Boj o život v mrazivé Aljašce: Vakcínu proti záškrtu přivezla štafeta psích spřežení

16.10.2022 - Barbora Jelínková

V lednu 1925 nechybělo mnoho, aby v aljašském městě Nome vypukla smrtící epidemie záškrtu. Tisícům obětí se podařilo zabránit díky štafetě psích spřežení, která včas dopravila léčivé sérum: Závod o život napříč ledovým poloostrovem zvládla za pouhých pět dnů 

<p><strong>Leonhard Seppala</strong> vycvičil všechny své psy od štěněte. Zcela vlevo <strong>Togo</strong>, největší hrdina štafety. Norský rodák absolvoval nejdelší a nejnáročnější úsek legendární trasy. <em>(foto: Wikimedia Commons, Carrie McLain Museum, AlaskaStock, CC0 1.0)</em></p>

Leonhard Seppala vycvičil všechny své psy od štěněte. Zcela vlevo Togo, největší hrdina štafety. Norský rodák absolvoval nejdelší a nejnáročnější úsek legendární trasy. (foto: Wikimedia Commons, Carrie McLain Museum, AlaskaStock, CC0 1.0)


Reklama

Na samém počátku minulého století představovalo Nome nejlidnatější město Aljašky. Zásoby zlata objevené v roce 1898 tam přilákaly tisíce dobrodruhů lačných po rychlém zbohatnutí a západní pobřeží poloostrova se v rekordně krátkém čase stalo domovem bezmála třinácti tisíc nově příchozích. O dvě desítky let později však zůstal jen málokdo: Po vytěžení bohatých zásob nebyl důvod na jednom z nejodlehlejších míst planety setrvávat. 

Odříznuti od světa

Tehdejší nejseverněji položenou obec za Atlantikem, rozkládající se jen dva stupně jižně od polárního kruhu, dělilo od Sibiře vzdušnou čarou asi 270 kilometrů – tedy méně než od dalších amerických měst na Aljašce. Seattle coby nejbližší přístav ležel čtrnáct dní cesty směrem na jih. Každý rok v listopadu odplula poslední loď a poté se Nome na více než sedm měsíců ocitlo zcela odříznuté od světa. 

Přístav postupně pokryla vrstva ledu táhnoucí se na několik stovek kilometrů, sluneční svit se nakonec zkrátil na pouhé čtyři hodiny denně a průměrná teplota v lednu klesla na patnáct stupňů pod nulou. Jedinou možnost, jak se během té doby spojit s jižní částí Aljašky, představovala více než patnáct set kilometrů dlouhá cesta pustým a nehostinným vnitrozemím a zpět. Jenže počátkem roku 1925, kdy poloostrov sevřely nejkrutější mrazy za poslední dekády, by si na takovou výpravu troufl málokdo.

Žádost o pomoc 

Dne 22. ledna obdrželo americké ministerstvo zdravotnictví telegram následujícího změní:

„Epidemie záškrtu téměř nevyhnutelná. Stop. Naléhavě potřebuji jeden milion jednotek séra proti záškrtu. Stop. Jediný způsob dopravy je pošta. Stop. Již jsem požádal o protilátku zdravotního komisaře teritorií. Stop.“

Odesílatelem byl Curtis Welch, toho času jediný lékař v Nome a širokém okolí. Když o několik týdnů dřív přebíral ze zásobovací lodi Alameda pravidelnou dodávku léků a zdravotnického materiálu, všiml si, že v objednané zásilce chybí sérum proti záškrtu. Jeho poslední vakcína už sice exspirovala, starosti si však nedělal. Vždyť zmíněná smrtící choroba se v Nome za celých osmnáct let, kdy tam sloužil, nevyskytla ani jednou.

Pouze pro šest lidí

Nicméně již v polovině ledna bylo všechno jinak: V ordinaci se Welchovi mezitím vystřídalo několik eskymáckých dětí s typickými příznaky angíny, jejichž stav se ovšem rychle zhoršoval. Lékař se obávané diagnóze zpočátku bránil, ale poté, co se přidružily i charakteristické symptomy záškrtu (viz Smrtící angína) a dvě z nemocných dětí zemřely, již nebylo pochyb – choroba se potvrdila. Welch si dobře pamatoval události z roku 1918, kdy pandemie španělské chřipky zavlečená z Evropy vyhubila celé indiánské osady. Za oběť jí tehdy padla i polovina domorodých obyvatel Nome, přičemž záškrt, proti němuž se začalo hromadně očkovat teprve počátkem 30. let, mohl napáchat daleko horší spoušť. 

