Ginové šílenství v Londýně: Levný alkohol přivedl v 18. století britskou metropoli na pokraj kolapsu

Když v roce 1751 zveřejnil anglický malíř a grafik William Hogart svou slavnou rytinu Gin Lane (Ginová ulička), svírala kolektivní opilost Londýn již více než tři desetiletí. Aby povzbudil zákonodárce k zavedení dalších omezení, připomněl umělec svým současníkům všechny prvky „ginového šílenství“.

Sám Hogarth popsal obsah obrazu takto: „Člověk nevidí nic než zahálku, chudobu, bídu a rozklad. Zoufalství až k šílenství a smrti, ani jeden dům v přijatelném stavu, jedinou výjimkou jsou zastavárna a gin bar.“ Lidé museli zastavit svůj poslední majetek za sklenku alkoholu. Jak mohly v hlavním městě Anglie věci zajít tak daleko?

Řešení problému s obilím

Nejprve se podívejme na ústřední nápoj této éry. Gin pochází z Nizozemska, kde byl pod jménem genever velmi oblíbený už od druhé poloviny 17. století. Jeho výroba zahrnovala smíchání obilného destilátu s jalovcem (v nizozemštině genever) a dalším kořením a bylinkami a následnou druhou destilaci.

V Anglii byly alkoholické nápoje s jalovcovou příchutí dlouho známé pouze jako lék. Od 70. let 17. století se ale stále častěji objevují zprávy o podávání geneveru v anglických přístavních městech. Angličané přitom název zkrátili na gin, nicméně zpočátku se konzumovala jen dovážená kořalka. První písemná zmínka o palírně ginu v Anglii pochází z roku 1697. Výrobce destiloval nový nápoj v bývalém klášteře v Plymouthu.

Říká se, že se genever dostal do Anglie v zavazadlech nizozemského místodržícího Viléma Oranžského, který nastoupil na anglický trůn jako Vilém III. v roce 1689. Zda tomu tak skutečně bylo, nevíme. Zato je jisté, že zákon z prvních let vlády tohoto krále spustil následný proud událostí: v roce 1690 schválil parlament zákon na „podporu destilace lihovin a alkoholu z obilí“. Předchozí zákazy a omezení byly zrušeny. Nyní mohl destilovat a prodávat lihoviny prakticky kdokoli.

Vilém III. věřil, že tímto zákonem našel řešení zásadního problému na trhu s obilím. Dlouhá léta se totiž výnosy této plodiny zvyšovaly víc, než rostla poptávka, což představovalo pro farmáře a velké vlastníky půdy riziko, že jim zůstane neprodané obilí. Zemědělci nyní mohli prodávat své přebytky i méně kvalitní obilí palírnám. To zase vytvořilo novou pobídku k rozšíření osevních ploch. Byl tu však ještě jeden důvod. Kvůli válce, kterou vedl proti francouzskému králi Ludvíkovi XIV., zakázal Vilém III. dovoz brandy z Francie. Rázem tak vznikla potřeba domácí náhražky.

Metropole bez hranic

Podle satirika Neda Warda (1667–1731) se v Londýně již kolem roku 1700 ozývaly stížnosti na „páchnoucí páru stoupající z destilačních přístrojů lihovarů“. Spisovatel a novinář Daniel Defoe (1660–1731) poznamenal: „Brzy naši palírníci vyráběli gin stejně dobrý jako ti Nizozemci.“

V roce 1690 produkovaly palírny v Londýně půl milio­nu galonů lihovin; do roku 1720 se produkce zvýšila na dva miliony galonů, což odpovídá přibližně devíti milio­nům litrů. O tři roky později dosáhla již 3,25 milionu galonů. Toto obrovské množství alkoholu se setkalo s londýnskou populací, která ho absorbovala jako houba.

Do Londýna přicházeli noví obyvatelé z vesnic, kteří ve svých venkovských hrabstvích se zakořeněnými sociál­ními strukturami neviděli žádnou možnost, jak zlepšit svůj život. Někteří přišli jednoduše ze zvědavosti. Ale zdaleka ne všichni našli práci a s růstem populace rostla i chudoba. Mnoho nově příchozích žilo v narychlo vybudovaných čtvrtích za hranicemi města, jež připomínaly slumy. Jedním z těchto neustále se rozrůstajících sídel se stalo St. Giles. Pro mnoho lidí z nižších sociálních vrstev se gin rychle stal preferovaným prostředkem k úniku z bezútěšné každodenní reality.

