„Houpačky jedou!“: Pojízdná tiskárna zásobovala legie vlastním tiskem
Přes celé Rusko, z Ukrajiny až do Vladivostoku, putovala s československými legionáři také tiskárna. Jedním z jejích produktů byl i satirický list „Houpačky“
Tiskárna československých legionářů produkovala postupně několik týdeníků, občasníků, knih, ale i dopisnic, pohlednic, kalendářů, telegramů, vyhlášek, map, tiskopisů a brožur, z nichž namátkou kromě vojenské tematiky jmenujme tituly jako Lyžařství, Moderní zásady léčení chorob venerických, Pochodové písně čs. vojáka nebo Základy anglické konversace či cvičební tiskoviny.
Největší poptávka ale byla po bibliofilských vydáních Bezručových Slezských písní a Epigramů Karla Havlíčka Borovského. To dokládá nejen hlad po čtivu, ale i po kráse. Tyto tisky vyšly v litografickém provedení – stejně jako satirický měsíčník Houpačky.
Houpavé zprávy
„Na všech stanicích vítán byl vlak tiskárny hlasy našich vojáků ‚Houpačky jedou!‘ Ale jakmile vlak zastavil, všichni obléhali expedici a žádali brožury a noviny,“ tak popisuje Emil Dostál zájem o legionářské tisky v publikaci Pochodová tiskárna informačně osvětového odboru na Rusi (1924), jež je z hlediska informací o této činnosti zásadní. Citát nepřímo vysvětluje, proč měl satirický měsíčník takový název. Vojáci tak totiž žertem říkali novinovým zprávám a potažmo novinám, protože prý je „houpaly“, psaly hlouposti či nepravdy.
Informací o samotných Houpačkách je však poskrovnu. Víme, že od července 1919 vyšlo v Irkutsku celkem šest čísel, každé o osmi stranách (vyjma prvního, které mělo jen čtyři) v nákladu 15 000 výtisků. Vydával je Informačně-osvětový odbor čs. vojska na Rusi, který řídil veškerou kulturní a tiskovou činnost legií, redaktorem byl spisovatel a básník Jan Rada. To je vše. Uvědomíme-li si ale, v jakých podmínách tiskárna fungovala, šlo o vskutku mimořádné dílo.
Černé umění na trati
Základem pojízdné legionářské tiskárny se stala stará „bostonka“ koupená za 2 000 rublů, která tiskla jen jeden list novin, a to každou stranu zvlášť. Sazba se pochopitelně vytvářela z kovových raznic, které legionářům darovali vydavatelé českých a slovenských novin v Kyjevě. 10. března 1918 bylo veškeré zařízení se zásobami papíru naloženo do těplušky (vagonu), kde se také spalo. „Sazeči mohli sázeti a rozmítati jen, když vlak stál, (…) a mnohdy, sotvaže se vysadilo několik řádek, vlak sebou trhl a jelo se dále.“ Sazba se občas rozsypala a za takových obtíží se pracovalo i v noci při svíčkách. Někdy „nárazy vozů byly tak silné, že litery vyskakovaly z přihrádek a tím byly všecky kasy (sady písem) ‚zrybařeny‘. Bostonka přes noc do rána octla se v protějším koutě vozu…“
Lepší podmínky panovaly od Penzy, kde se jednak zakoupil stroj na dvě strany novin – litografický ruční lis, ruským zámečníkem „na koleně“ předělaný na „rychlolis“, „poháněný v pohyb svalovou silou dvou dobrovolců“. Redakce, administrativa a sazárna dostala lepší vůz, kde se dalo sázet i během jízdy a z dřívějšího vagonu se udělala strojovna. Takto vlak dorazil v srpnu 1918 do Jekatěrinburgu, kde „pochodová tiskárna“ působila pod střechou soukromého tiskařského podniku, a to až do začátku března 1919. Odtud už měla redakce, administrace, sazeči a knihárna s expedicí své těplušky a tiskárna dovybavená německým dvouválcovým rychlolisem obsadila americký (Pulmanův) vagon. Mráz ovšem klesal pod 30 stupňů, vítr zaháněl sníh až na kasy a vlak stavěl v závějích. V povstaleckých pásmech posádka musela být samozřejmě v pohotovosti.
Vzácný materiál
Koncem března se tiskárna na náklaďáku stěhovala přes zamrzlou Ankaru do Irkutska pod střechu gubernské tiskárny, kde vydavatelská činnost legionářů nabyla intenzity, což souviselo i se zřízením čs. polní pošty. I litografická dílna tu pracovala na plné obrátky, v její kreslírně pracovalo 8 mužů, ve strojovně dva, brusičů kamenů, nakladačů a pomocných sil bylo 11 a stroje byly zapůjčeny i z dalších místních tiskáren. Právě tady, v Irkutsku, vzniklo šest krásných čísel Houpaček.
TIP: Sportování, ochotničení i karty: Jak se bavili ve volných chvílích čs. legionáři?
K 26. lednu 1920 Emil Dostál uvádí: „Konečně jsme se dočkali a vozíme přes zamrzlou řeku na malých ruských saních kasy a tiskárenské potřeby do vlakové tiskárny. Cesta je hrbolatá a písmenka vyskakují, i ze sněhu je vybíráme. Je to vzácný materiál, české písmo na Sibiři! Nakládáme tiskárnu na poslední cestu po souši v Rusku, jedeme domů…“
