Dáma na vrcholcích hor: Dina Štěrbová je první ženou z Československa, která vystoupala nad 8 000 metrů

20.10.2019 - Martin Krejsa

Dina Štěrbová se vždy chtěla vyrovnat svým mužským horolezeckým kolegům, kteří ovšem zlézání osmitisícových vrcholů vnímali jako ryze pánskou zábavu. Proniknout do elitního světového klubu se jí podařilo navzdory jejich odmítání i proti vůli komunistických funkcionářů

<p>První žena na vrcholu Čo Oju. V Československu se ovšem o jejím úspěchu informovat nesmělo.</p>

První žena na vrcholu Čo Oju. V Československu se ovšem o jejím úspěchu informovat nesmělo.


Reklama

Osmdesátá léta představovala v ženském horolezectví zlatou éru. Mezi lezením v podání obou pohlaví nastal fázový posun. První mužské výstupy na osmitisícovky se uskutečnily počátkem padesátých let a během dekády pánové dobyli všechny ostatní. U žen se zlomové výstupy posunuly přibližně o dvacet roků. Někomu se to možná zdá být směšné – horolezec jako horolezec –, ale není to pravda. V každém sportu se dělají rozdíly mezi mužským a ženským výkonem, nikoho přece nenapadne slučovat třeba atletické výkony na obou stranách a házet je do jednoho pytle. Na horách platí totéž a já jsem měla to štěstí, že jsem tu průkopnickou éru chytila – vlastně jako jediná ženská od nás.

Zlatá éra

V lezeckých začátcích na mě velmi zapůsobila jedna událost, kdy jsem si vůbec poprvé uvědomila, že existuje nějaký Himálaj. Bylo to v devětapadesátém, když na šesté nejvyšší hoře světa Čo Oju zahynuly Francouzky Claude Koganová a Claudine van der Stratenová. V té době mi bylo devatenáct, studovala jsem první ročník vysoké školy a nic jsem neobdivovala víc než to, že šlo o ženskou expedici a že se pokoušela vylézt na osmitisícový vrchol, i když s tragickým koncem. Pokusit se o něco podobného byl můj sen, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se mohl splnit. V životě prostě existují takové momenty, kdy se něco naznačí do budoucna: Ta hora, přestože jsem to vůbec netušila, pak celých dvacet pět let čekala, až štafetový kolík Claude Koganové donese na vrchol někdo jiný. A ten někdo jsem měla být já

Sama na kopci

Na Čo Oju však vedla ještě dlouhá cesta. Podařilo se mi protlačit se na výpravy do Karákóramu a také jsem zažila šíleně dobrodružnou cestu po Afghánistánu, kam jsem se vydala jen s kamarádkou Martou. A zatímco já jsem běhala po úřadech a sháněla různá povolení, ona se přidala ke slovenské výpravě, která jela obhlížet památky. Jenže cestou je přepadli banditi, a protože se pokoušeli ujet, došlo i na střelbu. Marta to chytila do boku a jeden Slovák do hrudníku. Naštěstí se o ně postaral místní doktor, ale lidi z československé ambasády byli strašně naštvaní, neměli náladu řešit nějaké postřelené horolezce. Bylo jasné, že z toho bude průšvih, a chtěli mi to lezení zakázat. 

Marta musela odjet domů, ale mně se povedlo přes telegram vyjednat u nás povolení. Teď bylo na mně, abych sama vylezla Nošak, sedmapůltisícový „kopec“, druhý nejvyšší vrchol Hindúkuše. Skoro mě to stálo život, ale nakonec se všechno podařilo. Byl to úžasný pocit. Jen doma následovala dohra, protože z ambasády poslali na horolezecký svaz stížnost a předseda pak běhal po chodbách a řval: „Štěrbová! Jaká Štěrbová? Kdo to je? Vyhodit ze svazu!“ Bylo to legrační, protože na vyšší horu se moc Čechoslováků v historii nedostalo, jen kluci na Tirič Mir, Nanga Parbat a Makalu. Naštěstí jsem dostala cenu za výstup roku, tak mě nevyhodili. 

Dámy na expedici

V roce 1980 jsem si doslova vyboxovala první československou ženskou výpravu, která by se snad podle Aloise Jiráska měla správně jmenovat Proti všem. Bylo nás osm horolezkyň a naše hlavní idea zněla, že když nemáme peníze na šerpy, tak si je přivezeme od nás. Jeli s námi čtyři chlapi včetně mého muže coby kameramana, který tam skutečně nakonec udělal dva docela pěkné filmy. 