Trhovkyně, která se v roce 1725 musela zodpovídat před soudem za opilství, ve své výpovědi zdůraznila, že vstávala každý den časně ráno a tvrdě pracovala: „Nikdy jsem nešetřila své tělo,“ proto si nyní občas dovolila něco, „co ubohé duše rády pijí... Pokud si občas nedopřejete něco, co vás udrží v chodu, proti mokru a zimě, pane můj, pak to nezvládnete.“

Hlavní důvod zhýralosti

Kvůli laxní legislativě a enormním objemům produkce bylo opíjení levnější než kdykoli předtím v anglické historii. Vypuklo doslova ginové šílenství. V roce 1721 vynesla rada smírčích soudců v Middlesexu (většina tohoto hrabství se ve 20. století stala součástí Velkého Londýna) jasný verdikt – gin je hlavním důvodem všech neřestí a zhýralosti, kterým se oddávají obyčejní lidé.

Švýcarský cestopisec César de Saussure v roce 1726 nelichotivě informoval o podmínkách v hlavním městě Velké Británie: „Tyto hospody jsou vždy plné mužů a žen, a někdy i dětí, které se s takovou radostí opijí, že po odchodu sotva chodí.“ To, co žízniví hosté ginshopu – česky bychom nejspíš řekli ginové knajpy – našli ve svých skleničkách, by dnešnímu pijákovi způsobilo přinejmenším husí kůži. Do kořalky se přidávaly i mimořádně odpudivé přísady jako terpentýn, kyselina sírová, hořké mandle, pálené vápno či kamenec.

Výmluvné názvy destilátů, jako například „Zabij mě rychle“ nebo „Svleč mě do naha“, naznačují, že cílová skupina neočekávala od nápoje jemné chuťové tóny – hlavní byla intenzita. Průměrný obsah alkoholu v lihovinách v té době je z dnešního pohledu obtížné odhadnout. Nicméně i v 18. století byla běžná hodnota kolem 40 %. Pro zvýšení zisku se však gin často ředil vodou a pálivost alkoholu se simulovala přidáním pepře nebo zázvoru.

Opilé páchnoucí ženy

Jedna novinka spojená s ginovou mánií současníky obzvlášť šokovala – alkoholu propadalo stále více příslušnic něžného pohlaví. Opilé ženy na veřejnosti přitom představovaly zcela nový fenomén. Satirik Ned Ward vyprávěl o procházce květinovým trhem v Covent Garden, kde skupina veselých, rudolících žen prodávala své zboží, ale tak mocně páchly brandy, silným alkoholem a tabákem, že to zcela přebilo vůni jejich bylin a květin.

Ženy, které zřídka navštěvovaly hospody nebo taverny, měly náhle přístup k levnému alkoholu. Gin se dal koupit všude. Jeden pozorovatel v roce 1751 napsal: „Téměř každý bylinkářský obchod má zadní místnost pro ženy, kde si mohou nerušeně dát drink.“ Dokonce i malý zelinář na rohu přidal ke svému běžnému sortimentu demižon, ze kterého rozléval do kalíšků. „V těchto obchodech se služebné a ženy z nižších vrstev učí pít gin,“ napsal Robert Campbell v roce 1747 v knize Londýnský obchodník.

Právě tato směs alkoholu, dramatických sociálních problémů a morálního úpadku proměnila „ginové šílenství“ ve společenskou krizi. Ženy se také pustily do obchodu s alkoholem, a tak si vydělávaly vlastní peníze. Tato ekonomická nezávislost znepokojovala mnoho (mužských) současníků. Historik Patrick Dillon píše: „Představa, že se ženy vzdávají svého přiděleného místa ve společnosti, byla nejděsivější změnou ze všech.“ 

Není náhoda, že alegorickou personifikací ginového šílenství se stala žena – od 20. let 18. století byla označována jako „Madam Geneva“ nebo „Matka Gin“. Je také pozoruhodné, že ženy se častěji stávaly terčem orgánů činných v trestním řízení. Ačkoli tvořily ženy pouze 20 % nelegálních dealerů, podíl žen v případech, které se dostaly k soudu, činil 70 %.

Matka vražedkyně

Problém s pitím u žen měl ještě další rozměr. Lékaři totiž rozpoznali souvislost mezi konzumací alkoholu během těhotenství a vrozenými vadami u dětí. Vedoucí osobnosti expandujícího Britského impéria se náhle začaly obávat dopadu ginu na tolik potřebný přísun rekrutů. Spisovatel Henry Fielding (1707–1754) pochyboval, zda se děti alkoholiček mohou stát budoucími námořníky a vojáky.

Tragický případ otřásl celým Londýnem v roce 1734. Mladá žena Judith Defourová, pracující v přádelně hedvábí, byla svobodnou matkou dvouleté Mary a obě žily v londýnském chudobinci Bethnal Green Parish House. V lednu 1734 si Judith vzala dítě na výlet. Zaměstnanci chudobince dítě oblékli do nových šatů a matka slíbila, že dítě odpoledne přivede zpět. Místo toho přišla večer do práce opilá a bez dítěte. Tvrdila, že ho nechala na poli, kde pak holčičku nalezli mrtvou. Ukázalo se, že ji Judith uškrtila kapesníkem a svlékla, aby mohla prodat její šaty a koupit si gin. Alkoholička následně stanula před soudem a vyslechla si trest smrti. 