Reálně hrozilo, že bez příslušných opatření se nikdo zhruba z deseti tisíc obyvatel města a nejbližšího okolí nedožije jara. Na Welchovu žádost starosta George Maynard okamžitě nařídil přísnou karanténu obce, ale vypuknutí epidemie již nešlo zvrátit. Od té doby lékař denně diagnostikoval nové případy a během týdne jejich počet přesáhl dvacítku, což znamenalo bezprostřední ohrožení dalších padesáti životů. Welch spočítal, že by k úspěšnému potlačení epidemie potřeboval nejméně milion jednotek séra. A zatím jich měl pouze osmdesát tisíc, tedy sotva pro šest pacientů.

Krizové řešení

Potřebnými zásobami nedisponovala ani nemocnice v Anchorage, kde napočítali tři sta tisíc nevyužitých jednotek. Ačkoliv všechna zdravotnická zařízení na západním pobřeží USA začala v reakci na Welchovu výzvu okamžitě shromažďovat veškeré dostupné zásoby, jen převoz lodí do Seattlu by trval sedm dní, které si zoufalé Nome zkrátka nemohlo dovolit. Krizové zasedání městské rady nakonec vedlo k improvizovanému řešení: Než dorazí sérum ze Seattlu, bude si muset Welch vystačit s chabými zásobami z Anchorage, jež se mezitím podařilo přepravit do Nenany zhruba na půli cesty. Odtud i z Nome pak měly proti sobě vyrazit dvě štafety psích spřežení, potkat se v Nulatu a životně důležitou zásilku si předat. 

Všichni přítomní si uvědomovali, že návrh zahrnuje řadu rizik. Ani zdaleka nebylo jisté, že psovodi se svými smečkami náročnou trať zvládnou, natož že ji v pořádku přečká vakcína. Jiná možnost však neexistovala: Letecká doprava nepřicházela v úvahu, protože do roku 1925 se nad Aljaškou během zimy uskutečnil jediný zkušební let. 

Životně důležitý náklad 

Nenanu a Nome dělila trasa dlouhá přes tisíc kilometrů a z naprosté většiny vedla náročným, tehdy ještě takřka neprobádaným územím. Za normálních okolností by taková cesta trvala pětadvacet dní, ale aby měla akce vůbec smysl, museli ji psi zvládnout za méně než čtvrtinovou dobu. Dvacet psovodů, doprovázených sto padesáti zvířaty, na něž nakonec padla volba, tak muselo být mimořádně fyzicky zdatných – většinou šlo o potomky původních Inuitů, zvyklé na pohyb v zasněžené krajině. 

Již tak nesmírně náročnou výpravu dál komplikovala povaha cenného nákladu. Ampulky se sérem byly uloženy ve dvou vypolstrovaných krabicích obalených látkou, takže balíček nakonec vážil deset kilogramů. A protože je vakcína proti záškrtu účinná pouze při skladování nad bodem mrazu, musela se bedna při každé zastávce zahřívat.

Sázka do loterie

Nejtěžší část trasy tvořil zhruba čtyři sta padesát kilometrů dlouhý úsek z Nome do Nulata, zahrnující náročný přechod zamrzlého zálivu Norton – a to hned dvakrát, při cestě tam a zpátky. Měl-li někdo šanci uvedenou výzvu zdolat, byl to zkušený norský rodák Leonhard Seppala. Na Aljašku se podobně jako mnoho dalších dostal se zlatou horečkou, ale na rozdíl od ostatních již na mrazivém poloostrově zůstal. Začal tam pak cvičit a šlechtit sibiřské husky, přestože Inuité stovky let úspěšně využívali své malamuty a zdálo se pošetilé chovat menší ruské psy. Seppala se však nenechal odradit a záhy prokázal, že se jeho drobnější, ale výkonnější svěřenci do náročných podmínek ledové pustiny hodí.  

V roce 1925 mu už táhlo na padesátku, ale po čtvrtstoletí života v těsné blízkosti syrové přírody neztratil takřka nic z mladické síly. Neváhal tedy ani okamžik – mimo jiné proto, že na něj doma čekala osmiletá dcerka, a právě děti na záškrt umíraly nejvíc. 

Zmrzlí a zbloudilí

Bill Shannon coby první člen štafety převzal v Nenaně balíček 27. ledna. Na trasu dlouhou osmdesát čtyři kilometrů vyrážel v devět hodin večer a do cíle zdárně dorazil ve tři hodiny ráno, cestou však přišel o tři z jedenácti psů. Navíc nebyl jediný, kdo měl namále: Mnoho psovodů se vrátilo s podchlazením či těžkými omrzlinami. Například Edgaru Kallandovi přimrzly dlaně k rukojeti, zatímco Charlie Evans zabloudil v husté mlze a poté, co několik jeho psů v chladu uhynulo, musel sérum zbytek cesty držet v náručí. Přesto psovodi v teplotách klesajících nezřídka pod −50 °C, ve sněhové vánici a prudkém větru nepřerušili své poslání ani v noci a jejich hrdinský závod s časem nakonec trval pět a půl dne.