Kluci nám navíc pomohli sehnat peníze, protože zbourali čtyři komíny, z čehož se výprava z velké části finančně pokryla. Tady měli lidi často představu, že všichni, kdo se někdy někam dostali, jeli zadarmo s výpravou organizovanou Československým svazem tělesné výchovy a sportu. To nebyl náš případ, naše expedice byla vyvzdorovaná v rámci těch vedlejších, které začal ČSTV časem povolovat. To už se komunismus trochu klátil, a tak nebyly jen federální výpravy, ale i tyto, takzvané oddílové. 

Nicméně existovali jiní oblíbenci. Jiná expedice dostala téměř veškerý devizový limit deseti tisíc dolarů, takže jsme valuty museli shánět na černém trhu a různě jsme si je rozdělovali, aby je u nás nenašli. Přes všechny překážky jsme nakonec odcestovali a jako vůbec první československá výprava jsme se do Nepálu nedopravovali po silnici. Do Bombaje jsme letěli letadlem a pak jsme přes Indii pokračovali vlakem. Poslední kousíček se pak ještě letěl z Váránasí do Káthmándú.

Vše v rukou kádrů

Hlavní vrchol Manaslu se nám nakonec zdolat nepodařilo, ale načerno jsme vylezli na Manaslu North, krásnou sedmitisícovku. Moc jsme to nesměli hlásat, Nepálci by nás zavřeli. Za uspořádání expedice, které mi zabralo dva roky nepředstavitelného trápení, kdy byl každý krok stokrát těžší než dnes, jsem dostala důtku horolezeckého svazu a zákaz organizování výprav na neurčito. Jeden funkcionář dokonce prohlásil: „Když někam jede Štěrbová, tak to vždycky vstoupí do dějin československého horolezectví“ – což samozřejmě nemyslel v dobrém. Já jsem pro ně byla takový odstrašující případ a oni se stali mými nepřáteli. Šlo vlastně o formu jakéhosi boje s komunisty. 

Čím dál jasněji jsem viděla, že pokud si ty naše „baby“ neudělají nějakou výpravu samy, žádná Češka nebo Slovenka nikdy nikam neodjede. Nabrala jsem si dokonce nějaké funkce přes ženské komise a začala jsem se o to prostě prát. Do svazu jsem přišla jako divoká voda, funkcionářský typ nejsem a diplomacií jsem rozhodně neoplývala. O situaci v tehdejším horolezeckém svazu se dneska moc nemluví. Horolezectví, stejně jako každou jinou činnost v té době, ovládala skupinka jakýchsi předurčených nomenklaturních kádrů.

Setkání s Věrou

Neměla jsem žádné politické konexe, zato špatný kádrový původ, nebyla jsem ve straně, tudíž jsem byla odsouzena zůstat dvacet let Donem Quijotem v ženském vydání, ze kterého měli všichni legraci. Strašně mi záleželo na tom, abych se někam dostala, a tak jsem si ani neuvědomila, že jsou ostatní v ohromné přesile. Ale někdy, když člověka vede svaté nadšení a nehledí na objektivní fakta, se prostě stane zázrak. A tím byla právě expedice na Manaslu.

Seznámila jsem se na ní totiž s Věrou Komárkovou. Poprvé jsem ji viděla – to si pamatuju naprosto přesně – na ministerstvu turistiky v Káthmándú. Seděla na schodech, pojídala mandarinky a čekala se zprávou, kterou jsme tam obě musely podat. Tenkrát jsme se domluvily, že bychom spolu mohly něco podniknout. Představovalo to pro mě fantastickou vzpruhu. V té době mi bylo čtyřicet a myslela jsem si, že všechno končí. Věra pak ale čekala rodinu a naše plány musely ještě čtyři roky vydržet, než se jí dítě narodilo a trochu odrostlo.

Směrem k Čo Oju

Věra byla neuvěřitelná. Třeba v roce 1968 se v rámci výpravy Šlápoty vydala s třemi dalšími horolezkyněmi pěšky na letní olympiádu do Mexika. A protože jí režim lezl krkem, krátce po sovětské invazi emigrovala do USA a získala americké občanství. 

Ve Státech se stala jednou z průkopnic ženského lezení. V roce 1976 zdolala s šestičlenným týmem žen nejvyšší horu amerického kontinentu Denali. V roce 1977 společně s Tomášem Grossem uskutečnila na Aljašce prvovýstup jihovýchodní stěnou Mount Dickey se 47 délkami. A v roce 1978 dosáhly s Irene Millerovou vrcholu Annapurny jako vůbec první ženy v rámci čistě ženské expedice, která vystupovala Holandskou cestou v severní stěně.

