Drby, reality show i sousedská dramata: Naše zvědavost má prastaré kořeny
Naše posedlost reality show, drby či sledováním cizích životů na sociálních sítích není výdobytkem moderní doby – podle vědců jde o evoluční dědictví, které po miliony let pomáhá lidem a dalším primátům přežít v sociálních skupinách.
Zvědavé sledování druhých – ať už jde o reality show, příspěvky na Instagramu nebo drama u sousedů – bývá vnímáno jako obyčejná všetečnost. Nový výzkum ale naznačuje, že tyhle „sociálně voyeuristické tendence“ mají hluboké kořeny v evoluci a mohly být klíčovým nástrojem přežití už u našich dávných předků.
Všichni jsme tak trochu voyeury
Psycholožka Laura Lewisová z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře zkoumala spolu se svým týmem, zda je lidská fascinace ostatními unikátní. Do studie vědci zapojili děti ve věku 4–6 let a dospělé šimpanze. Obě skupiny měly možnost sledovat videa se sociálními interakcemi – hrou, hádkami či pečováním – nebo klipy, kde se jednotlivci objevovali sami. Výsledek? Jak děti, tak šimpanzi jednoznačně preferovali interakce. Dokonce byli ochotni vzdát se malých odměn, jen aby mohli sledovat dění mezi „svými“.
To podle vědců ukazuje, že sociální informace jsou důležité nejen pro lidi, ale i pro jiné primáty – a pravděpodobně jimi byly i pro naše společné předky, kteří žili před 5–8 miliony let.
U dětí badatelé zaregistrovali zajímavý rozdíl. S rostoucím věkem začali chlapci více tíhnout k sledování konfliktů – hádek, křiku nebo přetahování o hračky. Dívky naopak častěji vyhledávaly pozitivní interakce, třeba společnou hru nebo péči o vlasy. To může podle vědců odrážet odlišnou socializaci, ale i evoluční tlaky, které působily specificky na člověka.
Evoluční pojistka
Další důkazy přinesl výzkum makaků dlouhoocasých. Ti také preferovali sledování agresivních scén před poklidným ošetřováním srsti – a více je zajímali jedinci, které už znali. Podle nizozemské primatoložky Liesbeth Sterckové jde o paralelu k tomu, jak lidé rádi sledují životy známých – ať už jde o přátele, příbuzné nebo celebrity. Konflikty přitom mají zvláštní přitažlivost, protože odhalují změny v hierarchii a potenciální hrozby. Udržet si přehled o „mocenské mapě“ skupiny bylo vždycky životně důležité.
Podle Gillian Forresterové z Univerzity v Sussexu není zvědavost jen zábava – ale i strategická nutnost. V prostředí našich předků mohla ztráta pověsti znamenat méně jídla, obtížnější přístup k partnerům, riziko fyzických konfliktů, a v krajním případě i vyhnanství ze skupiny. Pozorné sledování sociálních interakcí tedy v minulosti fungovalo jako důležitý mechanismus přežití.
Dnešní fascinace reality show, drby nebo dramaty na sociálních sítích tak možná není projevem plané zvědavosti, ale evolučním dědictvím, které nám kdysi pomáhalo přežít – a stále nás nutí mít oči otevřené a sledovat, co se kolem nás děje.