Přidělený úkol splnil i nejsledovanější člen výpravy Seppala. Absolvoval dvakrát delší úsek než ostatní a překonal jej za tři dny. Rozhodující zásluhu na tom však nesl psí vůdce smečky Togo, na nějž zkušený horal nedal dopustit. Z původně nezvladatelného adoptovaného štěněte vychoval oddaného a houževnatého parťáka, který později opakovaně prokázal svou loajalitu a neuvěřitelnou výdrž. Ačkoliv nikdy nedorostl tolik jako ostatní psi a ve dvanácti letech měl již nárok na zasloužený důchod, nijak si s mladšími protějšky nezadal: Ročně dokázal absolvovat šest a půl tisíce kilometrů a psovod na něj mnohokrát spoléhal při orientaci ve spletité síti ledových potoků.

Sakra dobrej pes

Navzdory heroickému výkonu, který Seppala s Togem a zbytkem smečky předvedli, na sebe však nejvíc pozornosti pochopitelně strhli ti, kteří sérum slavnostně přivezli do Nome. Dvacátým a posledním členem štafety se stal Gunnar Kaasen, rovněž původem Nor. Do cíle dorazil 2. února ráno, po sedmi a půl hodinách, během nichž se svými psy zdolal osmdesát sedm kilometrů. Také on jim připisoval většinu zásluh, přičemž největší podíl na úspěchu měl šestiletý Balto. „Sakra dobrej pes,“ prohlásil údajně vyčerpaný psovod těsně předtím, než před zraky davu v ulicích Nome zkolaboval. 

Životně důležitý balíček však stihl v pořádku předat do rukou lékaře, aby bylo možné odvrátit hrozící katastrofu. Rychlé proočkování nejzranitelnějších obyvatel pak pandemii zbrzdilo a definitivně ji zastavila dodávka zbývajících vakcín ze Seattlu, které se na místo určení dostaly v následujících dnech. Celkový počet obětí se nakonec díky včasnému zásahu zastavil na šesti, ačkoliv Welch později spekuloval, že mezi domorodci žijícími ve vzdálenějším okolí mohlo v součtu dojít až ke stovce úmrtí. Dva týdny po Kaasenově příjezdu byla každopádně zrušena karanténa a místní kino u té příležitosti pozvalo všechny obyvatele na promítání zdarma. 

Celebrity z Aljašky

Aljaška se ocitla na titulních stránkách novin v celé zemi, všichni účastníci štafety obdrželi od prezidenta Calvina Coolidge děkovný dopis a Senát na jeden den přerušil zasedání jako vyjádření respektu pro „zázrak“, k němuž došlo. Mezi vedlejší efekty nenadálého zájmu o odlehlý region, který se oficiálně stal 49. státem USA až v roce 1959, patřilo zásadní urychlení modernizace: Nad Aljaškou se uskutečnily první komerční lety a během několika roků ji pokryly telefonní linky. Poštu převzala automobilová doprava, takže spřežení psů postupně ztratila význam. Poslední zásilku doručila v roce 1938 a psí trasy se definitivně přestaly užívat o pětadvacet let později. 

V neposlední řadě však příběh se šťastným koncem probudil u veřejnosti zájem o očkování proti záškrtu. Chorobu, jež měla před rokem 1925 v samotných Spojených státech na svědomí dvacet tisíc životů, se od té doby podařilo téměř vymýtit. 

Smrtící angína

Onemocnění způsobené bakterií Corynebacterium diphtheriae probíhá většinou bezpříznakově, ale zhruba v 10 % případů se objeví silně nakažlivá varianta, bez léčby téměř vždy smrtelná: Nemoc se zpočátku projevuje jako silná angína s vysokou horečkou, postupně však přejde v zánět srdečního svalu, což může s dalšími komplikacemi vyústit až v obrnu a smrt.

TIP: Doktor Edward Jenner: Otec očkování, který dokázal porazit smrt

Vakcínu vyvinul německý bakteriolog Emil von Behring v roce 1890 a o jedenáct let později za ni získal Nobelovu cenu za lékařství coby první laureát vůbec. Do současnosti se podařilo naočkovat asi 86 % globální populace, což výskyt choroby snížilo o 90 %. Zatímco před rokem 1980 bylo celosvětově hlášeno kolem milionu případů, dnes jich WHO eviduje okolo 4 500, většinou v subsaharské Africe. U nás se vakcína podává od roku 1946.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Trosky Reichstagu jen pár dní po skončení bojů. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War MuseumsCC0)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907