S Věrou jsme si hodně rozuměly. Byly jsme skoro stejně staré, v názorech na komunismus jsme se shodovaly. Utvrdily jsme se v tom, že když z nás mají všichni legraci, tak od nás vlastně nikdo nic nečeká. Říkaly jsme si – my tady musíme udělat to svoje „best“, a jestli to vyjde, tak skvěle, a když ne, nevadí. Prostě tu káru budeme tlačit tak dlouho, dokud to půjde. Takže jsem v roce 1984 sama odjela na vysněné Čo Oju, abych se s ní pokusila o výstup.  

Boží dar

Samotný výstup byl asi jiný než dnes, kdy jde o jednu z nejnavštěvovanějších osmitisícovek. Teď tam proudí zástupy lidí a náklaďákem se do základního tábora dá z Tibetu dojet za den. Tenkrát se ale musel překročit hlavní himálajský hřeben, aby se pak došlo na úpatí hory ve výšce šesti tisíc metrů. 

Tento základní tábor ležel třicet kilometrů od nástupu a my jsme potom téměř tři týdny všechno nosily do dalšího tábora. Byla to dřina, ale díky tomu jsme se skvěle aklimatizovaly. Na kopci jsme byli úplně sami – jen my dvě a dvojice šerpů. Nikde jinde žádná výprava, prostě čtyři lidi v dolině. Úžasné! To byl takový dar, co mi Bůh poskytl, že za něj musím být navždycky vděčná. Nad takový zážitek není. Šlo asi o jednu z posledních expedic, která ještě zažila Himálaj v tom nádherném, až panenském osamění. 

První ženy na špičce

Při lezení jsme neměli větší problémy. Trochu jsme to uspěchali, ale celkově jsme byli takoví pokorní. Věděli jsme, že nikdo nesmí onemocnět, že se nesmíme trhnout, protože v naší situaci tam neexistovala jakákoliv záchrana. Všichni čtyři pořád pohromadě, nehnuli jsme se od sebe. 

Při prvním pokusu o vrchol jsme šli strašně pomalu. Ráno v půl osmé jsme se otáčeli v sedmi a půl tisících dolů – bylo to velmi rozumné. Nechtěli jsme riskovat, že budeme scházet v noci a přitom omrzat. Tak jsme pěkně pokorně slezli a teprve za týden jsme vše zopakovali podruhé a v mnohem lepší formě. Pak už to šlo jako po másle. Byly jsme první dvě ženy, které stanuly na vrcholu v 8 188 metrech. Já jsem navíc jako první Čechoslovačka překonala osmitisícovou hranici. 

Tato výprava byla taky hodně vyvzdorovaná a docela unikátní. Ve své době se jednalo o nejmenší ženskou expedici, první svého druhu a celkově sedmou, která Čo Oju zdolala. Domů jsem se vracela v těžké ilegalitě, na letišti mě čekal jen manžel se synem a dvě kamarádky. Můj výstup ohlásilo pouze Rádio Svobodná Evropa. V roce 1984 se totiž konala olympiáda v USA, „socialističtí“ sportovci ji bojkotovali, a moje výprava s Američankou nebyla žádoucí. 

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Po několika letech mi nakonec udělili titul Mistra sportu. Hodně jsem zvažovala, jestli ho vůbec převzít, ale nakonec jsem to udělala – věřila jsem, že by mi to mohlo nějak pomoct při další expedici. Šlo ovšem jen o další z dlouhé řady mých omylů. V té době jsem měla jako jedna z mála osmitisícovku, ale do žádné výpravy mě stejně nepozvali. Na následující cestu do velehor jsem se dostala až o čtyři roky později a jen proto, že jsem slíbila si ji celou zaplatit. To už je ovšem na další příběh.


Navždy první

Upravená ukázka pochází z knihy Navždy první, vydané nakladatelstvím JOTA. Martin Krejsa v ní sebral portréty špičkových českých a slovenských horolezců, kteří pokořili světové velehory. Otvírá okno do doby, kdy dobrý kádrový profil znamenal víc než skutečné schopnosti. Víc se dozvíte na jota.cz.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

To, že člověk využívá pouze 10 % kapacity svého mozku, je dávno vyvráceným mýtem. Smysly jsou však stále trochu záhadou…

Zajímavosti
Revue

Sametová revoluce

Historie

Přistávací modul mise Apollo 12

Vesmír

V okolí Arnhemu odpočívali vojáci II. tankového sboru SS, kteří postupně britské výsadkáře odrazili

 

Válka

Ptačí mumie byly nabízeny jako obětiny pro boha Thovta.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907