Proces se dostal na titulní stránky novin a podpořil argumenty kritiků ginu. Politické elity země si čím dál jasněji uvědomovaly, že se musí něco změnit. Zákonodárci ale s narychlo připraveným ginovým zákonem (Gin Act) z roku 1736 naprosto selhali. Astronomicky vysoké licenční poplatky měly za cíl učinit prodej destilátu nerentabilním. Nakonec však sice o licenci nežádal téměř nikdo, ale prodej ginu jednoduše pokračoval nelegálně ve stejném rozsahu.

Než zákon vstoupil v platnost, existovalo v nových městských čtvrtích jen v Middlesexu více než 7 000 obchodů s ginem. Pro kontrolu dodržování nařízení byla určena jen hrstka úředníků, kteří však náročný úkol nemohli efektivně zvládnout.

Vynalézaví lékárníci nyní chtěli gin znovu prodávat jako lék na koliku. Dávkovací pokyny přikládané k malým lahvičkám, byly poměrně štědré: „Užívejte dvě nebo tři lžičky čtyřikrát nebo pětkrát denně, nebo kdykoli máte nevolnost.“ Na podzim roku 1738 vyšla tiskem Krátká historie zákona o ginu, v níž autor uvedl: „Obchod se přesunul... k těm, kteří nedodržují žádnou právní dohodu, darebákům, kteří nenechají kámen na kameni a ženou lidi k excesům, proti nimž byl zákon namířen.“ 

Situace vyvrcholila v roce 1748 návratem britských vojsk z právě skončené války o rakouské dědictví. Na 70 000 demobilizovaných mužů vracejících se do města přetékajícího samohonkou nevěstilo nic dobrého…

Spásná neúroda

Bezprizorní vojáci se nikoliv překvapivě opíjeli a pácháním násilností přitahovali pozornost. Noviny Whitehall Evening Post v roce 1749 napsaly: „Už se nemůžeme večer odvážit vyjít z našich domů, aniž bychom riskovali rozbitou lebku nebo ztrátu majetku.“ Londýnský parlament opět musel hledat cestu z krize. Spor o gin přitom zahrnoval tři skupiny s protichůdnými zájmy. Zatímco náboženští fanatici chtěli zcela zastavit konzumaci, běžní Londýňané se obávali o zajištění dostatečného zásobování a politici hledali způsoby, jak naplnit státní pokladnu.

V roce 1751 už zákonodárci po dřívějších zkušenostech postupovali obratněji. Poplatky za licence stanovili velmi mírné, což vedlo ke zvýšení počtu legálních prodejních míst. To usnadnilo kontroly a přineslo příjmy eráru. Poprvé byly ve větší míře zdaněny i velké palírny stojící na začátku produkčního řetězce. Zároveň zákon od držitelů licence vyžadoval, aby obchodovali z prostor, za jejichž pronájem platili nejméně 10 liber ročně.

Tentokrát se už zdálo, že je možné zabít všechny mouchy jednou ranou. V letech 1751 až 1752 klesla produkce ginu ze 7 milionů na 4,5 milionu galonů. A přesto ceny obilí zůstaly stabilní, respektive rostly, neboť na konci 50. let 18. století přišlo několik neúrod po sobě, v důsledku čehož bylo používání obilí k výrobě lihovin přísně omezeno. V roce 1760 už palírny vyráběly pouze čtvrtinu množství alkoholu z roku 1751. Kvůli souvisejícímu nárůstu cen ztratil gin na popularitě. Ginové šílenství skončilo. 

Parlamentní brandy

V letech 1729–1751 vydal britský parlament celkem osm zákonů týkajících se výroby a prodeje ginu. Poslanci se snažili různými způsoby omezit prodej destilátu, nebo alespoň jej zdanit tak, aby se zvedly státní příjmy. Dopouštěli se však přitom řady chyb, jichž výrobci a prodejci vynalézavě využívali. 

Například hned první zákon definoval gin jako lihovinu, do které byly přidány „jalovcové bobule nebo jiné ovoce, koření či přísady“. Zákon se tedy obcházel tím, že se tyto přísady jednoduše nepřidávaly a výsledný nápoj si vysloužil název „parlamentní brandy“. Tradičním nástrojem bylo také zvyšování daní z prodeje ginu, nebo využívání placených informátorů, kteří měli nahlašovat nelegální nálevny. Ti se sice horlivě činili, ale přistižení hříšníci měli jen málokdy na zaplacení vysoké pokuty, zatímco informátoři svou odměnu museli dostat vždy, takže erár na tom výrazně tratil.