkne, tuhne a nakonec přestává být poživatelný. 

Císařské menu

Jarní zeleninový poklad využívá také řada restaurací, které připravují chřestové menu. V jednotlivých podnicích prý za jedinou sezonu zpracují víc než tunu plodiny. 

Ačkoliv se dnes většina Čechů s chřestem teprve seznamuje, má v našich zeměpisných šířkách bohatou tradici. Objevil se tu už na přelomu 18. a 19. století, po necelých sto letech patřil k vyhledávaným surovinám po celé Evropě a v sezoně si na něm pravidelně pochutnávali na císařském dvoře ve Vídni. Svého času měl prý český chřest dokonce ještě lepší zvuk než české pivo.

TIP: Tekutá mana: Z čeho se skládá superstrava a může nahradit jídlo?

Snad největšího věhlasu dosáhl za první republiky, kdy se na Hodonínsko jezdilo na vyhlášené chřestové hody a zelenina se vyvážela i do Francie – se změnou režimu se však ocitla v nemilosti. Jak dodává Jan Charvát: „Komunisté nedokázali chřest dostat včas ke spotřebitelům, tak ho prohlásili za buržoazní zeleninu a pole zaorali.“ Dnešní chřestová renesance jde přitom podle odborníků ruku v ruce s rostoucí úrovní české gastronomie. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kráter v arizonské poušti, dnes označovaný jako Barringerův, se stal první strukturou vědecky identifikovanou coby důsledek dopadu kosmického tělesa.

Zajímavosti

S větrem o závod

autor: Graeme Obree | model: Beastie

Beastie – anglicky „bestijka“ – je tzv. prone bike, tedy kolo, na němž se za jízdy leží břichem k zemi. Tento konkrétní model patří závodníkovi Graememu Obreemu, který si ho sám navrhl i sestavil a dál si k němu nechal vyrobit speciální aerodynamickou slupku s průčelím. S futuristicky vyhlížejícím strojem se pak v roce 2013 zúčastnil závodu World Human Powered Speed Championships v nevadské poušti, kde se mu povedlo zdolat rychlostní rekord v kategorii prone bike: Svoji Beastie „vybičoval“ k rychlosti 91,12 km/h. (foto: Profimedia)

Revue
Historie

Meganosorožec Paraceratherium linxiaense v krajině svrchního oligocénu.

Věda

Není neobvyklé, že například rypouši a tučňáci obývají stejné prostory.

Příroda
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907